Jak můžeme překonat polarizaci společnosti

Názor reaguje na současnou společenskou atmosféru ve Spojených státech. Autorka žije v USA.

Společnost je rozdělená – a to nejen politicky. Hádky jsou stále toxičtější, osobní urážky běžné. Jak lze tuto polarizaci překonat? Možná by nás mohlo inspirovat poučení z historie, ze života otce americké ústavy Jamese Madisona.

USA byly vždy rozděleny podle stranického klíče – v některých obdobích více, v jiných méně. Málokdo z nás by dnes popřel, že žijeme v obzvláště polarizované době. Potvrzují to četné průzkumy veřejného mínění: polarizace se v posledních desetiletích zvýšila.

Přestože se mnoho studií zabývalo naším současným stavem a jeho příčinami, jen málo z nich se vážně zabývalo nejpalčivější otázkou: Jak se vymanit z nadměrné stranickosti? Zde by nám mohla pomoci lekce Jamese Madisona, otce americké ústavy.

Na první pohled se může zdát, že Madison není vhodným učitelem. Jeho nejslavnější argument nás totiž učí, že „latentní příčiny frakce“ nejsou situační, ale spíše „vrozené v povaze člověka“. Protože ve svobodných vládách nelze překonat sklon k frakcím, je třeba akceptovat „ducha strany a frakce v nezbytných a běžných operacích vlády“.

Madison navíc sehrál nemalou roli při založení první organizované politické strany ve vznikající republice a jako první použil termín „Republikánská strana“. Sloužil jako aparátčík jeffersonovských republikánů a často podléhal stejné stranické horlivosti, na jakou si stěžujeme dnes.

Přesto se právě z těchto důvodů můžeme od Madisona mnohému naučit. Věděl, že ve svobodné vládě nelze odstranit frakce, a proto aktivně hledal způsoby, jak je rozptýlit, aby nebyly tak destruktivní.

Navíc nás Madisonovy tendenční činy neučí, jak překonat polarizaci, ale učí nás tomu v dlouhodobém měřítku příběh celého jeho života a kariéry. Madisonovy dřívější aktivity byly jedním z důvodů, proč byla 90. léta 19. století označována za „desetiletý křik“. Když však v roce 1817 odešel z prezidentského úřadu, nastala „éra dobrých pocitů“.

Jinými slovy, Madison nejenže prožil jedno z nejhorších období amerického stranictví, ale také pomohl zemi překonat tuto problematickou dobu a dosáhnout větší harmonie. Proto stojí za to se jeho lekcemi zabývat i dnes.

Lekce 1: Výuka klasické rétoriky pro mládež

Podle některých průzkumů podpora svobody slova v USA klesá, zejména mezi mladými lidmi. Takové průzkumy obvykle měří toleranci mladých lidí k řečníkům, které považují za urážlivé.

Horší však je, že většina vysokých škol neučí své studenty významu svobody projevu. Ani absolventi vysokých škol nevědí, že smyslem tolerance protichůdných názorů je hledání pravdy. I po drahém vzdělání příliš mnoho lidí neví nic o racionálním umění politické výmluvnosti. Učí se, že všechny soudy jsou subjektivní a neměly by být racionálně hodnoceny, diskutovány a debatovány.

Absolventi vysokých škol nevědí, že smyslem tolerance protichůdných názorů je hledání pravdy.

Není to tak dávno, co bylo vzdělání v klasické rétorice považováno za nezbytnou součást osvícené samosprávy. Když Madison navštěvoval Princetonskou univerzitu, poslouchal přednášky o „morální filozofii, rétorice a výmluvnosti“.

Není spravedlivé kritizovat dnešní studenty jako „sněhové vločky“. Nikdy je nenaučili, že existují i lepší možnosti než odvolat řečníky, kteří zpochybňují jejich názory, protestovat proti nim nebo je okřikovat. Kdyby jednotné osnovy zahrnovaly klasickou rétoriku, dokázali by se logicky vyrovnat s řečníky, kteří zastávají odlišné názory – a sami rozeznat, zda je řečník sofista, Sokrates nebo něco mezi tím.

Lekce 2: Najděte kreativní způsoby, jak podpořit různé názory

Madison po celý svůj život věřil v sílu svobodného tisku, který dokáže odstranit zlo, kterému se dnes říká „fake news“.

Madison však nebyl naivní. Byl si vědom toho, že „jednostranné zprávy, které v některých dobách převládají“, vytvářejí „klam“ v myslích lidí, kteří nacházejí pouze perspektivy potvrzující jejich vlastní názory. Jeho rozmarný návrh řešení spočíval v tom, že by se protistrany tiskly na dvou stranách každých novin. Čtenáři by se tak mohli seznámit s oběma pohledy a „pravda by měla vždy spravedlivou šanci“.

Vzhledem k úzkoprsosti a protivnému tónu v dnešním mediálním prostředí bude možná třeba Madisonův návrh upřesnit. V současné době obě strany politické debaty píší tak polarizujícím způsobem, že konzumace médií, která zahrnuje poslech přehnaných polemik druhé strany, pravděpodobně nikoho nezklidní a nerozšíří jeho obzory. Podle studií může mít tento pokus opačný účinek.

Mnohem konstruktivnější by byly příspěvky nebo akce, které by podporovaly zdvořilý nesouhlas obou stran. Namísto podpory svobody projevu na univerzitách tím, že se zvou řečníci, kteří nejvíce polarizují nebo dokonce podněcují, by univerzity měly podporovat více nadstranické debaty.

Lekce 3: Navazujte kontakty s (politickými) nepřáteli

V počátcích republiky žili členové jednotlivých stran v oddělených penzionech a mimo politické boje se setkávali jen zřídka.

Madisonova vláda přinesla do hlavního města národa společenské změny, za které možná vděčíme spíše prezidentově energické a okouzlující manželce. Dolley Madisonová zavedla pravidelné středeční „salónní večery“ v Bílém domě, na které byli všichni zváni. Její nestranické večírky se staly tak populárními, že se jim začalo říkat „squeezes“ (tlačenice).

Stranická zášť samozřejmě nezmizela zázračně u kávy a koláče, ale zmírnila se.

Stranická zášť samozřejmě nezmizela zázračně u kávy a koláče, ale zmírnila se. Se sousedem u stolu se můžete ostře hádat, ale je těžší ho démonizovat.

Podle neoficiálních důkazů se dnes politici ve Washingtonu vracejí k nejhorším tendencím rané republiky: s příslušníky druhé strany se stýkají jen zřídka. Kdyby si vzali za vzor nestranické společenské ctnosti Dolley Madisonové, zemi by to velmi prospělo.

Lekce 4: Nikdy nedovolte, aby se politické spory staly osobními

V Madisonově době bylo samozřejmostí, že čestní muži své protivníky osobně nepomlouvali. Toto pravidlo se samozřejmě nedodržovalo všeobecně. Tehdejší noviny byly proslulé kousavými výpady proti jednotlivcům. Na rozdíl od skandalistů však vládnoucí elita měla tendenci držet se vyššího standardu.

Ve svých veřejných projevech se Madison dokázal silně zastat své politické strany, ale nikdy nedovolil, aby se jeho kritika stala osobní. Ke konci života se Madison stal ještě ostražitějším: aktivně zamlčoval chyby, které viděl u druhých.

Dolley vysvětlil jeho editorský postup při přípravě vlastních soukromých spisů k vydání: „Požádal mě, abych si je přečetl, a pokud si všimnu nějakého písmene, řádku nebo slova, které zraňuje něčí city nebo je samo o sobě špatné, mám je vyškrtnout.“

Madisonovo aktivní vyhýbání se všem osobním urážkám, a to i v případě politických sporů, je standardem chování, který je současnému politickému diskurzu bohužel cizí. Argumentum ad hominem (argument používaný k útoku na charakter oponenta v debatě s cílem zpochybnit jeho argumentaci) není bezdůvodně jedním z logických omylů: Nikdy nezlepší naše politické porozumění, ale nevyhnutelně otráví politickou atmosféru.

Skutečnost, že Madison musel ze své dřívější korespondence odstranit kousavé poznámky, však ukazuje, že ne vždy dostál svým nejvyšším standardům. A to nás přivádí k nejdůležitějšímu poučení.

Lekce 5: Pokání

Když Madison zestárl, litoval některých svých mladických výstřelků. Zejména když jako mladší Madison psal soukromě nebo anonymně, měl někdy tendenci podsouvat svým politickým oponentům zlé úmysly.

Později Madison popsal, že si to uvědomil, a svých dřívějších slov litoval. Přesto svých postojů, které hájil, nelitoval: „Hněv v pamfletu je vysvětlitelný, i když ne omluvitelný, podněty doby,“ napsal Madison o svých publikacích z 90. let 17. století.

Jedním z největších problémů doby nadměrného stranictví je, že vytváří vzrušení, které vede i schopné a dobře smýšlející lidi k nesprávnému chování.

Jedním z největších problémů doby nadměrného stranictví je, že vytváří vzrušení, které vede i schopné a dobře smýšlející lidi k nesprávnému chování, které by v lepších časech nebylo možné. Madison měl pravdu: pro takové hříšné chování neexistuje omluva.

Jediným řešením jsou nakonec pokání, lítost a předsevzetí, že se v budoucnu polepšíme. Dokud si naši političtí a myšlenkoví vůdci nevezmou tuto lekci k srdci a nepřehodnotí svůj vlastní podíl na dnešním toxickém politickém klimatu, není naděje na zlepšení.

Sázka je vysoká, protože nejjistějším a posledním způsobem řešení polarizace je ozbrojený konflikt. Obdobím největšího nadměrného stranictví v dějinách USA nebyla 90. léta 19. století, ale 50. léta 19. století, která skončila občanskou válkou. Každá občanská válka není nic jiného než stranictví, které se vymklo kontrole.

Lynn Uzzellová vyučuje americkou politiku a rétoriku na University of Virginia a Washington and Lee University. Čtyři roky působila také v Centru pro ústavu v Montpelieru, venkovském sídle Jamese Madisona. Ve svém výzkumu se zaměřuje na ústavní konvent v roce 1787 a politické myšlení Jamese Madisona.

Tento článek původně vyšel na stránkách The Epoch Times USA pod názvem: Madison’s 5 Lessons for Overcoming Polarization (německá úprava as).

Z původního článku německé redakce deníku The Epoch Times přeložila G. K.