Při vzpomínce na vniknutí do Kapitolu šestého ledna bychom neměli zapomenout na demonstrace toho revolučního léta 2020, kdy se nečekaně po smrti drogového dealera Georga Floyda zdvihla vlna rabování, nikdy neobjasněných vražd a miliardových škod.
Kdo si dnes vzpomene na 38 mrtvých, z většiny kolemjdoucích, či hrdinně zasahujících policistů, bránících před rozčilenými davy obchody a domovy svých spoluobčanů?
Útoky, požáry, rabování…
Kdo si dnes vzpomene na vypálené policejní stanice a s nimi i nenahraditelně ztracené důkazy o trestné činnosti, stovky zapálených policejních automobilů a stovky zraněných civilistů, kteří se provinili jen svou přítomností na nesprávném místě v nesprávný čas?
Většina těchto útoků byla řízena nebo alespoň podněcována, ale a s jistotou trpěna vůdci Demokratické strany. Byli to přeci předáci Black Lives Matter, kteří přes den vyspávali, po obědě přišli na radnice měst, kde svými nesmyslnými požadavky vydírali zvolené zástupce, aby pak večer splnili své hrozby a paralizovali tak většinu větších amerických měst.
Byl to seriál traumatického násilí, na které byla policie tak krátká, že musela dokonce poníženě vyjednávat. To byl přeci skutečný útok na samu podstatu státu, a že šlo o skutečný útok na demokracii, dokládá fakt o propojení Black Lives Matter a Demokratické strany USA.
Zatímco vnik několika stovek demonstrantů do budovy Kapitolu a jejich asi dvouhodinový pobyt uvnitř je demokraty přirovnáván k Pearl Harboru nebo k muslimským teroristickým útokům z 11. září 2001, tak několikaměsíční nezřízené násilí po celých Spojených státech považují demokraté za projev rasové emancipace a za projevy občanské nespokojenosti s policejní brutalitou.
Čtrnáctého října zaútočili levicoví radikálové na budovu Ministerstva vnitra v DC. Ve jménu ochrany klimatu se domáhali vstupu do budovy a prali se s policisty. Vymlátili skleněné výplně a oken, způsobili další škody a jeden policista musel být převezen do nemocnice.
V červnu 2020 měli mstitelé George Floyda v úmyslu přepadnout Bílý dům. Přelezli bariéry mezi sídlem prezidenta a Ministerstvem financí a snažili se dostat do Bílého domu.
V roce 2011 tisíce lidí vtrhlo do parlamentu státu Wisconsin a chtělo vyčinit republikánskému guvernérovi Scottu Walkerovi za jeho rozpočtové škrty.
V březnu 2021 levicoví radikálové zapálili budovu Okresního federálního soudu v oregonském Portlandu
Na začátku října 2018 progresivistická levice nesouhlasila s nominací Bretta Kavanaugha na úřad soudce Nejvyššího soudu USA a tak dav těchto „aktivistů“ vtrhl do washingtonského Hart Senate Office Building (součást Kapitolu). Ti samí lidé také napadli republikánského senátora za stát Arizona Jeffa Flaka (dnes velvyslanec v Turecku) a velmi nevybíravým způsobem mu vytýkali jeho souhlas s nominací soudce.
Ale podívejme se dál do minulosti. Linda Evansová a Susan Rosenbergová, dvě levicové extremistky, spolu s pěti dalšími, nastražily v roce 1983 bombu v předsálí Senátu v Kapitolu USA, která explodovala. Nikoho nálož naštěstí nezabila, ale způsobila velké majetkové škody.
Dalším a posledním dnešním útočníkem proti symbolům americké demokracie, byl i sám Joseph Biden. Ten vyprávěl, že když mu bylo 21 let, že prý nepozorovaně vnikl do jednacího sálu Senátu Kongresu, když ho jako turista navštívil, a usedl do křesla viceprezidenta. Tvrdil to ve svém projevu na rozloučenou v Senátu v roce 2009. (Tomu se dá na rozdíl od jiných historek věřit.)
Když se pokusíme objektivně zhodnotit okolnosti jednotlivých útoků (kromě toho posledního) a porovnáme je s vnikem demonstrantů z loňského 6. ledna, musíme se Bidenovu přirovnání s Pearl Harborem trpce usmát.
Desetina promile
Případ demonstrantů z 6. ledna musíme označit za jakýsi výbuch natlakované nádoby spontánní nespokojenosti – nešlo o plán, který by měl jedinečného vůdce a ideologickou myšlenku, a co víc, demonstranti v podstatě nic nezničili a jedinými oběťmi byli oni sami.
Když si uvědomíme okolnosti celé demonstrace a množství lidí, kteří se jí účastnili, pak těch, kteří překročili práh zákona, tvořilo v podstatě desetinu promile z těch, kteří tenkrát přišli svůj názor vyjádřit. Šlo o pokojnou akci, která se sjela z celých Spojených států říci zákonodárcům, že nevěří výsledkům voleb. Byl to avizovaný happening statisíců voličů Donalda Trumpa, kteří neměli v úmyslu cokoliv narušovat. Jen chtěli vyjádřit podporu svému kandidátovi.
Nejde o to hledat důvody, jak chování demonstrantů z 6. ledna omluvit nebo bagatelizovat, jde o to posoudit skutečnou intenzitu „útoku proti demokracii“, či spíše se v tomto konkrétním případě zamyslet, zda skutečně nešlo o řízenou provokaci FBI pod patronací Demokratické strany. Jak vůbec mohlo několik stovek lidí paralyzovat jednání Kongresu při tak zásadním úkolu, jako je certifikace prezidentské volby (s připomenutím, že se o plánování demonstrace vědělo mnoho týdnů dopředu).
Kde skončili demokraté?
Po ročním zkoumání celé situace z 6. ledna mne napadá všelicos, jen ne „útok na demokracii“, který by se dal přirovnat k jakémukoliv ze zmíněných útoků levicových extrémistu.
Demokratická strana USA, která levicové extrémisty vstřebala do svého politického středu a která bojuje s „prohnilým americkým kapitalismem“, je totiž skutečným – reálným nebezpečím pro americkou demokracii.
Tato liberální strana, původně jen přející širšímu pojetí svobod, je dnes daleko nejúspěšnějším světovým premiantem všech extremistických panelů: z dřívějšího jen klimatického alarmismu dovedla své teze až na skutečný okraj myslitelného, stejně tak, jako demagogické panely rasismu a gender problematiky, které doslova propletla do všech oblastí běžného života Američanů.
Trpí americké školství zasažené Kritickou teorii rasy, trpí americká věda, u které se více hodnotí politický aktivismus, než hodnota výzkumu. Trpí americké ozbrojené síly, kterým je krácen rozpočet, a současně jsou jí vnucovány politické programy, které nemají s úkoly armády nic společného a které americkou obranu oslabují. Trpí americký průmysl, který se potýká s importem z Číny a trpí americká policie, která ve jménu priorit Demokratické strany nekoná, co má konat. Trpí však i američtí černoši, kteří musí u společensky odpovědných zaměstnavatelů absolvovat školení, aby prostřednictvím řízené nenávisti k bělochům nabyli zpět své kdysi ztracené sebevědomí. Trpí v podstatě všichni, kteří přemýšlejí nad tím, co je ještě do ledna 2023, než demokraté prohrají kongresové volby, čeká.
Feministická revoluce
Na obrázku vidíme komunistku Susan Rosenbergovou (66), která byla součástí ženské teroristické skupiny M19, která odpálila bombu v Senátu Kongresu 7. listopadu 1983. V rámci dohody s prokurátorem byla nečekaně podmíněně propuštěna.
Znovu zatčena byla později, v listopadu 1984, a odsouzena byla za držení velkého množství zbraní a výbušnin a také za podíl na dalších akcí skupiny M19. Vězeňský život sdílela (také) v nejpřísnějším Federálním nápravném zařízení v Lexingtonu, v Kentucky. V průběhu výkonu trestu získala magisterský titul z Antioch University.
Ve vězení si odseděla z původních 58 let pouze šestnáct. Propuštěna byla po udělení milosti Billem Clintonem poslední den jeho úřadování 20. ledna 2001.
Svou liberální dráhu začala jako propagátorka čínské medicíny a akupunktury a jako drogová poradkyně. Tam se seznámila s členy Komunistické organizace 19. května (M19 – May 19th Communist Organization), která spolupracovala mj. také na teroristických akcích Černé osvobozenecké armády (Black Liberation Army).
Rosenbergová je jednou z čelních představitelek feministické revoluce (jsme „šelmy uprostřed imperialistického monstra“) s tím, že falešný „buržoazní feminismus“ jí byl vždy cizí.
Nešlo tedy v jejím případě jen o agresivnější formu ženské emancipace, nýbrž o programové násilí pramenící z touhy po politické revoluci, což je zřetelně totožné politické východisko jako u dnešního hnutí Black Lives Matter, kterému nejde o spravedlnost pro konkrétní oběti policejního násilí, jak by se mnohým na první pohled mohlo zdát, nýbrž o porážku kapitalismu (a nastolení ekonomické a rasové spravedlnosti).
Po propuštění z vězení se stala ředitelkou komunikace v American Jewish World Service, mezinárodní lidskoprávní organizace v New Yorku. V současnosti pracuje jako místopředsedkyně představenstva Thousand Currents, neziskové nadace, která se zabývá podporou shodných politických témat, jako Demokratická strana USA, tedy ekonomickou spravedlností, ochranou klimatu a klimatickou spravedlností (a která částkou 10 milionů dolarů podpořila hnutí Black Lives Matter).
Od bomb k intelektuální práci
Komunistka Rosenbergová je tak historickou postavou dokládající nikdy nezpřetrhanou touhu amerického levicového progresivismu po nastolení sociálně spravedlivé společnosti silou, ve které, jak dobře víme, jsou si všichni rovni leda tak ve své bezmoci a chudobě.
Rosenbergová je tedy především ideologický předvoj budoucího omlazení myšlenek demokratického socialismu (nebo evropského liberálního demokratismu, jak chcete) v podání dnešního hnutí Black Lives Matter, jako silné politické frakce uvnitř Demokratické strany USA.
Rosenbergová se vlastně myšlenky terorismu, jako prostředku k naplnění politických cílů nikdy nevzdala. Dnes už zákeřně neklade bombové nálože a nepodílí se na vraždách přímo, jako za mladých časů, když byla členem nicotné a bezvýznamné teroristické skupiny. Dnes je žijícím symbolem americké progresivní levice a poctivě spolu se statisíci přívrženci intelektuálně pracuje na snu o komunistické Americe.
Článek byl převzat ze serveru Konzervativní noviny.
