Čína kalibruje svůj postoj k „situaci“ na Ukrajině
Martin Hála
Někteří evropští představitelé, především šéf unijní diplomacie Josep Borrell, vkládali donedávna naděje na možné zprostředkování ve válce mezi Ruskem a Ukrajinou do Číny. „Musí to být Čína,“ prohlásil rezolutně Borrell v rozhovoru pro španělský deník El Mundo začátkem března. „Není žádná jiná alternativa. Evropa ani USA nemohou dělat prostředníka. Tak kdo jiný?“
Svět prizmatem studené války
Dnes už je celkem jasné, že Čína se do takové role nijak nehrne. Borrellův nepřímý apel přitom měl jistou logiku. Čína je dnes patrně jediná země na světě, která je ještě s to ovlivnit Putinovo chování. Peking ostatně pojí s Moskvou „spojenectví bez hranic a bez zapovězených oblastí“, deklarované slavnostně krátce před invazí v „olympijském paktu“ ze 4. února. Pro Čínu by byla role mírotvorce v mnoha směrech výhodná – pomohla by jí setřást stigma z tiché podpory Ruska při invazi a potvrdila by její klíčové postavení v mezinárodním společenství. Přesto se zjevně k ničemu takovému nechystá.
Čínský vůdce Si Ťin-pching se totiž řídí zcela jinou optikou a logikou než Josep Borrell. V ruské invazi na Ukrajinu nevidí porušení mezinárodního práva a narušení rovnováhy v Evropě, ani humanitární katastrofu a nesmyslnou zkázu. Peking nahlíží krizi prizmatem své geopolitické rivality s USA, a potažmo se Západem. Čínské vedení má na rozdíl od řady politiků v demokratickém světě jasno v tom, že systémová konfrontace se Západem je nevyhnutelná, a má jasno i v tom, na které straně barikády bude v nadcházejícím konfliktu stát.
Výstižně to vyjádřila minulý týden (na v Číně blokovaném Twitteru) vlivná komentátorka mezinárodního vysílání čínské stání televize Liou Sin v ironické poznámce adresované kolektivnímu Západu: „Máme vám pomoci bojovat proti našemu příteli, abyste se pak lépe soustředili na boj proti nám?“ Rusko je přítel Číny a spojenec v konfrontaci se Západem. Agrese na Ukrajině na tom nic nemění, pouze podtrhuje význam Ruska při společném boji proti „hegemonismu“ (USA). Čínští propagandisté neúnavně tepou údajnou „studenoválečnickou mentalitu“ na Západě – ale pro ně samotné studená válka nikdy neskončila, jen na čas ustoupila takticky do pozadí.
Východ, Západ a Jih
Krize na Ukrajině z této perspektivy vrací svět do geopolitiky dvou bloků a Čína ví, kam patří. Peking by asi uvítal jiné načasování a jinou formu pro regresi zpátky do studené války, ale jinak se cítí na nadcházející střet připraven. Po počátečním lavírování již také zformuloval jasnější pozici k „situaci“ na Ukrajině (Čína se stejně jako Rusko vyhýbá výrazu „válka“.)
Nový čínský narativ o válce na Ukrajině je – opět v nejlepší tradici studené války – adresován hlavně „globálnímu Jihu“ (dříve známému podle Teng Siao-pchingova projevu v OSN z roku 1974 jako „třetí svět“), zástupnému kolbišti ideologických (a příležitostně i kinetických) střetů mezi Východem a Západem.
Ve třetím světě je čínská diplomacie tradičně aktivní zejména v Africe. O víkendu se čínský ministr zahraničí Wang I setkal v rychlém sledu se svými protějšky v Zambii, Alžírsku a Tanzanii. Si Ťin-pching v pátek hovořil po telefonu s jihoafrickým prezidentem Cyrilem Ramaphosem. Na pozadí čilé diplomatické aktivity se mezitím v Africe s vydatnou pomocí čínských státních médií formuje nová prezentace čínského postoje k Ukrajině (respektive k Západu, který Ukrajina svým odporem proti Rusku reprezentuje).
„Válka bohatých“
„Situaci“ na Ukrajině líčí tento narativ v duchu někdejšího výroku generálního tajemníka OSN Butruse-Ghálího o Bosně jako jakousi „válku bohatých“. Ta podle Pekingu odhaluje pokrytectví Západu, který se prý mobilizuje proti válce, jen když jsou jejími oběťmi běloši, zatímco konflikty v jiných částech světa ignoruje. Západní sankce přitom postihnou především „globální Jih“, a hlavně Blízký východ a Afriku, které jsou životně závislé na dovozu obilovin z Ukrajiny a Ruska.
Argument o pokrytectví Západu je v tomto kontextu trochu křečovitý – demokratické země se historicky snažily, byť ne vždy úspěšně, intervenovat i ve vzdálenějších konfliktech a humanitárních katastrofách, včetně Afriky, Blízkého východu a Číny, podobnými prostředky jako na Ukrajině, tedy hlavně ekonomickými sankcemi. Mnohé z těchto „vlastních“ krizí se naopak usilovně snažil ignorovat „globální Jih“ a především ovšem Čína – stačí vzpomenout válku a uprchlickou krizi v Sýrii, etnickou čistku muslimských Rohingů v Barmě nebo současnou humanitární katastrofu v čínské autonomní oblasti Sin-ťiang. S výrazem „pokrytectví“ by měla čínská propaganda zacházet opatrněji.
V Africe nicméně nachází tento narativ zjevně úrodnou půdu a nepochybně se bude šířit dále do „třetího světa“, a ovšem i do „alternativních médií“ na západě, včetně těch našich. Wang I byl v úterý pozván jako vůbec první čínský ministr zahraničí na zasedání Organizace islámské spolupráce (OIC). Podle nepotvrzených zpráv má v pátek také navštívit Indii, další zemi, která se zdráhá odsoudit ruskou agresi. Z obecného pohledu tak současná „situace“ skutečně nabírá kontury nápadně připomínající studenou válku před rokem 1989. Nejen že se začínají jasně profilovat geopolitické bloky Východu a Západu, ale provází je i zástupný ideový konflikt ve „třetím světě“, na globálním Jihu.
Článek původně vyšel na serveru Aktuálně.
