Michael Postulka

30. 3. 2022

Není to tak, že by následující přispěvatel nechtěl nosit předepsaný respirátor nebo že by zastával anarchii proti hygienickým nařízením, pouze začal přemýšlet nad tím, zda mají tato nařízení v praxi skutečně význam, který by vedl k ochraně nositele respirátoru a jeho kolegů v práci před možnou infekcí.

Zdejším ukrajinským uprchlíkům jsem pomohl jedním velice nesobeckým a obdivuhodným činem. V únoru 2022 jsem byl propuštěn, protože jsem nedodržoval nařízení o nošení respirátorů, a tím jsem vytvořil jedno pracovní místo navíc.

Nejenom, že jsem dobrák od kosti, ale také jsem schopen vám přečíst myšlenky.

Tuším že máte na mysli něco jako:

Kdybys držel hubu a krok frajere, tak bys práci pravděpodobně stále měl a nikdo by tě tak nemusel živit. Ještě tady budeš kňourat, že máš problémy. Lidi ve válce mají problémy, ty máš, cos chtěl, génie.

Jsem geniální, stejně jako vy jste s touhle myšlenkou originální. Nemáme si co vyčítat.

Co ale nevíte, je, že ve skutečnosti jsem se rozhodoval mezi tím, jestli chci mít práci nebo udělat krok směrem k depresi. Což je tak trošku jako si vybírat, jestli chce člověk dostat facku zleva nebo zprava. „Řekněte sýr!“

Poprvé mě vedoucí rázně upozornila, že nemám respirátor, když jsem si v kuchyňce napouštěl vodu. Jediné ,co jsem ji na to řekl, bylo, že mi to přijde nesmyslné.

Zhruba za dva týdny, mě upozornila vedoucí podruhé (a naposledy), když jsem se zvedl od stolu a šel do kuchyňky. V obou případech její připomínky zněly víc jako rozkaz než upozornění.

Znova jsem jí řekl, že mi přijde nesmyslné, abych na tu chvilku, co si jen zajdu pro vodu do kuchyňky, nasazoval respirátor, zatímco když už jsem v kuchyňce a budu třeba s kolegou obědvat, tak si respirátor sundat můžu.

Jediné, co mi na to byla schopna říct, bylo, že: „Taková jsou pravidla.“ Poté mě nahlásila na HR. Uff, ještě jsem z toho vyvázl dobře. Za takové zločiny bych si zasloužil trest jako waterboarding. To by mě to courání pro vodu přešlo.

To stejné mi řekl nadřízený v předchozím zaměstnání, když jsem si dovolil nesouhlasit s tehdejším nařízením. Tehdy bylo povinné mít respirátor nasazený po celou dobu v kanceláři (pár dní na to se nařízení upravilo) – ve které jsem byl většinou pouze s jedním nebo dvěmi kolegy, jelikož zbylá část týmu upřednostňovala home office.

Naše kancelář byla velký open-space přes celé patro, s doslova 40 metry mezi mým stolem a stolem kolegy. I v takovém případě bylo nutné nosit roušku. „Taková jsou pravidla.“ A pakliže bych je porušil, mohu dostat výstražný dopis z HR, pak další a pak mě mohou propustit. Člověk přece nemůže být nikdy dostatečně opatrný! Padák na zádech (co když zakopnete z mostu?), vojenská helma (co když vám spadne nebe na hlavu?) nebo klaunský nos (co když filtruje částice viru lépe než respirátor?) by měly být samozřejmostí, pokud to s naším zdravím myslíme vážně.

Zpátky k únoru.

Dostavil jsem se na HR.

Vedoucí HR se mě ptala, proč nenosím respirátor. Objasnil jsem, že nejsem proti nošení respirátorů, ale že to, co tady děláme, mi nedává smysl a že si myslím, že to rozhodně nezabraňuje šíření viru. Vyjmenoval jsem ji pár příkladů.

Následující odstavec je plný detailů, o které nemusíte nutně stát (stejně jako o ně nestálo HR) a může zpomalit vaše čtenářské tempo. Pokud ani jedno nechcete, můžete jej přeskočit. Věřím že vám, na rozdíl od HR smysl neuteče.

V práci je nás hodně a stejně se všichni potkáváme, a to i v kuchyňce, kde respirátory při jídle nenosíme. Když lidé mluví na meetingu, častokrát si respirátor stáhnou pod bradu, jinak se jim těžce mluví (a ještě hůře rozumí). Že pracovní stoly jsou k sobě blíže než metr a půl a stejně ty respirátory nemáme. Že spousta lidí, když s někým mluví, si respirátor prostě stáhnou. Že ani má vedoucí taky nenosí respirátor dle nařízení (nasadí si ho, když jde do kuchyňky nebo na chodbu, ale ne když se baví s kolegy u stolu). Že na vstupním školení školitelka ani ostatní respirátory neměli, nasadili si je pouze když šli do zasedací místnosti. Že vlastně lidé jen předstírají, že respirátor nosí. A hlavně, že si myslím, že to vytváří napjatou atmosféru, ve které se lidé pořád bojí, aby náhodou neudělali něco špatně.

Na to mi paní odpověděla, že ona ani její kolegové taky respirátor nenosí tak, jak by měli, protože v tom celý den nevydrží, a že přece v životě musíme dělat věci, se kterýma nesouhlasíme. A taky něco v tom smyslu, že když jdu s někým na oběd, tak ho přece znám a v tom případě je v pořádku respirátor nemít. Ale když jdu na chodbu nebo na jiné oddělení, tak si ho nasadit musím.

A že samozřejmě…samozřejmě, školitelka i vedoucí to dělají špatně a že si s nimi o tom promluví.

Pravděpodobnější však je, že se Slunce srazí se Zemí nebo se na vaši hlavu zhroutí nebe.

Vysvětlila mi, že pokud respirátor nosit nebudu, sebere mi bonusy, napíše mi výstražný dopis nebo mě může případně i propustit. A já jsem zase vysvětlil jí, že odmítám dělat něco nesmyslného. Nosit respirátor jen, abych s ním byl viděn, i když vím, že mé jednání stejně nikomu nepomůže, je jen přetvářkou, formou lži – a ta jako taková narušuje mé svědomí. Zdůraznil jsem, že to dělat nebudu a že jestli mé jednání má mít nějaké následky, tak je přijmu.

HR paní měla často zmatený výraz ve tváři. Jak si někdo může tak pevně stát za svým? To nerozumí tomu, že může hned zítra letět? Stojí mu to za to?

Zřejmě čekala, že když mi pohrozí výpovědí, tak se složím jako plážové lehátko.

Následující den jsem své vedoucí a na HR poslal e-mail:

Dobré ráno,

dovolte mi vyjasnit pár věcí – nejsem proti nošení respirátorů v práci a ani nechci vytvářet zbytečné potíže. Nicméně mám problém porozumět konsenzu ohledně toho, jak respirátory zde nosíme.

Nařízení vlády stanoví, že člověk musí mít nasazený respirátor, pokud je blíže někomu než 1,5 metru. Což je pravidlo, které jsem nedodržoval (a jak jsem již zmínil, jsem ochoten nést následky, pakliže to nějaké mít má) – ale to ani vy. Vedoucí HR mi na našem meetingu řekla, že ona ani její kolegové v kanceláři respirátor nenosí, a svou vedoucí vídám taky často bez respirátoru, když mluví s ostatními.

Přišlo by mi minimálně pokrytecké být potrestán za své prohřešky, vzhledem k tomu, že vy porušujete nařízení naprosto stejně jako já.

Nedělá mi nejmenší problém nosit respirátor, pokud se všichni domluvíme na tom, že jej budeme nosit dle vládního nařízení. Ale myslím si, že nosit respirátor nahodile je nesmyslné.

Žádnou odpověď jsem neobdržel.

Zhruba za týden si mě vedoucí zavolala do zasedací místnosti a dala mi podepsat výpověď. Aha, tak tady je má odpověď. Řekla mi, že nemá ráda, když zaměstnanci projevují své názory a že je zde spousta lidí, kteří s nařízením nesouhlasí, a přesto jej dodržují. Jako by na tom bylo snad něco dobrého – dělat něco, co dělat nechci, protože nemám dostatek odvahy se za sebe postavit.

Jediné, co jsem ji na to řekl, bylo, že si za svým rozhodnutím stojím. Podepsal jsem papír a prostory firmy jsem opustil doslova během půl hodiny. Jelikož jsem byl ve zkušební době, odstupné mě minulo.

Špetku ironie lze nalézt v tom, že vedoucí, která mě propustila za nenošení respirátoru, mi (i ostatním) chvíli poté, co jsem nastoupil, řekla na soukromém mítinku, že jí celá situace ohledně respirátorů přijde jako nesmysl.

A musím jí nechat za pravdu, nesmysl to je.

Vytvořili jsme kulturu, ve které udáváme jeden druhého za to, co sami děláme. Kulturu, ve které vystrašení lidé vědomě jednají nesmyslně. Co jim zbývá? Čisté svědomí přece účty nezaplatí. Krůček po krůčku tak ukrajujeme ze svých hranic. A jelikož důsledky našeho jednání nejsou vidět ihned, můžeme si myslet, že se nic špatného přece neděje. Ale když člověk uhne pětkrát a pak desetkrát, pozná pak ještě, kde má své hranice? A čeho všeho je člověk, který své hranice nezná, schopen?

Ale nemůžeme jim to mít za zlé. Přeci jen „Taková jsou prostě pravidla“. Což je jen jinak frázované „Jen plníme rozkazy“. A to je věta s ohromnou váhou. Formulka, která nás zdánlivě zprošťuje zodpovědnosti za své činy. Jednou, až „plnit rozkazy“ bude znamenat něco nesmyslnějšího než jen nahodilé nošení respirátorů, budeme je stále bezhlavě následovat? Přijde mi naivní si myslet, že příště bychom „NE“ řekli, jelikož jsme jej neřekli teď.

Každý zná nepsaná pravidla hry a stačí jen předstírat, že je dodržuje, a ve hře zůstane. Hře, protože je to celé divadlo, ve kterém se lidé nechávají vodit jako loutky. Kam vítr, tam plášť.

Kdybych dělal to, co se po mě vyžadovalo, tak bych pravděpodobně ve hře zůstal. Ale vím, jak mě sžíral dvojí metr nadřízených a že by to ve mně vybudovalo hořkost, která je pak plodnou půdou pro depresi. A jelikož mi trvalo několik let se z předchozí deprese vyhrabat, nestálo mi to za to.

Nesouhlasil jsem s nepsanými pravidly, a byl jsem ze hry vyřazen. Ale to není nezbytně špatně. Protože ta druhá volba – ohýbat své svědomí dle vůle ostatních, je pro mě mnohem, mnohem horší.

Související články

Přečtěte si také

Tichý úpadek průmyslu v Německu pokračuje
Tichý úpadek průmyslu v Německu pokračuje

V loňském roce zažilo Německo skutečný průmyslový kolaps. Aritmeticky řečeno, každé tři minuty byl uzavřen jeden podnik. Jen malá část podniků podala návrh na insolvenci. Odumírání podniků již dlouho nahlodává jádro ekonomiky.

Javier Milei v Praze: Svoboda je klíč
Javier Milei v Praze: Svoboda je klíč

V Žofínském paláci v Praze dnes vystoupila celebrita světové politiky, ekonom a prezident Argentiny Javier Milei, který se s přítomnými podělil v několika desítkách minut o své myšlenky.

Bouřkový pilot-fotograf zachytil dechberoucí snímky nejintenzivnějších bouří z výšky 12 000 metrů
Bouřkový pilot-fotograf zachytil dechberoucí snímky nejintenzivnějších bouří z výšky 12 000 metrů

Bouřkový pilot-fotograf Santiago Borja, zachytil z výšky 12 000 metrů sérii dechberoucích snímků nejintenzivnějších bouří.

Assange se dohodl s úřady USA na přiznání a bude volný, píší agentury
Assange se dohodl s úřady USA na přiznání a bude volný, píší agentury

Zakladatel serveru WikiLeaks Julian Assange se dohodl s americkou justicí a hodlá se přiznat k porušení zákona o ochraně tajných informací.

Skoro polovina majitelů elektromobilů v USA zvažuje návrat ke „spalovákům“
Skoro polovina majitelů elektromobilů v USA zvažuje návrat ke „spalovákům“

Téměř polovina amerických řidičů elektromobilů zvažuje přechod zpět ke spalovacím motorům, zjistil spotřebitelský průzkum. Celosvětově je toto číslo nižší, přesto o návratu k benzínu a naftě uvažuje skoro třetina dotázaných.