Už jste někdy zkoušeli číst písmo večer potmě, při svitu světlušek? Chudé japonské děti si nasbíraly pytlík brouků a při jejich světle se učily znakové písmo. Protože jejich rodiče neměli dost peněz na svíčky nebo na petrolej do lampy. Na přelomu roku 1900 byla v Japonsku chudoba ještě neuvěřitelně třeskutá – mnozí lidé žili z ruky do úst, záviseli na počasí, na úrodě nebo jak se jim podaří splatit dluhy. Někteří se udřeli k smrti. Vedle nich rovněž fungovali obchodníci, gejši, boháči nebo zámožní šlechtici.
Japonské děti velmi rády chodily do školy, ale často musely pomáhat svým rodičům s obživou, do školy se nedostaly pravidelně, nebo musely hlídat své mladší sourozence. Lidé mívali hodně dětí, jež se rodily jedno za druhým. A tak starší sourozenci mívali zpravidla své mladší bratry nebo sestry přivázané na zádech – a jen tak si mohly jít hrát s ostatními dětmi.
Školačky z chudých rodin plakaly, když zmeškaly školu kvůli nezbytnosti pomáhat rodičům uživit početnou rodinu – večerní výuka znaků při slabém světle světlušek vypovídá o japonské povaze a houževnatosti více než dlouhá vědecká pojednání.
Od těch dob se mnohé na vsích a městech změnilo. Původní Japonsko už vidět nemůžeme – jednak proto, že do jeho původní tváře zasáhla industrializace a technický pokrok. Dalším důvodem bylo vybombardování více než 200 měst americkým letectvem na konci války v Tichomoří.
Můžeme si však nechat vyprávět ze záznamů pamětníků, jak lidé žili dávno před válkou. Džuniči Saga, lékař z provinčního města Cičiura, zaznamenával vyprávění svých pacientů. Příběhy nakonec vyšly knižně, opakovaně, než na ně narazila Vlasta Winkelhőferová, přední česká japanoložka. Jakmile získala knihu v originálním textu, pustila se do překladu.
Díky tomu se můžeme dočíst z vyprávění o životě, jak pracovití, houževnatí a odolní jsou japonští lidé. Jak např. ženy rybářů vstávaly již ve 2 hodiny v noci, aby připravily jídlo, potom pospíchaly i s ostatními na jezero, kde byl tak trochu boj o dobrá místa k lovu. Potom museli rybáři nalovené ryby prodat, uklidit lodě, sítě, a teprve pak mohli jít domů, v noci. Nebyl čas ani vyprat prádlo nebo se pořádně vyspat.
Vypravěči byli znalci svých řemesel a profesí, mluví zde porodní bába, bednář, truhlář, hokynář, výrobce rohoží tatami, výrobce tofu, převozník, pokrývač střech (nebo i katův vnuk či příslušníci mafie), z nichž mnozí byli hrdí na svůj um v řemesle.
Drobní nádeníci nebo pachtýři pracovali celý den, ale jejich denní mzda sotva stačila nasytit rodinu – hokynář býval pozdě večer vzbuzen chudáky, kteří přinesli svých pár denních grošů, aby jim ještě hned teď prodal trochu rýže, kterou si teprve pak mohli uvařit, aby zahnali celodenní hlad. A pokud pršelo dva, tři dny – nemohli pracovat, a tak byli o hladu. Ale fungovala vzájemná pomoc – někdy si mezi sebou vyměňovali pytlíky rýže, půjčovali si a vraceli.
Takovou chudobu si dnešní člověk nedokáže ani představit.
Když lodníkovi po kluzké palubě upadla manželka do ledové vody, skočil pro ni – a už se blížil soused s loďkou, aby jim pomohl dostat se na pevnou zem. Někdy i dítě spadlo do vody během rybolovu nebo převážení zboží. Obyčejní lidé si navzájem pomáhali, byla to pro ně přirozená samozřejmost.
Chudí rolníci někdy byli nuceni prodat některou svoji dceru do vykřičeného domu, kde ona pak sloužila rozmarům majitele i zákazníků. V chladném počasí stávaly nevěstky na chodníku, jen v kimonu, a dokud nezískaly zákazníka, nesměly se vrátit do tepla ani se na chvíli ohřát.
Učit se na gejšu chodily dívky v mladém věku, aby si osvojily potřebné znalosti a vzdělání. Naučily se kaligrafii, čajovému obřadu, hrát na hudební nástroj šamisen a všemu, co bylo k jejich úloze požadováno. Gejša byla většinou krásná profesionální společnice (nikoliv lehká žena, jak se na Západě často domnívají), kterou si najímali bohatí pánové nebo celé společnosti. Gejša chodila krásně učesaná a nalíčená, předepsaně oblečená, uměla recitovat, bavit, hrát na hudební nástroj a zpívat. Nesměla se do nikoho zamilovat, údělem byla jen služba společnice.
Gejši nosily náročné a bohaté účesy – většinou chodily ke kadeřníkovi 1x týdně, mladé gejši měly jiný účes než ty starší a zkušenější a také různě pojmenovaný, jako např. momoware či warešinobu – a při účesech vlasy trpěly.
Narazíme i na tak nevšední vyprávění, kdy některé gejši vzpomínaly, jak za nimi chodili námořní důstojníci z japonského letectva, a to i v době, kdy za pár hodin po útěše a zábavě s krásnými ženami odletěli bombardovat havajský přístav Pearl Harbor – nebo další řada mladých pilotů ukončila ve službě své životy – jako kamikadze.
Člověk si během čtení japonských lidských osudů klade otázku – a jak to v té době bývalo u nás? Dá se tam najít nějaká podobnost? Originalita japonských podmínek je však více než výmluvná a úplně vás pohltí.
Kdo má rád opravdové příběhy, může usednout ke knize lékaře Džiniči Sagy, která vyšla na křídovém papíře, obdařena původními ilustracemi umělce Susumu Sagy, a užít si jejich autenticitu. V roce 1987 byla v Japonsku kniha zvolena Knihou roku.
