Umělec, jehož život byl tak krátký, dokázal vytvořit největší obraz, jaký v Čechách najdeme. Bitvu u Lipan, panoráma 11 metrů vysoké o šířce 95 m, vytvořil Luděk Marold spolu s dalšími umělci půl roku před svým skonem.
Luděk Marold vynikal zručnou reportážní malbou, která obvykle zachycovala skupinu postav v dějství. Figurální výjev zachytil tahy štětcem tak věrně, že vás obraz doslova vtahuje do děje. Živil se tehdy především ilustracemi do časopisů, měl spoustu zakázek, což mu dávalo obživu, avšak odvádělo od vlastního malování.
Marold se narodil své matce Aloisii r. 1865 jako nemanželské dítě, jeho otec se k němu přihlásil, avšak záhy padl jako důstojník v prusko-rakouské válce. Matka mu rovněž zemřela záhy, ale její sestra, teta Josefa Maroldová se jej hned ujala a vychovala jej.
Na tetu vzpomínal s upřímným vděkem, a tím to nekončilo. Po jeho smrti teta Josefa vychovávala ještě i Maroldova synka Ludvíka (*1891), když jeho matka, vdova po malíři, nezvládla těžký život.
Na přelomu 70. a 80. let 19. století Praha nebyla ještě úplnou metropolí. Společenský život se starosvětsky odehrával většinou v rodinách a zčásti ve spolcích. Výtvarnictví, oproti hudebnímu světu, to mělo v těch dobách nejobtížnější. Maroldovi současníci byli např. Mikoláš Aleš, Joža Uprka, Karel Rašek, Vojtěch Hynais a další, kteří se posléze stali protagonisty českého moderního umění.
Luďka měla čekat vojenská dráha, avšak on sám se rozhodl pro umění. Roku 1881 byl přijat na Akademii v Praze. Ale Akademie mu v té době neměla příliš co nabídnout a „za kázeňské přestupky a za nerespektování příkazů a rad učitelů ho po roce studia vyloučili“, uvádí kunsthistorička Jana Orlíková-Brabcová. Jako 17letý se pak ocitl v Mnichově, nedotčen výukou, a možná pln odhodlání, že kritiku profesorů z pražské akademie přemůže.
Neví se, zda šlo pouze o anekdotu, ale když byl Marold pozván v Mnichově k přijímací zkoušce, dorazil tam prý pozdě. „Kolem modelu, který měli adepti Akademie kreslit, se již uzavřel hustý kruh kreslících. Marold neupadl do rozpaků. Stoupl si do rohu místnosti a nakreslil celý výjev tak, jek se mu v ateliéru odehrával před očima – a byl přijat,“ uvádí J. Orlíková-Brabcová ve své knize Luděk Marold.
Mnichov byl v té době rozvíjejícím se moderním městem, zachovávajícím si ráz bavorské metropole. Mnichovská akademie náležela k významným školám od počátku 19. století. Fungovaly zde i různé české spolky, v nichž figurovali tací umělci, jako byl Alfons Mucha, Joža Uprka, Karel Rašek nebo i Antonín Slavíček.
Pro Marolda se ilustrační tvorba stala nezbytnou životní nutností již od r. 1884, někdy byl zakázkami až přetížen. Pod Rembrandtovým vlivem dokázal vytvářet obdivuhodné lepty, připomínající grafiku. Rembrandt patřil k jeho životním láskám, měl z galerií pozorně nastudován každý jeho tah.
Vyhledával rázovité figurky a snad se tehdy snažil i „soutěžit“ s nastupující fotografií – obrázky rázovitých typů patřily k jeho oblíbeným tématům.
Ilustrační tvorbou si Marold, jsa spíše nepoddajný bouřlivák, nasadil „chomout chlebařiny“ – a pak zápasil s časem, který potřeboval k vlastní malbě.
O jeho studijních výsledcích z Mnichova se neví, ani se nepodařilo dohledat dost jeho děl. Zajisté se mu tam však podařilo získat technickou rutinu, odvahu k projasnění palety a k plenérové malbě.
Do Prahy se vracel často a po pěti letech se do ní vrátil dostudovat. Mezitím jeho obraz Vaječný trh na výstavě Krasoumné jednoty vzbudil senzaci. Jak o něm uvádí J. Orlíková-Brabcová: „…je dílem vskutku originálního vidění. Marold jakoby se jedním rázem zmocnil scény z města. Nenásilná kompozice ´fotografickým´ záběrem ukazující jednu stranu Rytířské ulice s vaječným trhem má barevnou celistvost a světelnost plenérové malby.“
Tento obraz tehdy stát zakoupil pro galerii žijících umělců Obrazárny vlasteneckých přátel umění. Jeho kopii profesor Mařák poslal do Vídně jako ukázku práce ústavu.
Ředitel Uměleckoprůmyslové školy v Praze, architekt Fr. Schmoranz, se na základě tohoto úspěchu rozhodl zasáhnout do Maroldova života a nabídl mu a posléze udělil stipendium ke studiu v Paříži.
Přál si, aby se Marold v ateliéru P. V. Gallanda naučil malbu dekorativní a po návratu ji začal učit i ostatní umělce v Praze.
A tak se Marold ocitl v Paříži, záležitost s dekorativní malbou se však příliš nezdařila, nicméně Marold se v Paříži nadechl k pokračování ve své další tvorbě.
Podle výpovědi K. B. Mádla na soukromý dotaz Maroldovi, zda by se chtěl vydat na cestu dekorativnosti, tento téměř bez váhání odpověděl: „To je můj sen, sen mého života, mít velké plochy a prostory architektury a moci štětcem po nich jezdit.“
Kdokoliv se zabýval jeho dílem, nemohl zpochybnit jeho samostatnost a nezávislost na učitelích. Když však v Paříži poznal Bérauda, ten ho značeně ovlivnil a vzbudil v něm zájem o pařížské ulice, spolehnutí na nenaaranžovaný záběr i barevnou uvolněnost směřující ke svěžím, harmonickým barvám.
Počátkem roku 1890 se Marold v Paříži potýkal s nedostatkem prostředků, a tak začal znovu ilustrovat časopisy i romány. Tehdy jej vlivný kritik označil za jednoho z nejlepších francouzských ilustrátorů. Věnoval se rovněž tvorbě plakátů, které v této době zaznamenaly prudký rozvoj, jak to známe i z Muchovy tvorby. Např. jeho plakát na dětské mléko Nestlé má výšku přes dva metry a navržen je na plátně (zachován v pražské Moderní galerii).
V Paříži se r. 1891 oženil, vzal si Zdenku Makovskou, českou krajanku, za svědky mu na svatbu šli Alfons Mucha a Rudolf Vácha. Přibyly mu větší starosti s obživou rodiny, když se mu narodil syn Ludvík.
Většina jeho ilustrací pro pařížské i pražské časopisy jsou technicky stále vybroušenější a bravurnější. Krom toho jeho technika akvarelu byla v té době bez konkurence.
Jako většina českých umělců v Paříži považoval svůj zásadní pobyt tam za přechodné období, jež dostávalo smysl pouze návratem zpět domů.
A tak počátkem roku 1898 se Marold zabydlel v domě Na Zvonařce, který potom i sám vyzdobil. Tehdy se Praha snažila stát světovou metropolí a jedním z počinů měla být tvorba velkého panoráma podle vzorů v zahraničí. Marold podepsal smlouvu o vytvoření velkého panoramatického plátna s námětem bitvy u Lipan a spolu s dalšími umělci společně tvořili toto největší dílo. Pomocníky mu byli např. krajinář Václav Jansa, Karel Rašek, nebo Ludvík Vacátko, s nímž maloval figurální část.
Zvládnout tak rozsáhlou malbu a odevzdat ji v termínu byl pozoruhodný počin.
Luděk Marold u toho díla přepínal své síly a podlomené zdraví pak nedokázalo odolávat tyfové infekci. V noci na 1. prosince 1898 nečekaně zemřel, ve svých 33 letech.
Když necelé čtyři měsíce Jednota umělců výtvarných uspořádala jeho posmrtnou výstavu v Muzeu hlavního města Prahy, podařilo se na ní nasbírat asi 400 jeho prací, včetně francouzských ilustrací z Topičových sbírek, drobných náčrtků až po obrazy. Z výstavy, která byla současně prodejní, skoupilo pražské publikum téměř vše. Možná z pozdní úcty anebo aby pomohlo Maroldově rodině, která se ocitla bez svého živitele.
Luděk Marold byl přirozeným mimořádným talentem, náleží secesi, třebaže ve svém díle rozvíjel prvky naturalistní, symbolismus i ornamentální dekorativismus. Jeho zájem byl vyhraněn na život prožívaný „teď a tady“.
