Juliette Lafrance-Balianová ráda inspiruje ostatní, aby se začali věnovat psaní deníků.
Šestačtyřicetiletá spisovatelka a překladatelka z francouzštiny, jejíž vlastní deníky jsou krásně ručně psané a ilustrované, říká, že tvorba deníků je pro ni meditací, která jí občas pomáhá utřídit „nepříjemné emoce“.
„Je to skvělé pro duševní zdraví a zvládnutí zmatku a úzkosti, kterými si všichni v určitém období života procházíme,“ řekla deníku The Epoch Times. „Psaní deníku mi pomohlo zůstat upřímná ke svým emocím, myšlenkám a zranitelným místům.“
Lafrance-Balianová, která si na Instagramu říká thepaperpilgrim (papírový poutník), sdílí s tisícovkami čtenářů půvabné poznámky a úvahy psané elegantním rukopisem.
„Ráda dělám každou stránku jinak, je to pro mě velmi meditativní. Je tolik klasických obrazů, které mám ráda, a tolik historických botanických ilustrací. Mám pocit, že přidávání vizuálních prvků mi pomáhá prozkoumat některé nové oblasti mé psychiky,“ říká Juliette.
Juliette, která je původem z malého města v kanadském Québecu, je nyní provdaná za Američana. V současné době žije v manželově rodném městě Milwaukee a plánuje se přestěhovat do Vermontu, aby byla blíže rodině a životu v horách.
Lafrance-Balianová, která byla fascinována knihami ještě dříve, než začala číst, objevila kouzlo psaní deníků již ve velmi útlém věku. „Bylo mi možná pět nebo šest let,“ řekla. „Moje matka četla Deník Anaïs Nin a já se jí na něj zeptala. Máma byla učitelka, takže můj zájem brala docela vážně; vysvětlila mi, co je to deník, že si do něj člověk může psát různé soukromé myšlenky, a že často má zůstat tajným.“
„Prostě jsem věděla, že jeden budu mít.“
První deník, který matka malé Juliette koupila, byl stylizován do červena se zámkem a klíčem. Začala do něj psát téměř každý den a nikdy s tím nepřestala.
Dobrý rukopis dokáže nepopiratelně zkrášlit každý zápisník a Juliette říká, že za tuto dovednost vděčí svému otci a babičce.
„Můj otec měl v dětství velmi úhledný a elegantní rukopis, a to až do té míry, že babička uchovávala všechny jeho školní sešity. Vzpomínám si, jak jsem byla po škole u babičky a dělala jsem si úkoly u kuchyňského stolu. Chválila můj rukopis a řekla: ‚Počkej, chci ti něco ukázat.‘
Šla do sklepa a vrátila se s hromadou zažloutlých, zaprášených školních sešitů, které patřily jejímu nejstaršímu synovi, mému tátovi. Otevřela jsem je a nemohla uvěřit svým očím, že by někdo v mém věku mohl mít tak neuvěřitelně dokonalý rukopis.“
Toho dne si Juliette uvědomila, jak krásné mohou být jednoduché zápisníky a jak úhledný rukopis může na lidi zapůsobit – a tak se začala snažit.
„Celý život jsem chodila do katolické školy a zdálo se, že moji učitelé milují a odměňují úhledně vypracované domácí úkoly. Takže jsem se za svou snahu setkala s velkým uznáním. V pubertě jsem také začala používat plnicí pera, s nimiž je snazší rukopis zlepšovat.“
Deníky Lafrance-Balianové jsou krásné na pohled, ale zároveň v nich jde o mnohem více než jen o estetiku.
„Krása psaní deníků spočívá v tom, že můžete psát o čemkoli chcete, takže si to dopřávám! Od všedních věcí, co vařím, studuji, čtu, sleduji… až po vážné existenciální otázky o mých úmyslech, mém odkazu, mém přesvědčení a smyslu života,“ říká Juliette.
„Ve svém deníku se zabývám každým tématem. Od aktuálního dění přes drby, výpady proti některým lidem, staré vzpomínky, které se mi právě vynořily, naděje do budoucna… Někdy si prostě potřebuji ujasnit svůj vlastní názor na něco, nebo se potřebuji eticky pohádat sama se sebou, a to přesně dělám na svých stránkách.“
Lafrance-Balianová si do svých zápisníků zapisuje básně, citáty a úryvky z knih, které používá také k vyhledávání námětů pro román, který právě píše. Psaní deníků se pro ni stalo podobnou praxí jako meditace nebo zahradničení. Čas, který si na něj vyhradí, je pro ni vzácný.
„Snažím se omezit čas strávený na sociálních sítích. Psaní deníku vyžaduje čas a já si potřebuji chránit těch několik hodin týdně, které strávím přemýšlením a rozjímáním o svém životě na stránkách svých deníků.
Pokouším se psát si každý den, i kdyby to mělo být jen trochu. O víkendech píšu déle, přemýšlím o uplynulém týdnu a plánuji další.“
Až do roku 2019 si však Lafrance-Balianová nemyslela, že se o své nejniternější myšlenky a pocity podělí se světem.
„Osobnější stránky si samozřejmě stále nechávám pro sebe. Myslím si, že je důležité psát pro sebe, aniž bychom přemýšleli o tom, co si o tom myslí ostatní. Přesto je úžasné, že jsem na Instagramu našla komunitu pisatelů deníků,“ dodává Juliette.
I když je tento proces očividně katarzní, umělecký prvek také živí její duši. Říká, že až do roku 2018 své deníky nikdy nezdobila. „Předtím to byla jen slova na papíře.“ Ale poté, co na sociálních sítích narazila na několik ilustrovaných a zdobených deníků, dostala chuť si zdobení stránek vyzkoušet.
„Psala jsem si do deníků už tolik let, možná jsem potřebovala něco nového? Můj život dosáhl klidné stability, měla jsem pocit, že už nemám tolik o čem psát, třeba ve srovnání s léty mého mládí, kdy se pořád odehrávala nějaká dramata.“
Juliette si chce udržet psaní deníků jako každodenní zvyk až do svého stáří.
„Vidím se jednou jako velmi stará dáma, jak se bavím čtením svých starých zápisníků, jak mohu znovu prožívat a vzpomínat na většinu dnů svého života. Mojí babičce je právě teď sto let, takže pokud budu mít její geny, bude to pro mě mnohem víc zápisníků, které budu moci zaplnit, a nic mě nemůže udělat šťastnější.“
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložil P.M.
