Z řetězových e-mailů ke mě dorazil barevný text O vlastenectví a vlastizradě, který údajně napsal PhDr. Vlastimil Vondruška, CSc. Protože mám po zkušenostech silnou nedůvěru vůči všem informacím rozesílaným skrze řetězové e-maily, přirozeně jsem se obrátil přímo na pana Vondrušku, abych se ho optal, zda text napsal on.
„Dobrý den, filozoficky je to můj text, ale někým trochu upravený, takže tohle autorizovat nemohu. Původní znění vyšlo v MF Dnes dne 10. října 2015 pod názvem Špatně mě vychovali aneb o vlastenectví a vlastizradě. Publikován byl o něco později i v knize Úvahy a komentáře, kde jsou stati z MF Dnes z let 2015 – 2020,“ napsal mi pan Vondruška 4. října 2022.
Níže tedy nabízím originální text tohoto českého historika, publicisty a spisovatele, který se proslavil historickými detektivními příběhy z doby Přemysla Otakara II.
Text byl napsán v době první migrační vlny z afrického kontinentu do zemí Evropské unie. V té době podle Vondrušky „část lidí dojemně hovořila o tom, jak musíme pomáhat válkou postiženým obyvatelům. Někteří je vítali květinami na nádražích, jiní jim jeli pomáhat a starat se o ně. A masmédia chrlila článek za článkem, jak karavany těch chudáků putují z necivilizovaných zemí do těch civilizovaných. Komentátoři tvrdili, že multikulturní soužití je největší hodnotou moderní civilizace.“
Od té doby se hodně změnilo a „většina Evropanů se stále více brání nekontrolované migraci,“ říká Vondruška. Dokonce i multikulturalismus v popularitě podle Vondrušky „pokulhává“. „Je to hlavně proto, že ti, co přicházejí, mají striktní požadavky a představy o soužití v novém domově, většinou nekompatibilní s naší tradicí a našimi duchovními hodnotami,“ uvádí Vondruška. (zdroj)
Špatně mě vychovali aneb O vlastenectví a vlastizradě
Datum vydání 10. října 2015
Od mládí mi vštěpovali úctu k našim předkům a lásku k této zemi. Učil jsem se národní dějiny a českou literaturu, navštěvoval jsem památky spjaté s českou minulostí, chodíval do divadla, kde zněla čeština, navštěvoval folklorní festivaly, kde ožívaly tradice mých předků. Jásal jsem jako malé dítě, když naši sportovci vítězili, na stožár stoupala česká vlajka a zněla hymna, která opěvuje naši nádhernou a požehnanou zem.
Učili mne, že tohle jsou Čechy a žije tu český národ. Je to naše vlast, za kterou jsme odpovědní, a budeme se mít dobře jen tehdy, pokud o ni budeme pečovat svědomitě, s úctou a láskou. Učili mne, že si musím brát příklad z předků, kteří pro svou vlast umírali, bojovali s nepřáteli a postavili se i přesile, neboť cítili odpovědnost za svůj domov. V těžkých dobách, kdy jsme měli cizí panovníky, čeština byla pronásledovaná a česká inteligence vyháněná, mí předkové chovali pevně v srdcích lásku a úctu k téhle zemi a dokázali vybojovat zpět ztracenou svobodu. Dokázali to v roce 1918, 1945, stejně jako v roce 1989.
Učili mne, že se nemám sklonit před nepřítelem a mám pohrdat vlastizrádci. Kdysi byl za vlastizradu trest smrti. Učili mě, že vlastizradou je to, pokud by chtěl někdo vydat tuto zem a její lid nepříteli. Pro celé generace mých předků byla vlastizrada tím nejhorším, čeho se mohl Čech na Čechovi dopustit. Bylo to stejné jako vrazit bratrovi dýku do zad. Bylo toho hodně, co mě učili a čemu jsem věřil.
Vychovali mě divně, protože všechno to, co jsem miloval a v co věřil, je prý dnes špatně. Zločinem vlastizrady je dnes vlastenectví. Dozvídám se, že tahle země nepatří nám, Čechům, ale patří všem, celému světu. Dozvídám se, že o svém osudu nesmíme rozhodovat my, ale za nás myslí OSN, NATO, Evropská unie, lidskoprávní organizace a mezinárodní soudy. Dozvídám se, že národy, které dobře hospodařily a žijí si díky úsilí generací předků dobře, mají své bohatství odevzdat těm, kteří hospodařili špatně.
Nejsem ekonom, jsem pouhý historik a spisovatel, ale přiznám se, neznám v lidských dějinách analogickou situaci, aby se bohatý národ dobrovolně vzdal svého bohatství, pokud nepočítám chiliastické a komunistické orgasmy. Ty ale nikdy netrvaly dlouho a vždycky skončily naprostou katastrofou. Mnohým z nás padli prarodiče a rodiče v obou světových válkách 20. století, když bojovali za svobodu. Bojovali proto, aby jejich rodiny mohly žít ve svobodných Čechách. Dnes se dozvídám, že není správné bránit vlast, je lepší se sebrat a odejít.
To samozřejmě neznamená, že nechci pomoci potřebným. Učili mě, že mám být velkorysý, laskavý a štědrý. Pokud někdo o pomoc požádá a já mu mohu pomoci, mám to rozhodně udělat. A dělám to. Dělají to všichni, pokud ovšem ten, kdo pomoc potřebuje, si ji nevynucuje silou a nechce víc, než mu můžeme dát. A nerozhodují o tom byrokrati, ale naše srdce. Nelze pomáhat všem a vždycky jsem si myslel, že je věcí mého svědomí, komu chci pomáhat. A pokud někomu z jakéhokoli důvodu pomoci nechci, neudělám to. Je to mé nezadatelné právo.
Od středověku do téhle země přicházeli cizinci a usazovali se tu. Existovaly jen tři podmínky – přijmout naši víru, ctít zákony českého krále a poctivě se živit. České království bylo pohostinnou zemí a ten, kdo chtěl s námi žít v míru, byl vítán s otevřenou náručí. Nejsme národ, který by byl sobecký. Jsme jen národ, který se vždycky choval rozumně, a pokud možno spravedlivě. A s hrdostí.
Starého psa novým kouskům nenaučíš. Mohou mi spílat, že jsem xenofobní a já nevím co ještě, ale já zůstanu Čechem a vlastencem. Budu dál milovat tuhle zem, budu psát knihy o českých dějinách a budu chválit naše předky za to, že tuhle zem chránili proti nepřátelům, že ji budovali k obrazu svému, že z neúrodné krajiny sevřené horami vybudovali zemi medem a strdím oplývající.
Odmítám vlastizradu a budu se dál chovat tak, abych se mohl v budoucnu podívat do očí svým dětem a vnukům.
(Zdroj)
