Zámek Liteň připravuje adventní koncert, kterým 27. 11. zahájí předvánoční období. Na Adventním koncertu, kde zazní i vánoční melodie, se představí členové skupiny lesních rohů České filharmonie, smyčcové uskupení Pavel Bořkovec Quartet a jejich hosté – a do svých řad pozvou rovněž vybrané absolventy jarních Liteňských hornových dnů.
Oslovili jsme jednoho z hráčů na lesní roh – hornu, aby nám přiblížil, co obnáší hrát na tento dechový nástroj. Jan Vobořil (*1972 v Čáslavi) v letech 1986-1992 studoval na konzervatoři v Brně ve třídě prof. Františka Psoty. Na konci studia byl vyhlášen nejlepším absolventem. Od roku 1992 do roku 1996 pokračoval ve studiích na Akademii múzických umění v Praze u prof. Zdeňka Tylšara. Během studia se zúčastnil různých mezinárodních kurzů (1988 a 1989) a je laureátem řady soutěží. Je sólohornistou a vedoucím skupiny lesních rohů České filharmonie a mnoho let byl též členem umělecké rady.
Měl jste několikaletou spolupráci s Radkem Baborákem, spolu jste byli na turné a nahráli několik CD – jaké to je, když spolu hrají dva sóloví hornisté?
Spolupráce trvá už více než 10 let, jsme v kontaktu už delší čas, prakticky doteď – jak spolupráce vypadá, když spolupracují dva hornisté? Vnímám to tak, že jsem spíš sólový hráč v orchestru, v České filharmonii či jiných orchestrech, především v zahraničí. Necítím se být úplně sólovým hráčem jako třeba Radek. On je sólový hráč a v orchestru už dlouho nehraje. Spolupráce byla vždy příjemná …známe se prakticky od svých dětských let, především ze soutěží.
Když v roce 1994 zakládal pan dirigent Jiří Bělohlávek Pražskou komorní filharmonii, tak jsme tam oba na začátku spolu hráli. V roce 2008 jsme společně natočili pro japonskou Octavia Rercords CD pro 2 lesní rohy a smyčcový kvartet, na což navazoval pak zájezd do Japonska. Později jsme natočili ještě další CD s více kolegy z Prahy a se zahraničními hosty. Soubor pod názvem Český hornový sbor obsahuje různá uskupení, od kvarteta až po okteta se zařazením i Wagnerových tub či varhan. Minulý rok jsme měli třeba koncert na festivalu Smetanova Litomyšl, či během covidu koncert v Rudolfinu – bez publika live do České televize.
Jaké autory jste hráli?
Se smyčcovým kvartetem jsme hráli skladby od L. van Beethovena (Sextet), W. A. Mozarta či G. P. Telemanna. S hornovým souborem hrajeme především skladby upravené… např. od Antona Brucknera – Moteta, což jsou nádherné sbory upravené pro lesní rohy a varhany. Tyto sbory velice zdařile upravil hudební skladatel Miloš Bok a spolu s ním jsme tato Moteta asi před 10 lety nahráli s varhanami v kostele v Mostě…pro zajímavost, který byl kdysi kvůli těžbě uhlí přemístěn. Pamatuji se, že akustika v kostele byla krásná a nahrávka tohoto díla pro neobvyklé obsazení se povedla.
Když před 2 lety začal covid, uvedli jsme právě tato Moteta s varhanami během úvodního koncertu v Rudolfinu, jak jsem již zmínil, který přenášela Česká televize bez publika. Kombinace horen a varhan je opravdu nádherná a zajímavá.
Co pro vás obnášelo být členem umělecké rady České filharmonie?
V umělecké radě jsem působil 6-7 let a obzvláště mi zůstalo v paměti takové „revoluční období České filharmonie“ mezi lety 2010-12 . Tehdy se často střídali generální ředitelé a vůbec situace byla velice neklidná a práce v umělecké radě byla časově i emočně náročná. Bylo to zásadní období, kdy se vlastně jednalo o tom, kam a jak bude dále směřovat Česká filharmonie. Nakonec se ale podařilo za podpory tehdejšího ministra kultury pana Bessera situaci vyřešit, neboť v roce 2012 přišel na místo šéfdirigenta pan Jiří Bělohlávek společně s úžasným novým týmem v čele s generálním ředitelem Davidem Marečkem a manažerem Robertem Hančem. Od té doby se situace uklidnila a i přes to, že nás bohužel pan Bělohlávek před pár lety opustil, Česká filharmonie stále vzkvétá, protože na vše navázal a ještě dále posunuje náš současný šéfdirigent Semyon Byčkov.
Co byste hudebním laikům sdělil o svém nástroji? Tuším, že mnoho lidí tento hudební nástroj asi moc dobře nezná…
Je to tak. Dříve se lesní roh používal jako signální nástroj – před 200-300 lety. Rohem se lovci na honech vzájemně svolávali, protože zvuk horny se hodně daleko nese.
Lesní roh prakticky vznikl z loveckého rohu. Již dříve byl stočený, jenže neměl strojivo, ventily s klapkami, které přišly později v době romantismu v průběhu 19. století. Původní nástroj byl jen stočená trubka, podobně jako poštovní, či lovecký roh. Dosud se ale stále na honech s jednoduchými loveckými rohy setkáváme a hrají na ně myslivci.
Skladatelé si posléze všimli krásného zvuku loveckého rohu a začali ho psát do svých skladeb… Lesní roh se začal používat již v době baroka…( Vivaldi, Telemann), ale největší rozkvět zažil v období klasicismu, kdy se horna stala již součástí orchestru. V orchestrálních skladbách klasické hudby znějí často jen 2 hoboje a 2 lesní rohy, ale samozřejmě byly přiřazovány i další dechové nástroje. Haydn a Mozart i další klasičtí skladatelé jej začali používat i dokonce jako sólového nástroje.
Původně se na něj dalo zahrát jen několik tónů, pár rozložených akordů – alikvotních tónů. Později se mezi nátrubek (který se přikládá na rty) a nástroj vkládaly kroužky různé délky, čímž se měnilo ladění nástroje, aby mohl hrát nástroj v různých tóninách. Později se přišlo na to, že pomocí ruky v korpusu, či roztrubu se dá měnit výška tónu tzv. přidušením, či krytím. Když se rukou přidusí vzduch, či tón, co vychází z nástroje, zkrátí se sloupec vzduchu, čímž je možné zahrát i tóny mimo alikvotních, které znějí na otevřený nástroj.
Potíž byla ale v tom, že tóny byly pak jakoby přidušené a nezněly stejně, jako tóny otevřené. Proto se později přišlo na ventily, kdy proud vzduchu jakoby odbočí a jde jinou trubkou a pak se vrací zpět. Po fyzikální stránce se různým prodlužováním sloupce vzduchu pomocí ventilů daly právě zahrát chybějící tóny u jednoduchého lesního rohu a tóny zněly naprosto vyrovnaně, než při krytí rukou. Současný lesní roh má 3 ventily (klapky). V této podobě byl ale již používán v době romantismu zhruba od poloviny 19. století. Jednoduše řečeno, čím delší a širší trubka, tím znějí nástroje hlouběji (tuba), či výše (trubka). Kdyby se zatočený lesní roh v základním F ladění rozmotal, měl by 3,7 metru.
Musí hráč na lesní roh nějak pečovat o své rty, či je nějak chránit?
Řekl bych, že toto je velmi individuální. Já používám běžný jelení lůj v zimním období, abych chránil rty před mrazem, či vysycháním. Někteří hráči se ale třeba potýkají s opary či jinými problémy rtů, a to je samozřejmě pro hru velice nepříjemné. Já osobně mám v tomto opravdu štěstí a toto řešit nemusím.
Říká se, že doma není nikdo prorokem. Na fotografii však vidíme, že i váš syn hraje na hornu. Jak se vám to podařilo?
To se ani tak nepodařilo mně, jako jemu, Když mu bylo osm, devět, tak stále „otravoval“, že by chtěl také hrát. A tak dlouho naléhal, až jsem mu svěřil svůj nástroj, se kterým jsem kdysi začínal, a začali jsme se spolu učit hrát. Asi po půl roce, kdy chvíli cvičil a necvičil, jsem mu řekl: Jestli to myslíš vážně a chceš opravdu umět hrát, musíš začít cvičit pravidelně každý den. A od té doby jsem mu už to nikdy nemusel připomínat ani ho ke hraní nikterak tlačit. Syn hraje a daří se mu skvěle. Ve své věkové kategorii patří k těm nejlepším hráčům u nás. Je to radost… uvidíme, co dál.
A jak jste začínal vy, zda hráli i vaši rodiče na hornu?
Nene, vyrůstal jsem vlastně v nehudební rodině. Maminka vzpomínala na svého dědečka, který hrával ve vesnické dechovce, na lesní roh a na trubku. Takže mně se ten nástroj líbil. Maminka trochu uměla na klavír, v rámci přípravy na profesi učitelky v MŠ. Dříve to tak bylo, že se obvykle v rodinách hrávalo na klavír – klavír byl takový základní nástroj. Také jsem na něj začínal, asi od 7 let a hrál tak 2-3 roky. Pak jsem zkusil začít hrát na hornu v nějakých 9-10 letech a zřejmě to bylo dobré rozhodnutí….
Cestujete po masterclassech a působíte i jako porotce mezinárodních soutěží. Jak se vám líbí vyučovat hru na lesní roh třeba ve Finsku a jak to probíhá?
Jezdil jsem hodně po světě, ale s covidem to na čas skončilo. Učit cizí žáky většinou lze v angličtině. Sem tam třeba Japonci chtějí výuku německy, to také trochu umím. Jen někdy se stane, že třeba mladí japonští studenti neumějí žádný jazyk! Většinou mají třeba nějakého kamaráda, který umí, tak ten jim překládá. Tyto zkušenosti máme především z hornových kurzů v Broumově, kam před covidem jezdily hodně početné skupiny japonských studentů, či spíše studentek.
A jak se cítíte jako lektor, vyučující?
Noo, to je dobrá otázka. Učit jsem vlastně nikdy nechtěl. Vždycky jsem si říkal, že toho ještě neumím tolik, abych mohl někoho učit. Ale když jsem tenkrát začal se synem, tak jsem začal sbírat zkušenosti a odvahu.
Životní situace napomohla, že jsem už měl dost cestování. Přál jsme si zůstat více doma nebo aspoň v Praze … s kolegou Ondrou Vrabcem jsme v roce 2018 nastoupili na uvolněné místo pedagoga na hudební fakultu AMU. Máme zde každý půl úvazku a studenti nám každý rok přibývají, což je pro nás velice milé překvapení. Přebírali jsme 2-3 studenty – a v současné době máme již devět studentů. Dokonce si můžeme už i vybírat z talentovaných absolventů konzervatoří a je příjemné překvapení, že je o hru na hornu stále zájem.
Nejlépe se ale stále cítím jako orchestrální, či první hráč v orchestru, protože hra v orchestru mě stále moc baví. Podle mne lesní roh zní nejlépe, když je nástrojů více pohromadě. Proto třeba rád hraju kvartety, oktety, nebo alespoň dua. Zvukově je to podle mne mnohem hezčí a zajímavější, než jen samotný lesní roh.
Vyrůstal jste v Čáslavi – vracíte se tam někdy?
Naše rodina pocházela z Kutnohorska – Čáslavi nebo od Zruče nad Sázavou. Vyrůstal jsem ale v Horní Cerekvi – což je Vysočina a do hudební školy (tehdejší LŠU) jsem chodil v Třešti a lesní roh jsem poté studoval v Brně.
Pro zajímavost kousek od Čáslavi v Žehušicích se v době klasicismu narodil nejslavnější hráč na lesní roh Jan Václav Stich (Punto), který později utekl ze služeb hraběte Šporka do Itálie, kde i změnil jméno na Giovanni Punto. Na jeho počest se konají každoročně v Žehušicích Slavnosti lesního rohu, kam jsem jako malý pravidelně jezdíval. Dříve se tyto slavnosti odehrávaly na zámku a v zámeckých zahradách. Po restituci se koncerty přesídlily do nově vybudované ZŠ, která po slavném rodákovi nese jeho jméno. Zrovna letos zde sólově vystupoval i můj syn Honza, kde hrál koncert č.5 F-dur právě od Jana Václava Sticha-Punta.
Poslední roky bydlíme ve vesničce Dubina u Zruče nad Sázavou, kde si vychutnávám klid venkova a kde bydlel onen můj praděda, který hrál ve vesnické dechovce na lesní roh a trubku. A kompletně zrekonstruovaný dům, kde nyní bydlíme, před 100 lety dokonce sám postavil.
Na zámku v Litni byl večerní adventní koncert 27. 11. již vyprodán, a tedy byl přidán odpolední koncert – co byste nám k tomu pověděl?
To je opravdu pro nás velice milé, že je o náš koncert takový zájem a doufám, že se bude tak pestrý program posluchačům líbit. Do Litně na zámek jezdíme pravidelně. Náš kolega a občan Litně Jindra Kolář pořádá na jaře na zámku Hornové dny a vždy se tam cítíme moc hezky. Tento koncert se vlastně uspořádal z toho důvodu, že byl z jarního termínu odložen až na tento adventní čas a ukázalo se, že to byl výborný nápad. Což takový zájem posluchačů jen potvrzuje. Moc se na koncert těšíme a doufáme, že si publikum užije nejen krásný zvuk lesních rohů, ale i další program, který tento koncert nabídne.
Děkujeme za rozhovor.
Připravovaný Adventní koncert se odehraje 27. listopadu na zámku Liteň v sále Čechovny, v 16 a poté v 18 hodin. Vstupenky je možné již nyní objednávat na emailu tickets@zamekliten.cz nebo na telefonním čísle 737 650 497. Cena je obvyklých 300 Kč. Další informace budou průběžně zveřejňovány na webu zamekliten.cz, na Facebooku a Instagramu.
