TÉMA: Příběhy z McGuffeyho čítanky
Malý Charles Rose žil na venkově se svým otcem, který ho učil číst a psát.
Pan Rose povídal svému synovi, že až skončí jeho ranní vyučovací hodiny, může hodinu strávit tak, jak chce.
Nedaleko byla řeka. Na jejím břehu stála chatrč chudobného rybáře, který se živil prodejem ryb.
Jeho starostlivá žena předla na kolovrátku od rána do večera. Oba tvrdě pracovali, aby se uživili.
Velmi se však trápili, že se jejich jediný syn nenaučil číst ani psát. Sami ho to naučit nemohli a byli příliš chudobní na to, aby ho poslali do školy.
Malý Charles jednoho dne zavítal do chatrče rybáře, aby se zeptal na svého ztraceného psa. U stolu našel sedět malého chlapce jménem Joe, který si na stole dělal křídou značky. Charles se ho zeptal, zda si kreslí obrázky.
„Ne, snažím se psát,“ odpověděl mladý Joe, „ale znám jen dvě slova. Ty jsem viděl na jednom nápisu a snažím se je napsat.“
„Kdybych se naučil číst a psát,“ povídal Joe, „byl bych nejšťastnějším chlapcem na světě.“
„Potom tě šťastným udělám,“ povídal Charles. „Jsem jen malý chlapec, ale můžu tě to naučit. Můj otec mi dává každý den hodinu volna, kterou mám pro sebe. Když se teď budeš snažit a učit se, co nevidět budeš umět číst a psát.“
Joe a jeho matka padli na kolena, aby Charlesovi vyjádřili svůj dík. Řekli mu, že si nade vše přejí, aby Joea učil. A tak si Charles na druhý den, když nadešla správná chvíle, schoval knihu do kapsy a vydal se Joea vyučovat. Joe se učil velmi rychle a Charles ho zanedlouho naučil psát.
Jednoho dne zavolal na pana Rosea jistý muž a zeptal se ho, zda ví, kde je jeho syn Charles. Pan Rose mu řekl, že se pravděpodobně prochází.
„Obávám se,“ odpověděl muž, „že nechodí vždy na procházku. Často ho vidím chodit do rybářova domu. Bojím se, že se chodí plavit na jejich člunu.“
Pana Rose to velmi znepokojilo. Povídal přece Charlesovi, že nikdy nesmí jít na řeku, a myslel si, že mu může důvěřovat. Potom, co se s mužem rozloučili, pan Rose se vydal hledat svého syna. Zašel k řece a chodil nahoru, dolů v naději, že uvidí loďku, na které se plaví jeho syn.
Když ji však neviděl, jeho znepokojení vzrostlo. Pomyslel si, že Charles už musí být daleko. Nechtěl však odejít bez toho, aby se o něm něco dozvěděl, tak se vydal do chatrče. Strčil hlavu do okna, které bylo otevřené. Tam se mu naskytl příjemný pohled. Charles seděl za stolem, opravujíc čtení ze slabikáře, jak mu Joe četl, zatímco Joeova matka předla v koutě na kolovrátku.
Charles byl trochu zmatený. Obával se, že jeho otec nebude rád, že Joeovi pomáhá, ale nemusel se vůbec znepokojovat, protože jeho otec byl nadšený tím, jak dobře se zachoval.
Na druhý den ho otec vzal do města a nakoupil knihy jemu i Joeovi, k tomu papír na psaní, pera a inkoust.
Když se Charles vrátil domů, byl nejšťastnějším chlapcem na světě. Přiběhl k Joeovi s rukama plnýma balíků a srdce mu bilo radostí.
…..
Toto je příběh z McGuffeyho čítanky, která byla poprvé vydaná ve 30. letech 19. století. V podstatě se jednalo o sérii ilustrovaných čítanek pro děti základních škol, které napsal americký pedagog a duchovní muž William Holmes McGuffey.
Čítanky byly široce používané jako učebnice ve školách ve Spojených státech od poloviny 19. století až do začátku 20. století. Některé školy je využívají dodnes, zejména domácí školy zaměřené na výchovu dětí s klasickým vzděláním a rozvojem mravního charakteru.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložila Bc. Anikó Hanzlová, upravila Veronika Galambošová.
