Všichni máme rádi příběhy, nebo někdy, když použijeme vznešenější výraz: vyprávění.
Má to dobrý důvod: „Vyprávění lze považovat za primární duševní činnost,“ uvedl profesor Brian Cox v úvodu k anglickým národním osnovám, které byly v roce 1988 zaváděny do britských škol. Nedávno Frank Wolcek ve své knize „Krásná otázka“ poznamenal, že „lidé jsou obzvláště uzpůsobeni k tomu, aby mysleli v příbězích a vyprávěních“.
Proto je důležité, abychom vše, co se děje na základě našich zkušeností, zejména pokud je to důležité, převedli do příběhové nebo analogové podoby. Obdobou je příběh, který všichni známe, ale který nějak překvapivě zapadá do daných okolností; tento proces nám pomáhá jasněji vidět, s čím máme tu čest, a pomáhá nám to dát do souvislostí.
Ztráta porozumění
Obecně lze říci, že většina lidí vnímá pojem „woke“, který používají jak liberálové, tak konzervativci, jako politickou nebo sociální otázku (což zahrnuje kritickou rasovou teorii, sociální spravedlnost a genderovou teorii), ale mnohem méně jako filosofickou nebo dokonce teologickou záležitost. Částečně je to proto, že se nám začíná na Západě vytrácet výrazivo, které by nám umožnilo „woke“ definovat.
Za posledních asi 30 let se v našem slovníku nápadně vytratilo slovo „zlo“. Zdá se, že v dnešní době nejsme ochotni označovat úplné psychopaty, zločince a další osoby podobného ražení (spolu s jejich odpovídajícími činy) za zlé. Místo toho jsme si vytvořili jinou – woke-terminologii: říkáme, že něčí jednání je „nepřijatelné“. Zdržujeme se jakýchkoli negativních výrazů, které by mohly popsat právě takového člověka, a to, moji drazí, by mohlo být vykládáno jako soud.
Je to jako kdybychom se tím, že nesoudíme, sami vyhnuli soudu. Opomíjíme však skutečnost, že nesouzení je soudem nad námi samotnými: vždyť jsme nedokázali rozpoznat zlo, uznat ho a přiměřeně na něj reagovat. Biblickými slovy jsme zlo nazvali dobrem (Izaiáš 5,20).
Podobných příkladů jazykových kliček je mnohem více, ale výsledný efekt je stejný: snaží se nově definovat morálku. A nečiní tak přímým argumentem, nýbrž tímto elegantním trikem slovní záměny. Jistě, pokud mluvíme o někom, jako byl Hitler, můžeme se odvolávat na staré slovo zlo, a to opravdu s jistou nostalgií, ale to jen proto, že v tuto chvíli by se zdálo riskantní označit Hitlerovo chování za „nepřijatelné“.
Ale kousek po kousku, slovo po slově, se naše chápání toho, co znamená morálka, podkopává. Nemusím snad ani dodávat, jak k tomuto neustálému pocitu zmatku a nejistoty přispívají vyškrtávání, pozměňování a překrucování dokonale dobrých slov v oblasti genderu, rasy a zdravotního handicapu.
Nicméně zatímco tu a tam se škrtáním a měněním slov postupně působí zlá magie (nebo mám na mysli nepřijatelná magie?), existuje jiná síla ve slovech, které se čelí mnohem obtížněji: je to vyprávění nebo příběhy.
Lidé milují příběhy, a jakmile jednou uslyšíte skvělý příběh, je těžké ho vykořenit ze srdce a duše. Největší příběhy ze všech jsou ty mytické, a ani zde není mýtus v rozporu se skutečností – příběh může být mytický a historicky pravdivý. Jak říká Ananda K. Coomaraswamy: „Mýtus je předposlední pravda, jejímž časovým odrazem je veškerá zkušenost. Mytické vyprávění má nadčasovou a bezmístnou platnost, je pravdivé nyní, vždy a všude.“
Analogie k Tolkienově příběhu
Epický mýtus J. R. R. Tolkiena „Pán prstenů“ nám poskytuje úžasný kontext pro pochopení toho, jak být probuzený. Dlouho se mělo za to, že kniha, ačkoli údajně pojednává o vzdálené minulosti lidí žijících ve Středozemi, je ve skutečnosti nenápadným způsobem proroctvím o budoucnosti lidstva. Za prvé, bezprostřední a blízkou budoucnost (my tomu říkáme přítomnost) můžeme vidět například v otrocké práci Sarumana a odporných jámách Mordoru, kde tyto představují industrializaci Birminghamu v první polovině 20. století, nebo velkou válku proti Oku Saurona, odehrávající se během druhé světové války proti Hitlerovi.
Myslím si však, že Pán prstenů jde mnohem hlouběji; v mnoha jeho scénách a myšlenkách můžeme vidět příručku wokeismu.
Vezměme si několik jednoduchých pojmů: být woke není jen jediná síla, jediná identita, skupina nebo národ, na který bychom mohli ukázat a říct: „Tady to je.“ Ne, spíše je to jako hydra: mnohohlavá. Kromě samotného Saurona, úhlavního nepřítele, jsou tu Saruman, skřeti, Uruk-hai, Balrogové, Shelob, jeskynní trollové a další a další. A ti jednají různými způsoby: skřeti se podobají spíše trollům na sociálních sítích, kteří se na své oběti vrhají. Převažuje početní převaha. Všimli jsme si ale také, že mají slabinu: nedokážou čelit světlu. Vystavit je dennímu světlu je proto velmi účinné.
Ale Uruk-haiové byli vychováni k tomu, aby čelili světlu. Vidím je jako profesionální probuzené novináře a administrátory, kteří pronikli do všech našich institucí. Ti jsou vskutku nebezpeční, protože se nestydí za své lži a ospravedlňují se, i když důkazy ukazují na opak.
Balrog je zase úplně jiný: je to tvor z hlubin, kterého je nebezpečné probudit. Balroga bychom mohli považovat za obdobu prestižních a mocných „woke“ novin nebo televizní sítě. Překročit ji můžete na vlastní nebezpečí. Stejně jako Balrog mají tyto noviny a televizní stanice hluboko do kapsy.
Zato Shelob je spíše jednou z těch velkých a samozvaných nevládních a „charitativních“ organizací, které trpělivě splétají své pavoučí nitky a „soucitnou“ propagandu a čekají, až jim nepozorní lidé vlezou do pasti. Možná si vzpomenete, že Šelob leží vysoko na úbočí hory u samého vchodu do Mordoru. Pointa toho, že se nachází vysoko, spočívá v tom, že nevládní organizace si vždy přisvojují morálně nejvyšší postavení a vyzdvihují svou vlastní ctnost.
Pro Sarumany tohoto světa máme zvláštní výraz: „užiteční idioti“. Tento výraz byl připsán Leninovi k označení „užitečných idiotů“, kteří sympatizovali s komunistickou věcí. V podstatě šlo o lidi zaslepené utopismem, konající dobro a laskavé. Nikdy neviděli skutečnou a bezohlednou povahu komunismu a jeho temné podvody – dokud ovšem nebylo příliš pozdě.
Saruman byl Sauronův užitečný idiot – nikdy nepochopil morální důsledky svého směřování. Nebezpečí užitečného idiota, jak vidíme u Sarumana, spočívá zejména v tom, že do svého tažení proti lidstvu zatahuje ostatní.
Jak dát zlu jeho právoplatné místo
Pomáhá nám vnímat „probuzené“ tímto způsobem, protože tím je jejich hrozba menší. Ano, jsou nebezpeční, ale víme, že je lze překonat. „Pán prstenů“ nám skutečně říká, že k porážce zla jsou nutné tři věci. První je uvědomit si, že má svůj zdroj, vůli, Oko, chcete-li, kterému je třeba čelit – přímo čelit, ať už k tomu zvolíme jakoukoli strategii.
Za druhé, a to je možná nejdůležitější, nepřítele nemůže porazit jen jednotlivec. Pokud se z tohoto příběhu něco dozvídáme, pak to, že je nutná konfederace sil. Staré spojenectví (v tomto případě lidí, elfů, trpaslíků, hobitů a čarodějů) je nezbytné k poražení zla. Musíme se spojit a mít jasno v tom, kdo je nepřítel.
Doufám, že v tomto stručném přehledu pochopíte, jak důležité jsou příběhy jako Pán prstenů pro naše jednání s probuzenými. Dávají nám obrovskou naději a ukazují nám, jaké jsou skutečné hodnoty, o které bychom měli usilovat.
Ach! Zapomněl jsem. Třetí věc? To je přece jasné, ne? Odvaha.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložila J. B.
