Když jeho otec trpící pokročilou Parkinsonovou chorobou ztratil schopnost sám se o sebe postarat, muž z Kalifornie se rozhodl vrátit do rodného domu v Ohiu a slíbil si, že se o svého otce postará až do konce.
Osmačtyřicetiletý Josip Markus řekl deníku The Epoch Times: „Bylo jasné, že potřebuje mou podporu. Táta mi řekl: ,Raději půjdu do pohřebního ústavu než do domova důchodců‘.“
„Jeho stav pomalu upadá“
V roce 2006 byl Josip, jediný syn svého otce Alojze Markuse, na postgraduálním studiu, když mu táta v slzách zavolal. V práci mu vypověděla celá levá strana těla a on upadl. Josip spěchal domů a během několika měsíců doprovázel otce na četné návštěvy lékařů, než se dozvěděli diagnózu – Parkinsonova choroba.
„Bylo to pro něj zničující. Do té doby nikdy neztratil kontrolu nad svým tělem. Nakonec už nemohl pracovat a vzpomínám si, že to velmi prožíval,“ vzpomíná Josip.
Jeho otec byl nastaven na léky, které mu pomohly stabilizovat příznaky. Několik let poté byl samostatný, dokonce sám řídil. Během této doby Josip svého otce navštěvoval, kdykoli mohl.
V roce 2019 si však Josip – světoběžník, který se věnuje vědomému životu a koučování lidí –
uvědomil, že jeho otec má najednou problém zůstat sám. Během jejich rozhovorů se pan Markus synovi svěřil, že nikdy nechce být odložen do domova důchodců.
„Jsem jeho jediná rodina. Otec se špatně snáší s neznámým prostředím nebo s cizími lidmi,“ vypráví muž.
Po retreatovém pobytu na začátku téhož roku Josip pocítil intuitivní volání vrátit se do Willowicku v Ohiu, aby byl se svým otcem, kterému je nyní 78 let. Prodal svůj dům v Kalifornii a většinu majetku a připravil se na nový způsob života.
„Byl mi oporou po celý život,“ říká a dodává: „Poprvé se naše role začaly obracet.“
Parkinsonova choroba postihuje každého člověka jinak. U pana Markuse ovlivňuje řeč a pohyblivost, má potíže s řečí i chůzí a může rychle ztratit rovnováhu. Josip ho každé ráno zvedá z postele, aby mohl začít den, připravuje mu jídlo, vozí ho a pomáhá mu s různými činnostmi denního života.
„Pomalu se zhoršuje a já postupně musím pomáhat víc a víc.“
Kouzelné okamžiky
Dvojice, která žije nedaleko Erijského jezera, tráví odpoledne procházkami a povídáním si v parku na břehu jezera, který je od jejich domu vzdálen 5 minut jízdy. Poté často navštěvují místní tureckou restauraci, aby si objednali oblíbenou svačinu staršího muže: hranolky. Večer se obvykle společně dívají na film nebo seriál.
„Někdy se stane, že to, co sledujeme, v něm vyvolá vzpomínku na něco z jeho života a on začne vyprávět příběh. To jsou pro nás vzácné okamžiky,“ komentuje Josip. „Někdy jsou pro něj vzpomínky bolestné a začne plakat. Já jen poslouchám a dávám mu prostor, aby se mohl svěřit, aby mohl zpracovat své pocity a truchlit, pokud to potřebuje. Tak vypadají naše dny.“
Josip není jediným členem domácnosti, který svého otce podporuje. Když se přestěhoval z Kalifornie, přivezl si s sebou své dvě kočky. Nejstarší z nich, Cocoa, má pro svého staršího spolubydlícího slabost a pomáhá mu se zabavit, zatímco Josip je zaneprázdněn prací nebo vyřizováním záležitostí.
Každé ráno pan Markus pomáhá kočky nakrmit a kontroluje jim odpadkový koš. Péče o někoho jiného mu pomáhá odvést pozornost od své nemoci.
Jednoho dne zachytil Josipův kamarád, který přišel na návštěvu, na kameru kouzelný okamžik mezi Cocoa a Josipovým tátou. Když stařík seděl, kočka mu jemně a láskyplně hnětla ruku, zatímco Josip hladil otce po rameni. Klip se stal virálním na Instagramu.
„Otec měl těžkou chvíli, buď se mu špatně dýchalo, nebo se prostě cítil velmi nepříjemně. Silně věřím v energetické léčení a tím, že jsem se uzemnil a položil na něj ruku, jsem mu mohl pomoci zmírnit jeho boj,“ popisuje Josip.
Komentáře lidí na internetu mu pomohly k vnitřnímu klidu, i díky tomu, že věděl, že v tom není sám. Spousta dalších lidí zažívá podobné chvíle.
Plně závislý
Josipova role pečovatele se zintenzivnila v únoru 2022, kdy pan Markus upadl v ložnici a zlomil si pravou pažní kost. O několik týdnů později podstoupil operaci a byla mu nasazena kovová destička a 12 šroubů, aby kost držely pohromadě. Zatímco se ruka hojila, 78letý Alojz se stal ještě závislejším na pomoci svého syna.
„Byl na mně ve všem stoprocentně závislý. Pokaždé, když něco potřeboval, hned jsem přišel. To mu podle mě opravdu ukázalo, že pro něj udělám cokoli. Viděli jsme, jak hluboká a silná je láska a pouto mezi námi,“ svěřuje se Josip.
S otcovými potřebami, většími než kdy jindy, se Josip podřídil situaci a veškeré dřívější nevyřešené napětí mezi nimi se rozplynulo. Zamyslel se nad tím: „Na začátku jsme si vzájemně lezli hodně na nervy. Jak jsme se učili znovu žít jeden s druhým, já jsem ho rozčiloval a on rozčiloval mě, dvě velmi odlišné osobnosti.“
Jak spolu dál nažívali, naučili se přizpůsobit se jeden druhému a emotivní výměny názorů vystřídalo pokojné období. „Nyní máme mezi sebou nesmírně klidný vztah.“
„Udělám pro něho cokoliv“
Alojz Markus se narodil v Chorvatsku a vyrůstal v malé chudé vesnici Roženica nedaleko hlavního města. Do Spojených států přišel v roce 1967 jako politický uprchlík. Brzy po narození Josipa se zapletl do čtyřletého rozvodového sporu s Josipovou matkou, který vyvrcholil tím, že dostal syna do plné péče.
„Tvrdě pracoval v továrně, aby mi mohl zajistit živobytí,“ vzpomíná Josip. „Byl pro mě vším, byl to neuvěřitelný otec. Vždycky byl velmi laskavý a pozorný. Rád opravoval věci. Když se něco rozbilo, začal se v tom vrtat a snažil se přijít na to, jak to opravit.“
Tím, jak se obětoval při výchově svého syna, byl pan Markus Josipovi vzorem bezpodmínečné lásky. Jako pečovatel měl Josip v posledních více než třech letech možnost stejnou lásku svému otci opětovat. „Je pro mě nejdůležitějším člověkem na světě a udělám pro něj cokoli,“ říká.
„Když jsem vyrůstal, můj táta se příliš citově nevyjadřoval, ale v posledních letech se tak neuvěřitelně změnil. Cítí velmi hluboce, ale je z generace a kultury, kde se nenaučil, jak své pocity sdělovat. Vím, že je za mou přítomnost velmi vděčný. Řekl mi, že jediným důvodem, proč je stále naživu, je to, že jsem tady a pomáhám mu.“
Oddaný syn se rozhodl vnímat svou roli jako součást duchovní cesty. „Každý aspekt navigace na této pečovatelské cestě se stává součástí toho, kým jsem. Moje podnikání je odrazem mé osoby. Vše, co přináším svým klientům, je výsledkem moudrosti, kterou jsem získal díky svým životním zkušenostem,“ řekl.
Každému, kdo prožívá těžký den, Josip radí: „Přijměte to. Zhluboka se nadechněte a zpomalte. Můžete se rozhodnout učit se prostřednictvím tohoto náročného okamžiku tím, že se pokorně zeptáte: ,Jak mohu být na této cestě žákem?‘.“
Dodává, že i když otcovu nemoc nemůže ovlivnit, může se rozhodnout, že si bude vážit jejich zbývajícího společného času.
„Mohl bych být dotčený a naštvaný, že tu není nikdo, kdo by mi pomohl, ale to je velmi znevýhodňující myšlení. Rozhodl jsem se vyprávět silný příběh, v němž jde o jeden z nejhlubších duchovních zážitků mého života,“ uzavírá Josip.
Z anglického originálu na The Epoch Times přeložil a upravil Ondřej Horecký.
