Česká válečná zpravodajka, reportérka Lenka Klicperová, v průběhu jednoho roku celkem devětkrát navštívila Ukrajinu a hodně času strávila v bojových liniích, přímo mezi vojáky. Obdobnou časovou linii tráví i mezi civilisty. Před pár dny se vrátila z Bachmutu, který Ukrajinci už ztratili ve prospěch ruských sil. Skupina novinářů, v níž Lenka byla, se dostala do Bachmutu jako poslední.
„Od té doby už je nemožné tam dojet,“ popisuje Lenka situaci na frontě, roli USA a možný vývoj války, která může snadno přerůst v globální konflikt, uvádí video-rozhovor Markéty Kutilové.
Kamarádky a současně kolegyně, reportérky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová mluví o situaci na Ukrajině, kde je Lenka už po deváté, hodně času tráví na bojových liniích, přímo mezi vojáky. Stejný čas ale tráví i spolu s civilisty.
„Moje první cesta začala 24. února loni a od té doby mám jen krátké mezičasy mezi pobyty na Ukrajině,“ sděluje Lenka v rozhovoru s M. Kutilovou.
Klicperová je pravděpodobně poslední novinářkou, která se do Bachmutu, ve kterém se odehrávají nejtěžší boje, dostala. Spolu s kolegy ze slovenské televize se tam dostala před nedávnem, ještě 28. února, to ještě jeli na povolení ukrajinských úřadů. Cesta byla sice složitá, avšak stále ještě možná.
Poté ukrajinské úřady už přestaly povolení vydávat. Třetí den už došlo k vážnému zhoršení situace na příjezdové cestě. Od té doby je zakázán pohyb civilistů směrem do Bachmutu. „A bohužel se nemohou už dostat ani civilisté z Bachmutu,“ dodává Klicperová.
Markéta Kutilová se ptá:
Asi před 2 měsíci ukrajinští vojáci drželi ještě polovinu města. Jak se situace změnila?
K současné situaci říká Klicperová:
„Je tam velmi ,gromko’, jak se říká – dopadají tam střely z dělostřelectva a granáty a je to opravdu děsivá kulisa.“
Hlavní rozdíl mezi předchozím lednovým výjezdem a současností vidí v nebezpečnosti přístupové cesty: Wagnerovci obsadili návrší nad touto cestou a mohou ostřelovat vše, co se po ní pohybuje.
K dalšímu zhoršení přístupnosti do Bachmutu je to, že Ukrajinci již ovládají jen malou část města. Když před pár dny média týmy odjížděly, střely už dopadaly velmi blízko nich. To bylo osudové pro amerického zdravotníka, Peta Reeda (34), jeho auto dostalo zásah. Reed dostal varování, ale risknul cestu – a nevyšlo mu to.
Jak se dá eliminovat riziko?
Situace se velmi zhoršila, Rusové se přiblížili a obsadili přístupové cesty, omezili schopnost ukrajinské armády doplňovat zásoby a munici. Zbývají polní cesty, které jsou v hrozném stavu.
Ukrajinci se stahují, jde už jen o to, aby nenastal zmatek a – jatka. Kdo mohl, odjížděl. Od 1. března se to jeví už nemožné, uniknout z města. Odjížděli i lidé z dobrovolnického centra, kterých tam byly čtyři centra. Zbylo jedno, a to už začínají opouštět. Spousta lidí doufala, že Bachmut ukrajinská armáda udrží, lidé doufali, – teď nastupují strachy. Dobrovolníci se např. obávají, že budou posláni na frontu, bojovat.
Je Bachmut v podstatě ztracen?
Ukrajinská armáda zintenzivnila přípravu zákopů u Konstantinivky, tam jsou trochu výhodnější pozice, že jsou na vršku. Prosakují zprávy, že elitní jednotky, jež měly dobré technické vybavení, se už z Bachmutu zřejmě stáhly.
Až bude mít ruská armáda Bachmut pod kontrolou, bude to znamenat další cesty k postupu?
Samozřejmě. Ovšem ukrajinská armáda je bude ostřelovat z okolních vesnic a bude se snažit je držet v linii města. A nepustit je dál. Ovšem Bachmut je navíc dopravním uzlem a podle Klicperové každý dobytý metr svůj význam má.
O Bachmutu se mluví jako o peklu na zemi, není to ale jediná bitva. Další těžké bitvy se odehrávají u vesnic Marinka, Agnivka, poblíž města Kremina, které ovládají Rusové, a u Chersonu, kde to asi není tak těžké,jako v Bachmutu.
Co říkají vojáci? Jaká je mezi nimi morálka?
Všichni horují za to, aby měli více munice a více zbraní. Nic jiného, zásobování je jinak uspokojivé.
Většina vojáků, kteří bojují už od roku 2014, nebo se připojili r. 2016, jsou takové to tvrdé jádro ukrajinské armády – a to se nehodlá vzdát. Pro ně jsou nepřijatelné jakékoliv formy dohod, územní ztráta, ať už by to byl Donbas nebo Krym.
Pro ně je možná jediná varianta – územní celistvost, jaká byla před rokem 2014.
Pak je tam další část mobilizovaných vojáků, pro které je válka fyzicky i psychicky namáhavá.
„Ovšem nepotkala jsem nikoho, kdo by chtěl boje vzdát a přenechat Rusům území, které si vybojovali,“ poznamenává Klicperová a dodává:
„Kdo měl v Evropě jakoukoliv vojenskou, zastaralou techniku, tak už ji Ukrajině nabídl. Myslím, že ty skladové zásoby už jsou v Evropě vyčerpané. Navíc Evropa potřebuje mít svoje armády v pohotovosti, kdyby se cokoliv zvrtlo. Průběh války nejde dobře předpovídat, může se stát cokoliv, co může průběh války úplně změnit, Evropské státy potřebují mít dostatek obrněné techniky, letectva, systému protivzdušné obrany – pro svoji obranu.
Ohledně zbraní – největším donorem zbraní jsou v současnosti USA. Na tom závisí ukrajinská armáda, protože pokud nebude mít dostatek munice a zbraní, nebude schopna se ubránit ruské agresi. Rusové stále jedou válečnou výrobu, mají vlastní výrobu zbraní, převaha techniky na ruské straně je obrovská.“
Lenka navštívila vojenskou nemocnici v Bachmutu
„Měli tam jeden operační sál, přiváželi tam zraněné přímo z bachmutské fronty a nejčastější zranění jsou v podstatě neviditelné – jsou to otřesy mozku, tzv. kontuze. A ty má prakticky každý voják na frontě. Kolem vojáků v zákopech dopadají střely artilerie, a když dopadnou blízko, mají z toho vojáci otřes mozku. To je nebezpečné zranění, zvláště když se opakuje,“ sděluje.
Dověděla se o jednom ukrajinském vojákovi, který měl už osmou kontuzi, a ten musel být z bojů propuštěn.
Světlo a tma
Na západě Ukrajiny města ještě svítí, ale čím dál více na východ, třeba někam za Dněpr, tam je většina měst ponořena do tmy. Veřejné osvětlení je vypnuto, aby Rusům ztížilo zaměření na cíle. „Města bývají vylidněna, nejsou tam podmínky pro normální fungování. Jsou tam otevřeny jen obchody s jídlem, s tím nejnutnějším, co člověk potřebuje. Zbytek lidí se nemá jak živit.
To ovlivňuje i ekonomiku jak východu, tak celé Ukrajiny. Ale třeba v Charkově se situace zlepšila, díky větší bezpečnosti. Život se tam vrací.“
Lenka zmiňuje ještě diskutovanou eventuální pomoc Číny Rusku, jež by mohla změnit situaci, ale podle Klicperové je Čína velká záhada. Těžko se dá předvídat.
Kam pokračuje válečná zpravodajka?
Lenka Klicperová sděluje, že se chystá za pár dní dojet na ruskou hranici, potom na kremenskou frontu, kde se nachází vesnice s názvem New York. Název je takový ,bizár’. Ta ves je hodně exponovaná na frontě. Chce navštívit ještě i bojující ženy, kterých je na frotně opravdu málo, a sleduje jednotlivé příběhy, zajímavá story.
