Od konce 19. století je Hongkong mezinárodním městem. Postupem času získal několik přezdívek: Bazar Dálného východu, Malta Orientu (kvůli postavení Malty jako námořního uzlu) a Perla Orientu, přičemž poslední z nich zůstalo v módě nejdéle, pravděpodobně díky stejnojmenné cantopopové písni tchajwanského zpěváka Lo Ta-yu.

Pro obyvatele Hongkongu starší 50 let je Perla Orientu víc než jen jméno. Viděli ji a denně používali v sedmdesátých letech minulého století, kdy na mincích byla na jedné straně královna Alžběta II. a na druhé straně anglický lev držící perlu. Ta obrácená strana byla výtvorem z roku 1959, převzatého ze znaku hongkongského erbu uděleného v tomtéž roce.

Když tohle víme, tento heraldický původ Perly Orientu dodává názvu větší politickou váhu. Úspěšný příběh Perly byl možný pouze pod záštitou britského impéria. Kdyby čínská Osvobozenecká armáda překročila v roce 1949 hranice, místo aby se zastavila v Šen-čenu, Perla Orientu by se narodila mrtvá.

Jinými slovy, v roce 1997, při spuštění hongkongské vlajky, na níž se hrdě vyjímá hongkongský erb, symbolicky skončila i Perla Orientu. A tento symbolický konec získával v následujících letech stále více faktičtějších projevů.

Po roce 2019 zaplavovaly noviny denně příběhy o nových tabu. Následující jsou některé, které jsem četl v poslední době.

Film Medvídek Pú: Krev a med měl být uveden do kin 23. března, ale tři dny předtím byl náhle zrušen. To, že se distributor filmu ujal iniciativy zastavit promítání, znamená, že tam byl obrovský politický tlak. Číňané o Si Ťin-pchingovi již dlouho mluví jako o Medvídkovi Pú a tento film, který mění milovanou ikonu z dětství v krvežíznivý stroj na zabíjení, by dal divákům tolik potřebnou příležitost nového císaře pošpinit. Proto se z obyčejného hororu stal vážný problém národní bezpečnosti a filmový průmysl bývalé kolonie ovládla nová kultura tabuizovaných témat.

V souvislosti s tím mi několik přátel ze školství sdělilo, že některé školy vyřadily ze seznamu doporučené literatury knihu George Orwella Farma zvířat. Potlačení dětské knihy Strážci ovčí vesnice, která přirovnává ovce k obyvatelům Hongkongu a vlky k obyvatelům pevninské Číny, přimělo některé školy přijmout preventivní opatření a odstranit z poliček klasická díla, která obsahují prvky odporu. To se shoduje s novým posláním hongkongského školství: vyzdvihovat velikost a dobrotu Komunistické strany Číny a odstranit pocit odporu skrývající se hluboko v duši.

Další zpráva se týká devatenáctiletého chlapce s těžkým autismem a poruchou hyperaktivity, který vloni na Národní den poškodil stožár, když zjistil, že je obklopen mořem rudých vlajek, které ho tou červenou záplavou příliš dráždily. Ačkoli žádné vlajky nepřišly k újmě, přesto byl obviněn z urážky státní vlajky. Když je pro hongkongskou vládu národní bezpečnost tou jedinou starostí, nepustí z ruky ani autisty.

Pak se mi doneslo, že Rozhlas a televize Hongkong nyní připravuje dokumentární seriál o různých vládních úřadech pod názvem „wej žen-min fu-wu“ (sloužit lidu), což je od roku 1949 heslem čínských komunistů. Uchylování se k zákazům a vyvolávání strachu na jedné straně a přejímání čínského komunistického jazyka na straně druhé jsou dvě stránky rýsující se rudé kultury Hongkongu.

To vše mi připomíná duchařský příběh zesnulého hongkongského spisovatele Ni Kuanga. Příběh nazvaný „svůdná ruka“ vypráví o muži, který si myslí, že získal srdce krásné ženy. Všechno jde dobře až do romantické noci, kdy ho při pohledu na ženskou ruku, která se nekonečně dlouho táhne od postele k oknu a zatahuje závěsy, přepadne hrůza. Zkamenělý slyší, jak se žena s úsměvem ptá: „Nechceš zhasnout i světlo?“. Pak se vyděsí k smrti.

A světla Perly Orientu tak zhasla nekonečně dlouhá ruka.

Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska The Epoch Times.

Z anglického originálu na The Epoch Times přeložil Ondřej Horecký.