TÉMA: Diskuse o protiepidemických opatřeních
Popovídali jsme si s dětským psychologem a psychoterapeutem Filipem Jadlovcem z Ostravy, abychom zjistili více o současných duševních problémech dětí a adolescentů. Psycholog promluvil prostřednictvím video nahrávky na tiskové konferenci Velké covidové mlčení, která proběhla 28. února 2023 a která sumarizovala dopad covidové pandemie a vládních opatření na nejrůznější aspekty české společnosti.
Jeho příspěvek můžete zhlédnout zde.
Podle pana Jadlovce došlo během koronakrize k velkému nárůstu psychických potíží u dětí a mladistvých, zejména co se týče depresí, úzkostných stavů, sebepoškozování, sebevražedných pokusů, poruchy příjmu potravy a poruchy pohlavní identity.
S jakými problémy se děti a mladiství nejvíce potýkali či potýkají?
Nejvíce byl problém v opětovném začlenění do kolektivu, obnovit režimová opatření, tzn. začít opět normálně docházet do školy. Je potřeba si uvědomit, že děti neměly déle jak rok žádná režimová opatření. Mohly chodit spát, kdy chtěly, ráno se jen připojily k online výuce a spaly dále. Odpoledne a do noci trávily v online prostoru a odpojily se od normálního života. Mluvím především o náctiletých.
Zjistily, že vlastně nic nemusí, písemka se píše s Googlem, sdílí monitor se spolužáky apod. Mladiství začali popisovat úzkostné a depresivní projevy již během uzavření škol a návrat k normálu byl pro mnohé šok. Dlouhodobé uzavření škol a nesmyslné lockdowny typu opáskovaná dětská hřiště přinesly z dnešního pohledu více škody než užitku, a to i z pohledu údajného rizika šíření covidu-19. Dnes již můžeme porovnávat zkušenosti a data např. z jiných států, kde k uzavření škol a lockdownům nedocházelo a v daných zemích se neuskutečnila žádná pohroma. Bohužel i dnes slýchám v ordinaci od rodičů typickou odpověď na otázku: „Kdy se stav vašeho dítěte zhoršil?“, „Začalo to během covidu a od té doby se to horší.“
Hovoříte o poruše příjmu potravy. O co konkrétně se jedná? Čím to bylo způsobeno?
Především jde o mentální anorexii. Vysvětlení je velice jednoduché a logické a bohužel dokládá to, že jsme děti během epidemie v podstatě hodili přes palubu. Typický příklad u dívek, které v adolescentním věku dřív nebo později řeší i otázku váhy, vzhledu. Usadili jsme je nuceně
k počítači, kde probíhá výuka, zábava i kontakt s kamarády. Pohyb je zakázán, žádné kroužky, sporty, venkovní hřiště. Rozvrat jídelníčku, žádná pravidelné strava během dne i díky narušenému režimu viz výše. Vznikne obava z nárůstu váhy, prožívaný stres z pandemie také nepomáhá a začnou se omezovat v příjmu potravy. Zde vzniká mentální anorexie nebo dochází ke zhoršení stavu již u léčených dívek.
Ve svém příspěvku na konferenci zmiňujete studii, podle které online výuka výrazně přispěla ke zhoršení duševního stavu dospívajících ve věku 13-18 let. Předpokládám, že kvůli nucenému pobytu doma se u mladých zvýšila i závislost na internetu. Nemůže nedostatek přímé interakce s druhými ovlivňovat psychickou pohodu mladistvých?
Ano, určitě se zvýšila závislost na internetu, já mluvím o závislosti na zařízení. Mobilní telefon, tablet, playstation, smart TV, chytré hodinky, to je jen výčet zařízení, která jsou dnes součástí života dětí někdy už od útlého dětství. V době covidové a dnes je těchto závislostí opravdu hodně. Trávit např. pět hodin jen na mobilu je dnes normou, dělají to všichni a pracovat se změnou pohledu dětí, ale i rodičů je dnes hodně náročné. Tato zařízení začínají ovládat nás, místo abychom my ovládali je.
Jak to bylo ve vaší praxi? Jaký nápor jste pociťoval vy během pandemie? Podle vás to však pokračuje i dnes a velká poptávka po vašich službách trvá i přes to, že pandemie skončila? Čím si to vysvětlujete?
Během pandemie byl cca první půlrok klid, zhoršoval se stav jen u dětí a adolescentů, kteří byli v péči již před epidemií. Následně a hlavně při uvolnění opatření a návratu dětí do škol byl ten nárůst skokový. Za sebe mohu říct, že poptávka o přijetí do péče byla minimálně dvojnásobná. Bohužel vytíženost dětských psychologů je aktuálně stále enormní, a to ve dvou směrech. Jednak je to malým počtem psychologů zaměřujících se na děti a mladistvé a stále rostoucí poptávka po těchto službách. Tuto myšlenku potvrzují i stále aktuální různé programy zdravotních pojišťoven, které mají balíčky duševního zdraví, tzn. že i samy pojišťovny si uvědomují nedosažitelnost této služby a využívají a oslovují bohužel i nepsychology, terapeuty, kteří se snaží zdravotnímu systému ulevit.
Jak je možné, že tento stav i po epidemii stále trvá? Už po pár měsících všech nesmyslných opatření jsem hovořil, že ty následky budou značné a dlouhodobé, myšleno několikaleté! Různá traumata se bohužel projevují s velkou latencí a v době covidu všichni mluvili o tom, že děti to zvládnou a tajně doufali, že až se to uvolní, tak se všichni nadechnou a bude nám dobře. Ale pravda byla jiná, právě po návratu k normálu se dětem a mladistvým udělalo „zle“. A i v té době rodiče dětí doufali, že to přejde, chce to čas. Uplynul celý rok a najednou jsme si schopni přiznat, že situace je špatná, u někoho až vážná. Zdravotní systém je přetížen mnoha novými pacienty, pedopsychiatři i pedopsychologové nemají volné kapacity.
Máte informace i od ostatních kolegů v zemi? Jsou i oni tak zavaleni prací? Pokud ano, jaké vidíte řešení?
Ano, všichni psychologové jsou zahlceni. Důvod je již mnoholetý, neřešený systémově. Již se realizuje reforma psychiatrické péče, ale jednoduchý návod není, jde o celkový komplex péče včetně primární prevence duševního zdraví a podpora zdravého životního stylu, který byl opět v době covidu zmrazen.
Uvedl jste, že během pandemie vzrostl i výskyt poruchy pohlavní identity? Jak to souvisí s pandemií podle vás? Není to jen dáno tím, že děti jsou tomuto trendu ve zvýšené míře vystavovány na školách, v médiích a na sociálních sítích?
Ano, souvisí to velmi pravděpodobně s tím, že tato témata jsou veřejně a hojně publikována, v určitých situacích i podporována. Z tématu LGBTQ+ se stala nová normalita, bohužel už i někteří odborníci tyto poruchy neléčí, nediagnostikují, ale tiše podporují. Domnívám se, že to je ze strachu z nařčení z homofobie, diskriminace a veřejného lynče, kdy v posledních letech vidíme bohužel i to, že jiný názor odborníka mimo mainstream je dehonestován a veřejně urážen. A jak to souvisí s pandemií? Dva roky žily děti a mladiství ve virtuálním světe na TikToku, YouToube a jiných sociálních sítích, kde se toto téma stalo populární.
Jaký je nárůst této poruchy u nás, popř. ve vaší vlastní praxi?
Běžně jsem se tímto tématem setkával tak třikrát do roka, po pandemii je to trojnásobný nárůst, ale je to jen má zkušenost. Celkově když na toto téma hovořím s jinými odborníky, lékaři, učiteli, tak tento nárůst většinou potvrzují.
Jak by se k poruše pohlavní identity mělo přistupovat?
Hlavně odborně. Nebagatelizovat, přijmout daného člověka s respektem, důkladně vyšetřit, diagnostikovat a případně zahájit péči, terapii, která trvá dva roky v rámci přípravy změny pohlaví, kde je účastno více odborníků.
Dnes však většina lidí s touto tematikou chce změnu okamžitě, nechce čekat, všichni to mají respektovat, že se cítí jinak, a nikdo neřeší, že jde o 12letou dívku, která je i ze strany psychiatra a někdy i psychologa v této genderové, trans otázce podporována.
Tady mne napadají i konkrétní absurdní případy, se kterými se setkávám, že dívky chtějí jít na změnu pohlaví, chtějí být mužem, ale proto, že chtějí být gay! Tzn. sexuálně vzrušující objekt je stále muž. Pohlaví muž, žena je dáno fyziologicky, nejde o žádný sociální produkt, ale samozřejmě se skutečnými poruchami je potřeba odborně pracovat, ale není možné, aby tyto poruchy pohlavní identity skokově narostly během pěti let.
Současný přístup psychologů ve světě mi přijde hodně jednostranný – akceptovat, nezpochybňovat, potvrzovat, a kdokoliv přijde s jiným řešením, se považuje za transfoba apod. Přitom zbrklé tranzice mohou v pozdějším věku vést k silným depresím a lítosti. Je dospívající člověk schopen plně vyhodnotit důsledky změny pohlaví pro svou budoucnost?
Ano, rizika nejsou dostatečně a včas pojmenována. Jsou dostupná zajímavá data, zdroje si teď nepamatuji, ale většina mladistvých s poruchou pohlavní identity byla z ústavní péče – např. dětské domovy, pěstounská péče, adopce, kde s vlastní identitou a ukotvením bojují od útlého dětství. Dnes je ten nárůst průřezový všemi sociálními kategoriemi i rodinného prostředí. Což je také zajímavá otázka, co dětem chybí, jakou mají motivaci i v případě stabilního, úplného rodinného prostředí, které je bezpečné? Také velké procento mladistvých a dospělých, kteří zahájí změnu pohlaví, tak ji nedokončují, ale o tom se nemluví. Někdy se zveřejní jedinec, který změnil pohlaví a zjistil, že chce zpátky své biologické pohlaví a zjišťuje, že už to není tak snadné.
Děkujeme za rozhovor.
