Svépomoc, osobní rozvoj, sebezdokonalování, učení a rozvoj, vzdělávání – pro tento proces máme milion a jeden název, ale všechny se omezují na starou duchovní myšlenku sebetransformace. I když je pojem náboženství příliš rozsáhlý na to, aby se jím zabýval článek, jako je tento, můžeme z jeho rozsáhlého korpusu vyvodit jednu obecnou pravdu: prakticky všechna světová náboženství, východní i západní, introspektivní i exoterická, velká i malá, se točí kolem této myšlenky, že lidé potřebují mechanismy, které jim pomohou zlepšit se, ať už jde o přikázání, rituály, cvičení, zdrženlivost, uctívání nebo boží zásah – a nesmíme zapomenout na víru samotnou.
Je v tom také něco skrytého a podprahového: v hloubi duše se všichni poctiví lidé chtějí neustále zlepšovat a proměňovat.
Motivace a překážky
Pro mě a další autority v oblasti motivace je naším úkolem pomáhat lidem uskutečňovat tuto sebetransformaci, podobně jako to dělali staří duchovní průvodci. První překážkou je dotáhnout touhu po změně do konce. Pro tuto touhu po změně máme slovo: motivace, přičemž motivace je forma energie (nikoli myšlenky). Intelektuálně něco chtít a mít motivaci něco udělat jsou totiž dvě velmi odlišné věci.
Ačkoliv je naše motivace částečně v souladu s našimi touhami – neboť ty popisují směr naší energie –, můžeme samozřejmě toužit po věcech, aniž bychom jich chtěli dosáhnout. Například můžeme chtít být slavní, ale některé činnosti, které nás ke slávě mohou dovést, jako je tvorba obsahu nebo navazování kontaktů, nás nijak zvlášť nemotivují.
Zkoumáme-li motivaci, musíme dojít k závěru, že chceme-li získat to, co chceme, musíme sladit to, co chceme, s našimi motivátory (a kupodivu to funguje i obráceně: sladit naše motivátory s tím, co chceme). Tento obousměrný proces, kdy naše motivátory ovlivňují naše přání nebo konečný cíl a naopak, nás může vést k ohromujícímu pokroku.
Nicméně i když se nám podaří dosáhnout tohoto pokroku, často nastane okamžik, kdy narazíme na překážku. Sám jsem jako kouč vypozoroval, že někdy platí, že čím závažnějším problémům lidé čelí, tím snáze se jim poskytuje podpora a pomoc. Použiji-li jako příklad fitness, je snazší dostat někoho, kdo nikdy v životě necvičil, do stavu, kdy dokáže uběhnout kilometr, než někoho, kdo pravidelně běhá půlmaratony, přimět k zisku olympijského zlata. Jak zdůraznil Patrick McKeown ve své knize „The Oxygen Advantage: Jednoduché, vědecky ověřené techniky dýchání, které vám pomohou stát se zdravějšími, štíhlejšími, rychlejšími a zdatnějšími“, rozdíl ve výkonnosti elitních sportovců je často v rozmezí jednoho procenta nebo méně!
Paradoxem je, že lidé, kteří dělají všechny věci správně, mají někdy problém se změnami, a proto nemohou změnit sami sebe.
Skok důvěry
Existuje nádherný příběh ve „Výrocích pouštních otců“ (z knihy Thomase Mertona „Moudrost pouště: Výroky pouštních otců čtvrtého století“), který by nám mohl v této otázce pomoci. V tomto úryvku se opat Lot potýká s problémy na své duchovní cestě:
„Opat Lot přišel k opatu Josefovi a pravil: ,Otče, v rámci svých schopností dodržuji svou malou řeholi, svůj malý půst, modlitbu, rozjímání a kontemplativní mlčení a v rámci svých schopností pracuji na očištění myšlenek ve svém srdci; co víc bych měl dělat?‘“
Nejprve otce Lota pochvalme. Podle všech měřítek je to zjevně nesmírně disciplinovaný člověk. Přesto cítí, že ačkoli plní vnější povinnosti – rituály půstu, modlitby, meditace a mlčení – nedosahuje hlubších úrovní. Jeho otázka – „Co mám ještě dělat?“ – se týká nás všech na naší životní pouti. A jistě chápete, jak těžké je na ni odpovědět, vzhledem k tomu, že opat Lot dělá tolik správného. Opat Lota se totiž dvakrát výslovně zmiňuje o „rámci [svých] schopností“. Už teď dělá vše, co je v jeho silách.
Než se s vámi podělím o závěr příběhu, stojí za to se zamyslet nad tím, jaká by byla vaše odpověď nebo přístup k opatu Lotovi (nebo k člověku s podobnou stížností). Co byste mu řekli?
Odpověď opata Josefa je vypovídající: „Starší [muž] na to vstal, vztáhl ruce k nebi a jeho prsty se proměnily v deset ohnivých lamp. Řekl: ,Proč se úplně neproměnit v oheň?“
Zatímco je tento obraz mimořádně překvapivý, modernímu čtenáři se může zdát neproniknutelně symbolický nebo nejasný. Co to znamená? Pod duchovní symbolikou najdeme také několik podivně praktických rad. Ale nejdříve si v rámci zachování důkladnosti rozebereme symboliku na duchovní úrovni.
Deset prstů opata Josefa září jako „ohnivé lampy“. Číslo 10 je velmi významné a nepředstavuje jen jeho doslovných deset prstů, ale také deset přikázání – zákon – pravidla a předpisy, kterými se opat Lot řídí a o nichž věří, že ho přivedou do nebe.
V esoteričtějším smyslu by prsty mohly také odkazovat na deset sfér nebo emanací na Stromu života v židovské kabale. Těchto deset sfér (hebrejsky nazývaných sefira) odráží desetinásobnou povahu Boží mysli nebo pravé podstaty a tvoří mapu nebo plán samotného vesmíru. Opět to koreluje s myšlenkami řádu a struktury, pevného rámce, kolem něhož opat Lot orientoval svůj život.
Když se však podíváme na překvapivou proměnu opata Josefa, zjistíme, že tyto zákony nejsou statické. Jsou v plamenech! A skutečně, to je rada opata Josefa Lotovi: „Proč se úplně neproměnit v oheň?“ Jinými slovy, přichází okamžik, kdy nás stará tradice a pravidla mohou dovést jenom tak daleko. Nakonec je musíme spálit a překročit je (ale také je paradoxně ztělesnit). Rozdíl mezi Lotem a Josefem je v tom, že Lot se řídí pravidly, zatímco Josef má pravidla na dosah ruky, planou mu v samotné bytosti.
Nejlepší analogii bych mohl uvést z hudby. Pilný student by si mohl dobře zapamatovat 24 tónových signatur, procvičovat jejich stupnice a znát každou „akcidentu“ (ostrý nebo rovný tón), která tyto signatury tvoří. Ale mistr může jednoduše hrát a nacházet harmonii a krásu, aniž by se striktně držel určitého vzoru. Osvojil si „zákony“, které tvoří tento zvukový vesmír, a může je tedy volně interpretovat.
Sebetransformace
Posledním krokem sebetransformace na nejvyšší úrovni je tedy zapomenout na vše, co jsme znali předtím, nechat transformaci proběhnout, nechat ji jít, místo abychom se snažili přinutit ke změně pomocí pravidel nebo postupů. To se shoduje s nejhlubšími formami buddhismu, v nichž paradoxem osvícení je, že všichni již osvícení jsme – jen si to na začátku své cesty neuvědomujeme.
V indické filozofii „džíva“ neboli „ego“ zkresluje náš smysl pro realitu a přesvědčuje nás, že jsme spíše individuálními lidskými životy a identitami než součástí většího celku. Vidíme to u opata Lota, který se neustále odvolává na „rámec svých možností“.
Za prvé, jeho schopnosti nemají žádné hranice, což opat Josef jasně vnímá. A za druhé, neexistuje žádné „moje“ ani „já“, s nímž by bylo možné toto omezení vůbec prožívat! Filozof a spisovatel Jason Gregory to popisuje jako „kosmický žert“, k němuž člověk dospěje po osvícení, což je termín, který nám může připomenout Dantovu „Božskou komedii“, což je ovšem další příběh o sebetransformaci.
Nakonec sebetransformace není nikdy snadná cesta – a nemá ani definitivní konečný bod. I když totiž postoupíme na této cestě daleko jako opat Lot, často zjistíme, že je před námi ještě mnoho cesty. Když však budeme mít na paměti tento příběh, můžeme si dávat pozor na tyto klíčové okamžiky, kdy se my nebo klient, kterému pomáháme, cítíme zablokovaní, a ptát se sami sebe: „Co bych ještě mohl udělat?“ Pokud přijde odpověď: „Proč se úplně neproměnit v oheň?“, pak víme, co musíme udělat!
Z anglického originálu na The Epoch Times
