Vaření na otevřeném ohni pamatují už jen starší lidé nebo trampové. Bez ohně nebo kamen by se dříve nepodařilo uvařit jídlo. Oheň v historii sloužil nejen pro teplo, ale nezbytně byl potřebný k uvaření nápojů, polévek, kaší a veškerého jídla. V dnešní době pouze otočíme knoflíkem a máme teplo i zdroj k vaření jídel.
Hospodyně nebo kuchařka tehdy současně vařila a zároveň obstarávala topení, aby jí oheň správně hořel a jídlo bylo včas hotové. Tyto dvě činnosti v jednom – vaření i topení – obnášely přikládat dřevo nebo uhlí do kamen či sporáku. Avšak to přikládání mělo rozsáhlé pozadí, které bylo nutno připravit a obstarávat.
Naštípat dříví na přijatelnou velikost, srovnat na suché místo a pak nanosit ke kamnům, kolik bylo potřeba. K přinášení paliva ke kamnům sloužila tzv. opálka, dřevěný proutěný košík. Později, když se topilo uhlím, sloužily tzv. uhláky.
Kuchařka tedy zároveň zastávala roli topiče, pokud neměla pomocníky, a u toho současně čistila zeleninu, škrábala brambory, smažila cibuli či krájela maso a – vařila. Někdy ještě k tomu opatrovala své dítě. Všichni poznáme nervózní matku z Erbenovy Polednice:
„Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty
a mně hasne u vaření,
pro tebe, ty zlobo, ty!“
Všichni už víme, jak to tehdy dopadlo…
Když se šlo spát, oheň vyhasnul. Po vychladnutí bylo třeba vybrat z kamen popel, vyčistit rošt a popel vynést v plechové nádobě do – popelnice. Od toho pochází název popelnice. Potom ještě večer anebo ráno se kamna musela připravit na další zapálení ohně. Lidé vstávali do chladného rána a chtěli si uvařit snídani, zejména horký nápoj.
K zapálení ohně bylo třeba tenkých třísek anebo tzv. chrastí (nejlepší chrastí bylo z větviček břízy). Pomáhal také kousek papíru, když vzplanuly třísky nebo drobné chrastí, postupně se přidávala dřevěná polínka a pak už se oheň udržoval, aby nevyhasl, dokud je potřeba.
Měděnec – kamnovec
Po uvaření oběda bylo potřeba mít horkou vodu k umytí nádobí. V době, kdy ještě nebyly zavedeny vodovody a voda se nosila ze studny nebo od pumpy, posloužil dobře měděnec neboli kamnovec. V kobce kamen byla zabudována nádoba, do které se voda vlévala, a udržovaný oheň ji ohříval. Voda uvnitř většinou nedosahovala bodu varu, ale byla dost horká, aby sloužila k mytí nádobí. Nejstarší kamnovce, které se dochovaly, byly původně ze šedé litiny, byly kulaté a mívaly dřevěný poklop. Od konce 19. století sloužily vaničky z litiny, opatřené rovněž odklápěcím víkem. Vyspělejší variantou byly kamnovce s ventilem, kterým se voda odpouštěla. Ještě podnes se vyrábějí, ale nyní již jen nerezové. A pokud bylo nádobí umyté, ohřátá voda sloužila i k umývání obyvatel domácnosti.
Za zmínku stojí, že domácí oheň hoříval nejen v kamnech anebo ve sporáku, ale někde měli i pec, ve které se topilo. Známa je třeba ruská pec, jak jsme ji mohli zahlédnout v ruské pohádce Mrazík. Poblíž pece bývaly police nebo lavice, na kterých se spalo, a kdo chtěl, mohl si ustlat přímo na peci a využít teplo vychládajícího tělesa.
Oheň byl dobrý sluha, ale zlý pán
Dokud oheň sloužil, bylo vše v pořádku. Ale jakmile se neopatrností nebo působením živlů rozmohl, bylo zle. Požáry bývaly metlou měst nebo obcí, protože dříve se i měšťanské domy stavěly ze dřeva.
„Městské domy, převážně ještě dřevěné, planuly v celých ulicích a při nejhorších pohromách lehlo popelem i všechno město,“ uvádí František Hoffmann ve své knize Listy a obrazy z minulosti Jihlavy.
V též knize uvádí výstřižek z kroniky Leopoldovy, jak v roce 1523 rozjívené měšťanské paničky v opilosti způsobily požár města, když dostaly chuť na koblihy, a ve své opilosti jaly se je smažit na ohni. Kronikář vypráví, jak se manželky kloboučníků tehdy v šenku opily, pokračovaly v lázni a budily pohoršení. V domě jednoho soukeníka pak na másle pekly koblihy, a nedávaly dost pozor na máslo a oheň. Z neopatrnosti vzešel velký požár a vítr jej tehdy roznášel dále, až vyhořelo skoro celé město – zahynulo 25 lidí!
Podle starodávné čínské vědy oheň náleží k pěti prvkům, ze kterých je složen vesmír. Jak dnes používáme oheň? Většinou ho necháme hořet, když grilujeme doma nebo venku na zahradě. Používání ohně má svoje pravidla, a pokud se jimi budeme řídit, bude nám dobře a bezpečně sloužit.
