Dokonce i ekologové připouštějí, že jaderná energie je čistým zdrojem hojné a spolehlivé energie. Přestávají ji však podporovat. Proč? Kvůli „problému s odpadem“. Jak reálné jsou však jejich obavy? Na tuto otázku odpovídá James Meigs, vedoucí pracovník Manhattan Institute.
TIP: Zapněte si titulky a poté nastavte automatický překlad do češtiny (Návod)
Přepis prezentace
Kdykoli mluvím s lidmi o výhodách jaderné energie – jak je spolehlivá, účinná, čistá – vždycky se setkávám s touto otázkou: Ano, ale co odpad? Jejich otázka není nijak překvapivá.
New York Times tvrdí, že Spojené státy jsou „zaplaveny radioaktivním odpadem“. Los Angeles Times píší, že „vyřešit, kde a jak bezpečně skladovat radioaktivní odpad, je jednou z největších překážek jaderné energetiky…“.
A časopis Wired varuje, že i naše příští generace reaktorů „může mít stále velký problém s jaderným odpadem“. A tak to jde dál.
Přestože i ti nejzelenější ze zelených připustí, že jaderná energie je čistým zdrojem hojné a spolehlivé energie, mnozí se zastavují před její podporou. Problém jaderného „odpadu“ ukončí diskusi dříve, než začne.
Koneckonců, proč rozvíjet tento skvělý zdroj energie, když nám bude otravovat vzduch a vodu smrtící radioaktivitou?
Tento zažitý katastrofický scénář má jen jeden problém. Není pravdivý.
TIP: Komentář: Pravda o radiační ochraně – Černobyl, Fukušima a Záporoží
Problém jaderného „odpadu“ je mýtus
Problém jaderného „odpadu“ je mýtus. Jak to? Začněme tím, co jaderný odpad vlastně je, nebo přesněji řečeno, co to není. Není to zelený sliz vytékající ze zrezivělých sudů, jak to vidíte v Simpsonových. To je doslova pouze kreslený film.
Skutečný radioaktivní materiál – obvykle uran 235 – se dodává v tvrdých keramických granulích. Jedna peleta obsahuje více energie než tuna uhlí nebo tři barely ropy. Deset pelet může napájet typický americký dům po dobu jednoho roku.
Tyto pelety se ukládají do úzkých, velmi pevných trubek vyrobených ze zirkonia, přírodního prvku mnohem pevnějšího než ocel. To jsou palivové tyče.
Na tomto obrázku není nic lepkavého ani zeleného. Poté se tyto palivové tyče vloží do vyztužené komory plné vody. To je reaktor.
Poté, co reaktor palivo spotřebuje, zůstane jen velmi málo materiálu (nyní se mu říká „vyhořelé palivo“), který je třeba zlikvidovat. Kdyby veškerá elektřina, kterou jste kdy za celý svůj život spotřebovali, pocházela z jaderné energie, vyhořelé palivo by naplnilo pouze plechovku od limonády.
Kolik je jaderného odpadu v USA za 60 let?
Podle amerického ministerstva energetiky, kdybyste vzali všechno vyhořelé palivo vyrobené ve všech amerických jaderných elektrárnách za posledních šest desetiletí a navršili ho na jedno fotbalové hřiště, vytvořili byste hromadu vysokou pouhých 30 stop.
To je vše.
Všechny americké zásoby vyhořelého jaderného paliva by se vešly na jedno fotbalové hřiště. A nedosáhlo by ani na vrchol branky.
Jaderný odpad je však podle aktivistů mimořádně nebezpečný. Zůstává radioaktivní po tisíce let! Ano, vyhořelé jaderné palivo je nebezpečné, pokud se k němu přiblížíte nebo ho pozřete.
Totéž však můžete říci o čpavku, rtuti, chlóru a dalších smrtelně nebezpečných chemikáliích, které denně používáme v průmyslu – a dokonce i v našich domácnostech.
Průmyslová odvětví dodržují přísná pravidla, aby byla veřejnost a životní prostředí před těmito toxiny v bezpečí.
Jaderné elektrárny dodržují mnohem přísnější pravidla, pokud jde o skladování radioaktivních materiálů. Naštěstí není tak obtížné udržet vyhořelé jaderné palivo v bezpečí.
Přibližně po pěti letech v reaktoru se palivové tyče vyjmou a ponoří do vodní nádrže, kde jejich teplo a radioaktivita postupně klesají po dobu několika dalších let.
Nakonec se tyče umístí do vzduchotěsného trezoru z nerezové oceli, který je svařen a obalený silnou vrstvou železobetonu. Těmto zařízením se říká suché sklady.
Tyto sudy jsou pod ozbrojenou ostrahou uloženy v desítkách jaderných zařízení po celé zemi. Nezabírají mnoho místa. A nikdy nedošlo k vážné nehodě.
Přesto ne všichni jsou s tímto řešením spokojeni.
Někteří odborníci si myslí, že je třeba všechno vyhořelé palivo shromáždit a uložit do podzemního úložiště, kde by mohlo být v podstatě navždy uzamčeno. V roce 2002 Kongres schválil vybudování hlubinného úložiště pod horou Yucca v Nevadě. Obamova vláda však tento plán smetla ze stolu. Žádná z bezpečnostních studií ji nedokázala přesvědčit, že je to bezpečné. Možná ani nechtěli být přesvědčeni.
Je současné úložiště bezpečné?
Někteří protijaderní aktivisté dnes tvrdí, že bychom neměli stavět žádné další jaderné elektrárny, dokud nebude dokončeno nějaké podzemní úložiště. Mýlí se.
Za prvé, dnešní úložiště jsou naprosto bezpečná. Jsou dobře střežená, jsou příliš těžká na to, aby se dala ukrást, a příliš těžká na to, aby se do nich nějaký zloduch vloupal.
Za druhé, vyhořelé palivo v těchto sudech stále obsahuje spoustu využitelné energie. Francie, Japonsko a další země své vyhořelé palivo přepracovávají a znovu používají. My bychom měli udělat totéž.
Přestaňme tedy o našich suchých úložištích přemýšlet jako o nebezpečných skládkách jaderného odpadu. Jsou bezpečné tak, jak jsou. A jednoho dne by se mohly stát vhodným zdrojem cenově dostupného paliva šetrného ke klimatu.
Amerika potřebuje dostatek čisté energie, kterou jaderná energie poskytuje. Neměli bychom se nechat zadržovat neopodstatněnými obavami. Nechť začne renesance jaderné energetiky.
Jsem James Meigs, vedoucí pracovník Manhattan Institute, a tohle video jsem natočil pro Prager University.
Zdroj: Prageru.com
Názory a postoje vyjádřené v tomto článku jsou názory autora článku a nemusejí se shodovat s postoji deníku The Epoch Times.
