Postavy loutek původně pocházejí z Číny. Nacházely se i ve starém Egyptě – již dva tisíce let před naším letopočtem. U nás zdomácněly před pár sty lety, během středověku. A loutkářská putovní živnost se rozběhla až po zrušení roboty. Poté, co bylo zrušeno nevolnictví císařským patentem Josefa II., mohli se lidé volně pohybovat po kraji, putovat i obchodovat. Anebo přinášet lidem zábavu.
Tehdy té zábavy nebylo mnoho. U loutkového divadla se nerozlišovalo, zda je hra vhodná pro dospělé nebo pro děti. Celé rodiny se přišly podívat na kulturní představení, které do obce přijelo, a byli velmi zvědaví, co na tom malém jevišťátku spatří. K oblíbeným postavám náležel Kašpárek, Kalupinka, čert, král, princezna, rytíř nebo loupežník. Později přibyl Hurvínek a Spejbl… ale to už bylo jiné století.
Hry se účastnily i děti loutkářů – vytvářely doprovodné zvuky nebo hrály na flašinet. Po ukončení představení mívali loutkáři pro diváky ještě jedno překvapení – třebas loutka – balonek, která se proměnila na několik postav a nakonec se vznesla jako balon.
„Občas přijelo do vsi loutkové divadlo, usadili se v sousední hospodě u Hiršů,“ vzpomíná na své dětství malíř Jan Zrzavý z Okrouhlice. „Taková návštěva loutkového divadla byla vzácná a náramná věc… Jako docela malý chlapec jsem zažil ještě kohosi z rodiny Kopeckých. Dobře se pamatuji z pozdější doby na principála Richtra, divadlo měl velké, loutky až osmdesát centimetrů nebo dokonce metr, nevím, v dětství se mi zdálo být všecko velké. Richtrovi rytíři dupali, až se hospoda třásla, když fechtovali svými nádhernými meči. Petrolejové lampy svítily slavnostně a přitom intimně,“ popisuje malíř své dávné zážitky.
V některém období byla velmi oblíbená hra o doktoru Faustovi. Faustův příběh známe nejen od Goetheho, ale také ze Švankmajerovy Lekce Faust. Tento hororový příběh byl mezi diváky velmi oblíbený.
Loutky nebylo snadné vodit, některé větší vážily až dvě kila. Hybnost loutky má základ v nosném drátku, její další pohyblivost je potom v nitkách připojených ke končetinám. Některé loutky měly i klapající bradu – to byl vynález novopackých řezbářů a jejich patent.
Nezapomenutelné postavy loutek vytvořil Jiří Trnka, v nich se plně projevil jeho cit pro prosté, líbezné lyrické loutky, které známe z jeho pozdější filmové animované tvorby.
Kde se vzal název marioneta nebo pimprle, kterými se loutky často nazývají?
„Původem české slovo maňásek a původem francouzské marioneta s největší pravděpodobností vznikla z osobního jména Marie, které má francouzskou variantu Marion. V obou případech jde patrně o nejslavnější Marii všech dob, totiž o Kristovu matku Pannu Marii, o její zpodobení, o sošky a figurky Panny Marie,“ uvažuje o názvech Michal Novotný z rozhlasu Region.
Ke druhému názvu, pimprle, vysvětluje, že se používá i v žertu a žertem vlastně vzniklo.
Převzato bylo „z rakouské němčiny, kde znělo Pümpernickel, což je složenina z nářečního výrazu označujícího pšouk a z domácké podoby křestního jména Nikolaus, které v německém prostředí sloužívalo jako hanlivé pojmenování. Podobně jako u nás třeba kašpar, janek či matěj“.
Původně se scénáře nebo dialogy hrané loutkami vůbec nesepisovaly – mluva loutek se předávala jen ústně z generace na generaci. Až později se začaly scénáře zapisovat.
V roce 1928 hrálo v naší republice pravidelně 2 600 loutkových divadel. K významným scénám patřilo Loutkové divadlo Sokola Pražského v Libni, Loutkové divadlo Radost v Brně nebo Loutkové divadlo Sokola v Liberci.
„Loutkářská scéna byla v Čechách silnější než jinde na světě, doposud nám zůstalo ještě 9 loutkových divadel,“ říká průvodce v Mydlářovském domě. Patří mezi ně Div v Hradci Králové, Naivní divadlo v Liberci nebo Divadlo Alfa.
V patricijském domě v Chrudimi, s arkádovým průčelím a dvěma věžemi, můžete spatřit dlouhou dobu historie loutkářských scén, jejich protagonisty v podobách marionet, malovaných kulis a jejich jevištních doplňků. Seznámíte se s tvůrci, kteří malovali kulisy, ale hlavně se jmény putovních loutkářských scén, jako byl třeba legendární Matěj Kopecký.
Po mnoha schodech vystoupáte do dvou věží, s vyhlídkou na město. Děti si mohou vyzkoušet interaktivní výstavu, dát do pohybu některé stínové loutky japonského divadla nebo se kochat japonskou zahradou se zpívajícími ptáky.
Mydlářovský dům se svým muzeem loutkářských scén náleží k mimořádně hodnotným a reprezentativním domům a dominantně se uplatňuje v obrazu města Chrudim. Není bez zajímavosti, že dům je téměř kopií jiného domu, kterým byl v Praze Melantrichův dům. Ten pražský však již nestojí, zachovaly se o něm pouze dobové fotografie.
