Nádherný fenomén mostů z „živých kořenů“, které umně vyrobily indické kmeny, je důkazem toho, čeho lze dosáhnout, když člověk a příroda spolupracují. Tyto neuvěřitelné stavby obstály ve zkoušce času díky jednoduché a účinné, staletí staré technice.

Kořenové mosty se běžně vyskytují v jižní části malého státu Méghálaj na severovýchodě Indie. Jedná se o typ visutých mostů, které z propletených vzdušných kořenů obrovského druhu kaučukovníku Ficus elastica ručně vyrábějí horské kmeny Khásí a Džajntía z nejjižněji položené náhorní plošiny Šilaung.

Jak se stromy v průběhu desetiletí propojují procesem fúze známým jako „anastomóza“, mosty se zesilují, napsal pro NPR Prasenjeet Yadav, molekulární biolog a fotograf.

Mnoho kořenových mostů bylo zkonstruováno tak, aby překlenuly prostor nad strmými trhlinami a dravými monzunovými řekami protékajícími subtropickými lesy ve vysokých nadmořských výškách, vysvětluje studie z roku 2019 publikovaná v časopise Scientific Reports. I když s novými kořeny lze manipulovat, aby se konstrukce zpevnila, pokud se o ně nepečuje, mosty se mohou rozpadnout. „Dospělý“ most za ideálních podmínek může vydržet i stovky let.

Obvykle je používají vesničané, kteří přepravují zboží na trh nebo přicházejí do svých domovů a zpět, aby se starali o zemědělskou půdu, protože hlavním zaměstnáním v regionu je tkalcovství, zemědělství, rybolov a kvašení rýžového piva.

Cestovatelský blogger Even Fewer Goats, který v roce 2015 navštívil nejodlehlejší kouty Méghálaje na měsíčním treku, napsal: „Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že patří k nejneobvyklejším stavbám vytvořeným člověkem na světě. Neexistuje prostě žádná jiná forma funkční architektury, kde by stavba sama o sobě byla živá. Nic jiného, co člověk postavil, není po 600 letech pevnější než po 60 letech.“

Někdy se k trénování kořenů stromů používají dřevěná nebo bambusová lešení či palmové kmeny. Lešení se vyměňuje, jak most zraje. Živé kořenové mosty lze také konstruovat tak, že se kořeny mladých stromů fíkovníku kaučukového vedou přes již existující visuté mosty z ocelových drátů. Složení mostu se postupně mění s tím, jak se rozpadá podkladová konstrukce a kořeny stromů dozrávají a zpevňují se.

Mnoho kořenových mostů se však vyrábí ručně bez pomoci lešení, vysvětluje projekt The Living Root Bridge Project, a stavba a údržba nového mostu je považována za komunitní dílo. Někteří lidé, kteří se podílejí na stavbě nového mostu, se možná nikdy nedočkají jeho dospělosti. Práce na mostě se považuje za dar další generaci.

Studie odhadují, že existuje 75 až 100 známých kořenových mostů. Jeden z nejdelších, most Rangthylliang u malého khásijského městečka Pynursla v Indii, měří na délku přes 50 metrů. Příklady živých kořenových mostů byly nalezeny také na ostrovech Sumatra a Jáva v Indonésii.

Půvab těchto mostů pro turisty je „dvousečnou zbraní“, napsal Yadav. Návštěvníci sice přinášejí regionu příjmy, ale mosty nebyly postaveny tak, aby unesly stovky párů nohou v hlavní sezóně.

„Některé mosty začaly vykazovat známky fyzického poškození. … Naštěstí si mnozí místní obyvatelé tyto hrozby stále více uvědomují a pracují na rozvoji udržitelnějšího modelu cestovního ruchu,“ vysvětlil fotograf.

Jako neuvěřitelné výkony lidského a přírodního inženýrství jsou mosty ze živých kořenů v současné době zapsány na „předběžném“ seznamu světového dědictví UNESCO.

Z anglického originálu na The Epoch Times přeložil Ondřej Horecký.