Stanislav Gazdik, který 15 let sloužil ve francouzské cizinecké legii, charakterizuje cizineckou legii jako těleso, které se otáčí neustále dopředu. Má svoje pravidla a nařízení, každý den disciplínu – slabí jedinci, kteří to nezvládnou, utečou – a to silné těleso zůstává.
„Ten velkej kruh, jak my říkáme píst, se točí stále vpřed.“ – Stanislav Gazdik
V dokumentu o cizinecké legii říká jeden z jejích příslušníků, že původně dostali nařízení, že na své misi nesměli opětovat palbu. Imitoval tam, že pod palbou nejprve musí zavolat na velitelství a zeptat se, zda smí opětovat palbu.
Stanislav Gazdik podle svých zkušeností v legii vysvětluje, že to vždy záleží od mise. Jaká je mise, jaké je poslání. To je důležité. Tohle se stalo v Sarajevu, když příslušníci francouzské cizinecké byli poprvé v historii vysláni jako modré přilby. A tam právě nemohli opětovat palbu, protože sloužili jako modré přilby, modré barety.
Tam byli vysláni na 6 měsíců a na této misi se Gazdik poprvé setkal s mrtvými.
„Kamarády mi zabili, zranili. Náš transportér měl 72 zásahů do zadních dveří. To bylo pár sekund, jen to cinklo, když jsem zavřel dveře. Tam snipeři stříleli neustále. Každý večer jsme sbírali několik desítek mrtvých (šlo o místní lidi).
V Jugoslávii jsme byli vždycky takový pingpongový míček, s jednou i s druhou stranou. My jsme na nikoho neútočili. Byl jsem ve své službě na 10 bojových misích a vždycky jsem byl ten pingpongový míček, který chránil zájmy jedné nebo druhé strany.
Po dvou měsících v Sarajevu teprve povolili, že můžeme opětovat palbu, pokud se ocitneme pod přímou palbou.“
Ve svém deníku ze Sarajeva Gazdik popisuje, jaké měli přistání v na letišti ve zmíněném městě, při nástupu do mise v lednu 1991, když v legii sloužil druhý rok:
„My …dle předpovědi jednoho člena ruské posádky, co jsme přistávali na letišti v Sarajevu. Letadlo už mělo kola těsně nad zemí, když muselo náhle opět stoupat! Koukáme po sobě a říkáme si, co se zase děje? Bylo to tím, že začali po nás pálit z těžkého kulometu. Ruský člen posádky na nás koukl a v klidu nám říká: to je tady normální, dáme ještě jeden okruh navíc. Přistáli jsme a když jsem vystupoval ze zádi letadla, tak mě i ostatní přivítala těsně nad hlavou dávka z kulometu. Rychle jsme se přesunuli do úkrytů vybudovaných na letišti.“
Na letišti zůstali a jejich úkolem bylo zabezpečit neprůchodnost letištní plochy, k čemuž se OSN zavázala. Gazdik si zapsal:
„Hned naše první služba byla pěkně divoká. Nevěděli jsme, o co tady přesně jde. Řekli nám, že máme zabezpečit neprůchodnost letištní plochy. Situace byla takováto: letiště bylo obleženo Srby i muslimy. Přitom muslimové kvůli svým strategickým a etnickým pozicím museli, přímo byli povinni chodit přes letiště. Neměli jinou možnost, jak dostávat potraviny a zásoby do středu města Sarajeva. Srbové ponechali OSN letiště za podmínek, že OSN zajistí právě jeho neprůchodnost. Tím pádem OSN může přijímat humanitární pomoc…“
„Srbové této taktické výhody využívali a snažili se likvidovat všechny, kteří se pokoušeli přejít tuto neutrální plochu, hlídanou jednotkami OSN,“ pokračuje S. Gazdik. „My jako modré přílby jsme tedy měli zabránit masakrům. Chytali jsme narušitele a převáželi na výchozí pozice s tím, že se střílelo jak po nás, tak po všem, co se na letišti pohnulo.“
„Byli jsme si vědomi toho, že ti obyčejní lidé nemohou za to, co se kolem nich děje,“ pokračuje S. Gazdik ve svém sarajevském deníku a vzpomínání. „Kolikrát jsme přivřeli oči a některé převezli, kam potřebovali. Třeba jako jednou večer, když jsme chytli šest starších žen mezi šedesáti a sedmdesáti lety. Plazily se v blátě jako partyzáni, s ruksaky plnými šatů a věcí. Neměly žádné náboje ani zbraně, a tak jsme se jen zeptali – jako v taxíku, kam to bude, a převezli jsme je.“
Jindy to bylo tragičtější: „Srbům se to samozřejmě nelíbilo a pro každý večer umístili několik odstřelovačů pro přímou likvidaci narušitelů. Odstřelovač nekoukal na věk ani na pohlaví, likvidoval naprosto vše… Jedeme na místo, otevřeme dveře transportéru a v naší blízkosti přímo před očima lidé padají jeden po druhém. Je černá tma, žádné světlo…
Jdu k jednomu a snažím se mu pomoct, cítím jeho bezvládné tělo a vidím, že jde o muže kolem 70 let. Pomáháme naložit jeho tělo a já ještě říkám: počkejte, má tady beranici. Vezmu ji do ruky a zdá se mi nějak těžká, posvítím do ní – a přešla mě chut‘, byl tam mozek toho starého pána.“
Gazdikovi tehdy bylo 23 let, když zažíval „svoje Sarajevo“.
„…a také chceme již opětovat palbu, a ne jenom nechat po sobě střílet. V ten černý den zahynul můj slovenský kamarád a druhý kolega, Polák, ztratil nohu. Třetí byl těžce zraněný. Je to krutý výsledek humanitární pomoci!“
Na ostatních misích je to jednoduché: legie většinou chrání zájmy Francie.
„Za mého působení jsme nebyli nikdy nasazeni v přímém bojovém nasazení, ale většinou jsme bránili zájmy Francie – to bylo u národů, které žijí v Africe. Legie nikdy neobsadí území, aby ho vyplenila. Tohle legie nikdy nedělá,“ vysvětluje s. Gazdik.
„Co jsem se vrátil ze služby… mohu říci, že legie mi všechno dala: dala mi možnost cestovat, dala mi možnost poznání lidí, dala mi možnost vzdělání, zabezpečuje mne i dneska, protože jsem v důchodu. Nemusel bych pracovat, dokážu žít z té renty, co mi dali. Mám odpracované roky, mám odpracováno 40 let. Nejsem důchodce, protože na sobě neustále pracuji. Legie mi všechno dala. A mohla mi vzít jediné, a to je život. A ten mi nechala. To znamená – měl jsem štěstí.“
