Mendy Haviv pracuje pro nevládní organizaci Zaka, která má 3 700 dobrovolníků, už 23 let. Posláním této izraelské humanitární organizace je identifikace a sběr těl obětí útoků, válek nebo zemětřesení. Po útocích ze 7. října v jižním Izraeli byla organizace se svými týmy v první linii, aby vyzvedla těla obětí a důstojně je pohřbila. Mendy Haviv odpověděl na naše otázky.
Můžete představit sebe a organizaci Zaka?
Jsem velitelem střediska Zaka s týmem 120 dobrovolníků. Naším úkolem je vyjíždět na místa útoků, nehod nebo válečných událostí, abychom našli a identifikovali těla obětí. Je to naše rutina, ale vždycky je to náročné.
Máme týmy a sanitky, které jezdí na místa válečných událostí. Naším úkolem je sbírat mrtvé, vyzvedávat jejich těla k pohřbení a nic po sobě nenechávat, včetně krve, aby vše skončilo v zemi.
Pokud se jedná o místo útoku, sbíráme prsty, všechny části těla a také krev. Všechno posbíráme a dáme do pytlů, které pak odvezeme a pohřbíme. To je naše rutina.
Část týmu dobrovolníků z nevládní organizace Zaka Centre v Izraeli. (S laskavým svolením Mendyho Haviva)
Proč je to pro vás důležité?
Protože podle židovského práva pro nás lidské tělo patří Bohu a musí se celé vrátit do země, jak ho Bůh dal. Co se týče Zaka, nezabýváme se pouze válečnými scénami. Někdy se staráme o lidi, jejichž těla se ztratila na moři. Pomáháme také starým lidem s Alzheimerovou chorobou, kteří odešli z domova a nevědí, jak se vrátit domů, a i na to máme tým.
Máme ještě jeden tým, který spolupracuje s armádou při hledání obětí zemětřesení, chodí je hledat do jejich domovů a dostává je ven. Zaka je organizace, která pracuje s oběťmi v různých prostředích.
Jakou podporu poskytujete dobrovolníkům, kteří vám chtějí pomáhat?
Především je třeba mít velkou víru, vědět, že vše pochází od Boha a že veškerá práce, kterou zde děláme, je něco, co musíme dělat. Učím dobrovolníky, jak to dělat, jak vzít tělo a duši člověka, a na konci je uložit do země, a jak to dělat co nejlépe.
Musíte se naučit, co můžete na těle najít, abyste mohli člověka identifikovat, zda existují otisky prstů, které můžete použít, atd. Záleží na situaci, ve které se nacházíme. Vše závisí na situaci, ve které se nacházíme.
Navštívil jste po útoku Hamásu a masakrech na jihu Izraele 7. října tyto vesnice? Můžete popsat rozsah masakrů?
Masakry… Jsou to masakry. Scény jako ty, které jsem viděl nedávno při útoku Hamásu, jsou strašné, děsivé, opravdu strašné věci. Věci, které se v Izraeli nikdy takhle nestaly.
Přímo rukama jsme pracovali na ukládání těl do pytlů, to jsou opravdu strašné věci. Tyhle masakry jsou něco, co jsme nikdy předtím neviděli.
Ve svém životě jsem viděl strašné věci. Otce, který, aby se pomstil své ženě, zabil své děti. Rozřezal je na kousky, dal je do kufru a hodil do moře. Je to strašný případ. Ale tohle je jiné, protože je to deset, dvacet nebo třicet případů najednou, ženy, děti, muži, vojáci a také teroristé. To všechno je pro mě a mé týmy velmi těžké.
Navíc to není jediná věc, vidíme těla, která byla mučena, a podle toho, co jsem viděl na místě, byly spáleny děti a kojenci… Je to velmi těžké.
Už jsem byl v domech, které byly vypáleny, a viděl jsem upálené lidi, ale ne takhle, ne jako teď. Byli upáleni před očima svých matek a otců. Také jsme viděli domy, kde byla všude krev. Nevím, jak je to možné. Co v tom domě dělali? V tom domě došlo k masakru.
Nikdy jsem nic takového neviděl. Viděl jsem vyhodit do vzduchu autobusy, viděl jsem vyhodit do vzduchu lidi, viděl jsem to všechno, ale takhle – celá města vyhlazená, vyhlazená tak barbarským způsobem – to jsem nikdy neviděl. Já a moji kolegové stále nemůžeme ty obrazy dostat z hlavy.
Mendy Haviv během mise Zaka v Izraeli. (S laskavým svolením Mendyho Haviva)
Ve Francii se mluví o nevybíravých masakrech dětí nebo starých žen, o uřezávání hlav dětem. Jsou to věci, které jste pozoroval?
Novináři o tom se mnou mluví v tisku. Říkají, že čtyřiceti dětem byly uříznuty hlavy. To není pravda. Pracoval jsem ve Sderotu, Be’eri, Kfar Aze a dalších městech a na všech místech vražd, kde jsem pracoval, jsem to neviděl.
Viděl jsem hlavu dítěte a tělo, které nebylo svázané, ale ne 40 nebo 50, to není pravda. Pro mě to není žádný rozdíl a nemělo by to být ani pro svět. I kdyby to bylo jen jedno dítě, jedno dítě nebo jeden dům –neříkám, že to byl jen jeden dům, o to nejde – už to je moc.
V tomto případě se nestalo to, že by byl zmasakrován jeden člověk, ale celá vesnice. A ve vesnici jsou děti, jsou tam staří lidé, jsou tam invalidé, jsou tam lidé na vozíku, jsou tam těhotné ženy a tak dále. Vrazi zmasakrovali všechny, každého, koho viděli, všechny zmasakrovali.
A není to jen masakr. Když jsem vešel do jednoho domu, všude byla krev, žena byla mrtvá a pes plakal. Pes plakal, byl vyděšený, nechtěl jíst, nechtěl pít. Byl jsem to já, kdo dokázal psa dostat z klece, i když jsem tam přijel dva dny po masakru. Nevím, jestli svět chápe, s čím máme tu čest.
Nesmíme zacházet do takových detailů, protože pak by někteří lidé mohli říct, že jde o nepravdivé informace, protože v jednom domě nebylo zabito 40 dětí, a mohli by naznačit, že k masakrům nedošlo.
Nebylo to 40 dětí, kterým bylo podříznuto hrdlo, ale to neznamená, že tam nebyly děti, kterým bylo podříznuto hrdlo. Možná jich nebylo 40, ale byly tam děti, kterým někdo podřízl hrdlo. Existují také děti, které byly popáleny v kočárcích nebo autech.
S kým máme tu čest, když vidíme, že Hamás může páchat takové masakry na lidech?
Nevidím žádný rozdíl mezi Hamásem a Daechem. Pracoval jsem přímo na místě, byl jsem to já, kdo sbíral těla kojenců, dětí, vojáků, všech. O všechna těla, dokonce i o těla vrahů z Hamásu, těch, kteří ty masakry spáchali, jsem se postaral také. Pláču, ale starám se o ně. Nemůžeme je takhle nechat.
Já a mé týmy se tím vším zabýváme, ale celý svět to nevidí. Někdy mě novináři žádají, abych jim poslal fotku uříznuté hlavy dítěte. To bych nikdy nemohl udělat. Nenapadne mě v těchto situacích vzít telefon a vyfotit dítě s utrženou hlavou. To není humánní.
To je další důvod, proč jsem na místech činu, aby lidé takové věci nedělali. Naším prvním pravidlem je nedívat se mrtvým lidem do očí. Nedívám se jim do obličeje, dám jim přes hlavu prostěradlo, pořádně je zabalím, odnesu do hrobu a řádně pohřbím. To je to, co děláme.
Co vám dává sílu takto pracovat 23 let? Co vám dává sílu pokračovat?
Je to Bůh. Studoval jsem a četl Bibli. Vím, že všechno pochází od Boha, a vím, že všechno, co dělá, je dobré. To znamená, že i když pro nás bude práce těžká – možná to ne každý chápe –, ale my víme, že pochází od Boha a že Bůh pro nás chce jen dobro. I když možná nerozumíme tomu, co se děje, víme, že je to Bůh, kdo nám pomáhá, a že chce, abychom byli silnější. To mi dává sílu v tomto poslání.
Můžeme vašemu sdružení nějak pomoci?
V současné době máme problém, který nám brání pracovat na některých místech. Nemáme obrněná vozidla. Máme misi u moře, naproti Gaze. Ale oni na nás mohou střílet, když přijedeme, a přitom tam jsou mrtví, se kterými se musíme vypořádat.
A nejsou to jen naši mrtví, jsou to i mrtví Hamásu. Musíme se o ně postarat, ale už dva dny tam nemůžeme jít, protože kdybychom tam šli, mohli by na nás střílet. Máme neprůstřelnou vestu a helmu, ale to nestačí, potřebujeme neprůstřelná auta.
Možná by nám s takovým vybavením mohli pomoci lidé ve Francii, Americe nebo jinde ve světě. Samozřejmě můžete také navštívit webové stránky Zaka a přispět.
Nedoprovází vás na cestách vždy armáda?
Armáda má opravdu hodně práce a o mrtvé se nestará. Není to jejich práce, protože mají momentálně spoustu jiné práce. Nechávají nás pracovat, my pracujeme s nimi a oni nám důvěřují.
Můžu jít na místo, kde je tank, který chrání oblast, ale stejně nás mohou střelit do hlavy. Říkají nám, abychom se starali o sebe a o náš tým. Do těchto sektorů se nikdo nedostane, ale my se tam dostat můžeme. Nechávají nás projít, protože máme také nějakou misi. Máme misi, to je naše úloha, to je naše místo.
Chcete pro naše čtenáře ještě něco dodat?
Ano, chtěl bych požádat Francouze, aby nás podpořili. V situaci, ve které se nacházíme, potřebujeme podporu francouzského lidu. Musíte pochopit, že nás musíte podpořit. Když vidíme izraelské vlajky ve Francii, dodává nám to hodně síly.
Článek původně vyšel na stránkách francouzské redakce deníku The Epoch Times.
