Paní Sidik Kelbinurová pochází z města Urumči ve Východním Turkestánu, tak říkají místní této dnešní čínské provincii Sin-ťiang. Paní Kelbinurová byla pozvána do českého Senátu, aby zde svědčila o svých zkušenostech z internačních táborů, které čínský režim používá jako nástroje k převýchově ujgurského etnika.
Pracovala 28 let jako učitelka čínštiny na místní základní škole v Urumči. V roce 2017 byla podle její výpovědi odvezena do koncentračního tábora, kde měla za úkol zadržovaným Ujgurům vyučovat čínštinu.
„Ředitel mé školy mi řekl, abych se dostavila do kanceláře stranického výboru. Bylo tam několik dalších učitelů z našeho okresu. Stranický tajemník krajského odboru školství Song Li Ying zavřel dveře a řekl:
‚Právě jsme zahájili nový semestr a shromáždili jsme pro vás řadu analfabetů. Od zítřka, 1. března, je budete na určených místech učit státní jazyk (mandarínskou čínštinu). Až tam půjdete, nikomu neříkejte, co jste viděli, co jste slyšeli nebo co jste věděli. Zachovejte o tom přísnou mlčenlivost. Nezmiňujte se o tom vedoucím pracovníkům školy, ředitelům, a dokonce ani svým spolupracovníkům, přátelům a členům své rodiny.‘“
Učitelka chtěla položit tajemníkovi komunistické strany otázku, ale než se stačila zeptat, řekl: „Učitelko Kelbinurová, vaše dcera je v Nizozemsku, že? Nizozemsko a Čína mají velmi blízké vztahy.“
„‚To je pravda,‘ řekla jsem. Věděla jsem, co to je – výhrůžka. Nezbývalo mi než přijmout jejich nabídku a mlčet. Tak jsem se podepsala,“ vypověděla ujgurská žena v Senátu.
V táboře
Policista ji druhý den ráno odvezl do čtyřpatrové budovy uvnitř areálu se zdmi pokrytými ostnatým drátem a řadou silných elektrických dveří. Pracovnice tábora na pravé straně chodby uvnitř budovy odemkla troje dveře. Jedny s elektronickou klávesnicí, druhé s obyčejným visacím zámkem a třetí protkané dráty.
„Zakřičela: ‚Třída začíná, třída začíná!‘ A pak jsem uviděla 97 takzvaně negramotných studentů, jak vycházejí ze svých cel. Byli to starší dospělí s řetězy na rukou a nohou. Srdce se mi rozbušilo. Cítila jsem naprosté zoufalství a beznaděj. Ale byla jsem obklopena ozbrojenou policií,“ říká paní Kelbinurová.
„‚Jmenuji se Kelbinurová. Ode dneška vás budu učit národní jazyk.‘ Řekla jsem. Pak jsem se rychle otočila k tabuli a začala psát čínské hlásky, protože jsem věděla, že kdybych se na ně dívala déle, rozplakala bych se,“ říká učitelka, která dnes žije se svou dcerou v Nizozemí. „Později během hodiny jsem si všimla osmi bezpečnostních kamer v místnosti. Byly to nejdelší a nejděsivější čtyři hodiny v celé mé učitelské kariéře.“
„Dozorkyně vězňům přinesly jídlo, nalévaly rýžovou polévku, ale to byla téměř jenom voda. Byla jsem pověřena, abych jim rozdávala houstičky. Mohla jsem dát každému jenom jednu, když jsem dvěma starším lidem dala dvě, hned se to řešilo a bylo mi řečeno, že není možné rozdávat více než jednu, protože jsou přesně spočítané,“ vzpomíná na pobyt v táboře.
„Neustále tam přicházeli další lidé,“ řekla paní Kelbinurová během slyšení v českém Senátu. „V těchto táborech bylo více než sedm tisíc uvězněných,“ odhaduje učitelka podle čísel, které měli lidé na vězeňských mundúrech.
„Nikdy jsem neviděla, že by se sprchovali. Na každém patře byl jen jeden záchod a na jeho použití byl stanoven limit. Spali na studené betonové podlaze. Každý den a každou noc dozorci vyvolávali čísla, která měli vězni napsaná na oblečení, slýchala jsem potom z budov výkřiky, jak je dozorci mučili, a budovy se dokonce otřásaly,“ říká učitelka.
„Tito studenti třeba nepřišli na výuku, protože potom nebyli schopni chodit,“ vzpomíná učitelka.
Jednou si šla nalít čaj z něhož pili vězni. Přiběhl k ní místní dělník a křičel: „Hej, učitelko, nepijte to!“
„Podívala jsem se na něj a přemýšlela proč, ale nedal mi žádné vysvětlení. Začala jsem podezřívat vodu. I ti nejzdravější vězni dramaticky hubli. Časem mnoho mých studentů zmizelo – údajně zemřeli cestou do nemocnice,“ říká Kelbinurová.
Po šesti měsících jí skončila smlouva a na krátko se jí ulevilo, ale pak jí zavolali zpátky na novou práci.
Ženský pracovní tábor Tchou-kun-ku
Od 1. září 2017 měla učit čínštinu v ženském táboře v Tchou-kun-ku. Zde vzpomíná na šestipatrovou budovu s nejméně dvaceti celami na patře. Budova podle jejího odhadu pojala zhruba deset tisíc vězeňkyň.
Později během pobytu v táboře zjistila, že internované ženy byly předmětem nucené sterilizace. „Měly na sobě oranžové vesty s natištěnými čísly. Každé pondělí jim byly podávány neznámé léky, v důsledku čehož devadesát procent žen, kterým bylo 18-40 let, přestávalo menstruovat,“ vypověděla ujgurská učitelka.
Postupně se v táboře začínala bát, když od jednoho ze zaměstnanců slyšela, „že ženy byly v táboře znásilňovány a různými způsoby mučeny,“ uvádí během senátního slyšení Kelbinurová.
„Elektrickými obušky, případně různými dalšími tyčemi, které ženám jejich mučitelé strkali do různých tělesných otvorů (úst, genitálií nebo řitního otvoru),“ říká pohnutým hlasem ujgurská žena. „Nemohla jsem na to přestat myslet. Myslela jsem na svou vlastní dceru, protože všechny ty ženy měly také své vlastní matky.“
„Ve výslechové místnosti je prý nutili, aby se přiznaly ke zločinům, které nikdy nespáchaly. Dívky při výslechu znásilňovalo čtyři nebo pět policistů, jeden po druhém,“ říká učitelka o svědectví, které v táboře vyslechla.
Nucená sterilizace na veřejnosti
Po návratu z ženského tábora se vrátila zpět do školy, ale byla poslána do důchodu s odůvodněním, že „nesplnila svou povinnost“.
„O dva měsíce později jsem dostala zprávu od sousedského výboru a policie, která mě informovala, že musím jít na policejní stanici v nemocnici Changloyen, abych se podrobila sterilizačnímu zákroku,“ říká ujgurská učitelka během senátního slyšení s tím, že antikoncepčnímu zákroku se musely podrobit všechny ženy ve věku 18-59 let pod pohrůžkou trestu pro ně i pro jejich rodiny.
Nepřizpůsobivé ženy byly pravděpodobně odváženy do podobných táborů, jaký byl v Tchou-kun-ku.
„Nedokážu vám popsat ten pocit ponížení, který jsem po zákroku cítila,“ říká paní Kelbinurová.
Odjezd ze země
V říjnu 2019 se jí podařilo odcestovat do Nizozemí, kde žije její dcera. Nějakou dobu se vzpamatovávala ze zážitků v rodné zemi a v únoru 2020 začala svědčit a dávat rozhovory mezinárodním médiím, jako jsou Guardian, BBC a CNN.
Její rodina téměř okamžitě začala dostávat výhrůžky od čínské policie.
„18. února 2021 mi na WeChat nečekaně zavolal čínský policista. Předal telefon mému manželovi, který byl rozzlobený a řekl: ‚Nechci s vámi mít nic společného. Ode dneška jsme rozvedeni.‘“
„Okamžitě jsem věděla, že ho k tomu donutila policie,“ říká paní Kelbinurová.
„Letos v dubnu jsem se dozvěděla, že můj starší bratr zemřel. Šel do nemocnice kvůli nachlazení a druhý den za záhadných okolností zemřel,“ řekla ujgurská žena během senátního slyšení. „Komunistická strana Číny nezničí jen život – půjde i po celé vaší rodině.“
„Dnes mohu říci jen tolik – ale řeknu to jasně. Čínská vláda systematicky mučí, sterilizuje, zotročuje a vraždí obyvatele Východního Turkestánu.“
„V současné době jsou ve Východním Turkestánu více než 3 miliony lidí v koncentračních táborech. Vláda bude tvrdit, že tato čísla jsou přehnaná, že jde o převýchovu muslimských teroristů a politických disidentů. Ale je to lež,“ říká Sidik Kelbinurová.
Národ určený k vyhlazení?
Ujgurové, dvanáctimilionový národ žijící na západě Číny, čelí genocidě. Na tomto hodnocení situace se shodla mezinárodní komunita v čele se Spojenými státy, Kanadou, Nizozemskem, ale i Českou republikou v prvních měsících roku 2021.
Postavení etnické a náboženské menšiny, která se potýkala s diskriminací již před vznikem Čínské lidové republiky v roce 1949, se výrazně zhoršilo s proměnou bezpečnostní politiky čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. V roce 2017 se na veřejnost dostaly první informace o podmínkách v koncentračních táborech pro Ujgury.
Podle odhadů poslal čínský režim do nápravných táborů k takzvané politické převýchově od roku 2017 až milion Ujgurů. Celkový počet obyvatel ve vazbě či s omezením pohybu a dalších občanských práv je však pravděpodobně mnohem vyšší, uvádí projekt Sinopsis. Více…
