Mýty versus logika, část 2.
Co se stane, když se naše chápání světa rozdělí na dva soupeřící tábory – vědu a náboženství?
V první části této série článků jsme hovořili o rozdílu mezi logikou a mýtem a řekli jsme si, že obě formy poznání jsou nezbytné pro přežití člověka. V moderním světě však převážilo logické myšlení na úkor všech ostatních metodologií, což ochuzovalo náš kolektivní život a společenství.
Logos v podstatě vysvětluje, jak se věci dějí (takže je nejsnáze, ale ne výlučně, ztotožnitelný s vědou), a mythos vysvětluje, proč se věci dějí; jinými slovy, původ věcí (a je tedy nejsnáze, ale ne výlučně, ztotožnitelný s náboženstvím).
Přemíra vědy
Z tohoto rozkolu mezi mýtem a logem, a tedy i mezi vědou a náboženstvím, vyplývají neblahé důsledky. V případě vědy to vedlo k tomu, co se nazývá „scientismus“, což je forma přehnaného přístupu, kdy se věda vyjadřuje k teologickým a mytologickým otázkám, aniž by o nich mnoho věděla. Například v bestselleru „Boží blud“ z roku 2006 je autorova znalost historie i teologie značně omezená a navíc je velmi selektivní. Profesor Terry Eagleton, sám agnostik, o knize poznamenal: „Představte si někoho, kdo přednáší o biologii a jeho jedinou znalostí je „Kniha britských ptáků“, a získáte přibližnou představu o tom, jak to vypadá, když čtete knihu Richarda Dawkinse o teologii.“
Mnozí vědci uznávají, že scientismus je nesprávně používán. Jak se vyjádřil nositel Nobelovy ceny sir John C. Eccles ve své knize Evoluce mozku: „Stvoření vlastního já“:
„Zastávám názor, že záhada života člověka je neuvěřitelně ponížena vědeckým redukcionismem, který si ve svém materialismu nárokuje vysvětlit celý duchovní svět pomocí vzorců neuronální aktivity. Tato víra musí být klasifikována jako pověra. … Musíme uznat, že jsme duchovní bytosti s duší existující v duchovním světě stejně jako hmotné bytosti s tělem a mozkem existující v hmotném světě.“
Jinak řečeno: Věda není vědou, když vytváří neprokázané předpoklady o konečné realitě ve smyslu „proč“.
Vliv materialismu na náboženství
Toto rozdělení v případě mýtu a náboženství přináší další problém. Jakmile někteří vědci (a také mainstreamová média) pod rouškou vědecké pravdy obhajují „promiskuitní materialismus“ a současně útočí na pravdu (pravdy) náboženství, zjišťujeme, že se do prázdnoty, která vzniká zhroucením mýtu a mytického myšlení, vkrádá – a řítí – doslovnost (to znamená, že texty mají jeden jediný význam) a fundamentalismus (což je přesvědčení přenesené do praxe, že tento jediný „význam“ musí přijmout i všichni ostatní).
Fundamentalisté končí jako dogmatičtí materialisté, kteří prostě nedokážou přijmout, natož pochopit mytické myšlení, a náboženští literalisté, kteří se stávají závislými na výkladech textů, které jsou v obrovském rozporu s tím, jak tyto texty kdysi chápala dřívější společenství věřících.
Órigenés (185-253 n. l.) je dobrým příkladem jednoho z raných církevních otců, který zastával mytický přístup k výkladu Písma, stejně jako Augustýn z Hippa (354-430 n. l.) a Řehoř Veliký (540-604 n. l.).
Problémy fundamentálního doslovismu
Jedním z rysů tohoto doslovného chování je něco, co by se dalo nazvat „selektivním psaním“: určité posvátné texty jsou považovány za ty správné, a proto texty, které se zdají být v rozporu s jejich hlavním tvrzením, jsou buď ignorovány, nebo vykládány jinak. Kromě toho fundamentální doslovnost naráží a bude narážet na reálné problémy se „skutečnou“ vědou: nejkřiklavějším příkladem je pravděpodobně problematika datování stvoření světa ve srovnání s popisem v knize Genesis. K tomuto bodu se ještě vrátím, ale aby bylo jasné, jaký je můj vlastní postoj: nejsem proti vědě, protože věda nás může o světě, ve kterém žijeme, naučit mnoho (ale ne všechno).
Ale nejprve si položme otázku, jak vlastně vzniklo toto mytologické myšlení, kterému učili teologové jako Órigenés? Existuje mnoho různých verzí, ale myslím, že důležité je uvědomit si, že existuje doslovné chápání textu, ale i porozumění jinotajné (skryté) a také morální či duchovní chápání, které může ostatní významy přesahovat či překrývat.
Vezměme si například jednoduché slovo „Jeruzalém“ v Bibli. Co znamená? Zcela zjevně a doslova může označovat pouze zeměpisné město v Izraeli. Ale méně zřejmě může ve skutečnosti odkazovat na skrytý smysl, například na církev svatou; nebo může znamenat duši věřícího člověka, který usiluje o spatření věčného pokoje; nebo dokonce, jak poznamenal klasik a středověký učenec Harry Caplan, označuje život obyvatel nebe, kteří vidí Boha zjeveného na Sionu. Pokud se zaměříme pouze na jeden význam, mohou nám uniknout další. A tady máme co do činění pouze s jedním slovem! Co by se mohlo stát, kdybychom se dívali na celé věty?
Abychom se tedy vrátili k již dříve zmíněnému: jeden z nejznámějších konfliktů mezi mýtem a logikou se týká chronologie stvoření. Biskup Ussher byl anglický teolog 17. století – jeden z mnoha – který vypočítal, že svět začal v roce 4004 př. n. l. (a dokonce vypočítal den, měsíc a čas v roce 4004 př. n. l.!). Jiní teologové vypočítali jiná data, ale ať už byla jakákoli, masivně se rozcházejí s vědeckými výpočty.
Pojďme si to ale také říct na rovinu: vědecké výpočty přibližného data vzniku vesmíru a Země se za posledních 100 let také změnily. Budou se měnit i nadále? V návaznosti na nové důkazy se zdá být velmi pravděpodobné, že ano, a proto je představa, že na tuto otázku existuje nějaká správná nebo definitivní odpověď, ze své podstaty problematická.
Pointou však je, že snaha číst Bibli, jako by to byla vědecká učebnice, která nám má poskytnout data stvoření Země, je v jádru mylná a zcela zbytečně rozšiřuje rozkol mezi vědou a náboženstvím.
Pro zajímavost, jedna věc, kterou mají scientismus a fundamentalismus společnou, je snaha o jistotu – naprosté vyhýbání se nejednoznačnosti, palčivá touha věřit nebo se přihlásit k neměnným textům či nezvratným faktům.
Jak se však dozvídáme od mnoha významných a brilantních vědců, jistota ve vědě je sporná: Richard Feynman, nositel Nobelovy ceny za fyziku, řekl: „Pokud jste si mysleli, že věda je jistá, je to jen váš omyl.“ A pokud by to nestačilo, samotná historie vědy nám říká, že její pravdy, modely a paradigmata se mění a posouvají.
Mnohotvárnost posvátných textů
Podíváme-li se na Bibli i jen zběžně, zjistíme, že se nejedná o jednu knihu, ale o soubor 66 knih (v protestantské tradici) s velkým počtem autorů, z velkého časového rozpětí lidských dějin a navíc v mnoha různých žánrech. Vezmeme-li pouze toto poslední tvrzení: různé žánry vyžadují, abychom text četli různým způsobem. Například by nás nenapadlo, že čtení románu, čtení milostného dopisu, čtení kuchařského receptu, čtení obchodní smlouvy nebo čtení básně, bychom měli, nebo dokonce mohli číst stejně. Že ano? Rozhodně ne.
Bible tedy obsahuje historická vyprávění, moudrou literaturu, dopisy a epištoly, homilie, podobenství, apokalyptickou a prorockou literaturu, zákoníky a morální přikázání, kněžské a církevní pokyny, teologické a spasitelské rozpravy, poezii (velké množství) atd. Z poslední kategorie překvapivě zjistíme, že podle některých údajů tvoří více než 30 procent Starého zákona vlastně poezie.
Za poezii se nepovažují jen zjevné texty, jako jsou žalmy. Existuje velmi silný argument pro tvrzení, že kniha Zjevení je báseň. Nick Page ve své fascinující knize „Cesta zjevení“ popisuje autora knihy Zjevení Jana jako „básníka. A to je důvod, proč Zjevení tolik lidí děsí. Protože ji budou stále číst jako prózu. Čtení poezie je zcela odlišné od čtení prózy – zcela, zcela odlišné; ve skutečnosti je jednou z hlavních vlastností poezie, na rozdíl od prózy, její zabudovaná dvojznačnost. Co přesně báseň znamená?
Pokud se zamyslíme nad tím, že kniha Zjevení je poezií, je v tom krásná symetrie. Je to poslední kniha Bible a Genesis jako první kniha, zejména ve svých prvních kapitolách před Abrahamem, obsahuje také velké množství poezie. Jsou to tedy texty, na nichž bychom mohli založit odhad vědeckého stáří Země?
Je navíc znalost přesného data stáří Země nebo vesmíru či okamžiku stvoření skutečně nějak významná? Kdyby například Země nebyla stvořena v roce 4004 př. n. l., ale v roce 4005 př. n. l., změnilo by to pro nás situaci? Nebo co kdyby to bylo 40 000 př. n. l. nebo 400 000 př. n. l. nebo 4 miliony př. n. l., ovlivnilo by to duchovní realitu lidského bytí? Odvíjí se od této skutečnosti (nebo spíše „faktoidu“) vůbec něco důležitého pro náš život? Těžko.
Ve skutečnosti než vědět, kdy přesně došlo ke stvoření, je mnohem důležitější vědět, že ke stvoření došlo a že k němu mohlo dojít pouze zásahem božské mysli, kterou v západní tradici nazýváme Bůh.
Tento poslední bod je brilantně shrnut v knize Erica Hedina „Zrušená věda“: „Absolutní nic nemůže něco vytvořit, protože kdyby takovou schopnost skutečně něco mělo, nebylo by tedy ničím. Z toho můžeme vyvodit, že něco vždy existovalo, protože něco existuje nyní. Zatím se řídíme jen logikou.“ To „něco“, co vždy existovalo, nazýváme Bůh.
Ve třetí části tohoto seriálu se podíváme přímo do knihy Genesis, abychom se seznámili s divy, které poezie (mýtus) odhaluje o Bohu, stvoření a lidstvu. Tyto zázraky jsou mnohem důležitější než snaha o zpětné dohledání rodokmenů za účelem stanovení doslovných dat, což, doufám, názorně demonstruji.
