V mládí se nám snadno usíná. Cenné minuty po ulehnutí do postele a před usnutím byly často naplněny radostnými a růžovými představami – „Co nového nám přinese zítřek?“
Avšak pro jedno osmileté dítě byla každá noc jen předzvěstí dalšího hrozného rána, které mělo přijít. Jedné noci ve druhé třídě požádal Boha, aby mu vzal život.
Nebe musí být skutečné
Umělec Russell Ricks se narodil s úplnou agenezí corpus callosum (CACC) – neurologickou poruchou, při níž úplně chybí nervový svazek spojující levou a pravou mozkovou hemisféru. Přestože si Ricksův mozek vytvořil jiné cesty pro přenos informací, měl stále potíže se sociálním a mentálním vnímáním.
Následkem tohoto stavu měl Ricks problémy ve škole a jeho vrstevníci se na něj dívali skrz prsty. Byl často šikanován a bit. V době, kdy se nerozumělo poruchám učení, mu rodiče mohli říct jen: „Musíš se s tím poprat a zvládnout to.“
„Když si děti vybíraly týmy, ve kterých budou hrát, všichni říkali: ,Ne, já nechci Russella!´ Takže když jsem nebyl bit fyzicky, byl jsem bit emocionálně. Nikdo se mnou nechtěl kamarádit. Říkali mi, že jsem retard, a posmívali se mi pořád dokola,“ vyprávěl Ricks v podcastu Round Trip Death.
Když Ricks tu noc ležel v posteli a děsil se nadcházejícího školního roku, vzpomněl si na svůj křest, který proběhl před týdnem. Cítil boží přítomnost – „zvláštní pocit, který byl příjemný, dobrý, pokojný a klidný“.
Poté jeho mysl upadla ještě hlouběji do minulosti, k jediné jasné vzpomínce na jeho dětství.
Ricksova matka byla nadaná sopranistka a již měla téměř podepsánu smlouvu s Warner Brothers, když se rozhodla vzdát se kariéry a založit rodinu.
„Vychovala sedm dětí a každý den nám zpívala. Po určitou dobu, kdykoli zpívala, jsem viděl, jak k nám domů přicházejí lidé v bílém a obklopují ji. Chvíli se zdrželi a po několika písních odešli,“ uvedl Ricks.
„Vzpomínám si, jak jsem byl frustrovaný ze své rodiny, protože neviděli to, co já. Byl jsem příliš malý na to, abych mluvil, chtěl jsem se ale zeptat: „Kdo jsou ti lidé?“ Po nějaké době jsem usoudil, že jsou to příbuzní, kteří už zemřeli, ale přišli mě navštívit, protože se jim líbila hudba mé mámy.“
Ricks v tomto duchu uvažoval: „Pokud to, co jsem cítil při křtu, byl Bůh a ti lidé v bílém přišli z nebe – pak Bůh musí být skutečný!“ Pokud tedy někdo může ukončit šikanu, pak je to Bůh.
Ricks padl na kolena a prosil.
„Nebeský Otče, potřebuji tvou pomoc, nedokážu už čelit dalšímu takovému dni. Buď to musíš vzít pryč, nebo mě odveď pryč.“
Ricks měl za to, že byl právě pokřtěn, takže jeho štít byl čistý. Pokud někdy existoval ideální čas na smrt, byl to právě tento.
Bohu řekl: „Vím, že je špatné, abych si vzal život, ale když to uděláš Ty – pak je to v pořádku. Prosím Tě, abys ukončil mé poslání na zemi a nechal mě odejít na místo, kde budu v bezpečí, milován a nebudu muset čelit zneužívání.“
Po svých modlitbách si malý Ricks zalezl zpátky do postele a rozplakal se. Právě když se poddával spánku, se místnost začala točit.
Království barev a světel
Ricks si myslel, že omdlí. Náhle pocítil rozpojení, jako by ho někdo táhl do více směrů. Teprve když se konečně podíval dolů, uviděl na posteli své tělo.
„Domníval jsem se, že mám vědomý sen, protože jak mohu být na dvou místech najednou? Nade mnou bylo malé, jasné světlo a já cítil, jak z něj vyzařuje neuvěřitelná láska. Bylo to jako magnet – byl jsem k tomu světlu přitahován.“
Ricks se vznášel nad stropem, proletěl krokvemi a vznesl se na hvězdnou noční oblohu, načež byl přitažen na planetu obklopenou mořem mraků. Byl usazen na jakési mýtině uprostřed osikového háje na vrcholku hory.
„Pocítil jsem, že se nacházím v duchovní říši, která není na Zemi. Stále jsem cítil spojení se svým tělem, takže jsem věděl, že můj zážitek v tomto krásném světě je dočasný a budu se muset vrátit. Přesto byly mé modlitby vyslyšeny,“ řekl Ricks.
Každý květ, každé stéblo trávy, ptáci, zurčící potůček, stromy – vše v tom světě vibrovalo svou vlastní jedinečnou frekvencí a dohromady se to promítalo do neuvěřitelné a nebeské hudby.
„Všechno bylo živé a opěvovalo Boha, dokonce i světlo opěvovalo Boha.“
Spojen jako jeden
Ricks se při procházení mýtinou rozhlédl kolem sebe a upoutala ho obzvlášť velká osika. Představovala pro něj život a Boží lásku.
„Bůh mohl (mé modlitby) vyslyšet i jinak, ale rozhodl se mi poskytnout tento zážitek. Dal mi to, co jsem potřeboval, abych se cítil milován a měl jistotu.“
Během svého zážitku také pocítil spojení se všemi svými předky z minulých generací.
Později se dozvěděl, že Pando, osikový les s jedním stromem v Utahu, je největším živým organismem na světě. Jeho 40 000 stromů sdílí společný kořenový systém, takže i když je strom pokácen, nezemře, protože všechny ostatní stromy v lese se podílejí na zajištění životně důležitých živin prostřednictvím společných kořenů.
„Kořenový systém byl symbolem mých předků – projevovali mi svou lásku, starost a podporu. Cítil jsem, že jsou tam, i když jsem je neviděl.“
Setkání se Spasitelem
Když Ricks zvedl nohu, aby vyšel z mýtiny, zastavil ho hlas. „Jestli uděláš ještě jeden krok, už nebude návratu. Ale nemáš na výběr, musíš se vrátit do smrtelného světa.“
Ricks se zhroutil a vzlykal.
„Věděl jsem, že se (budu muset vrátit), ale nebyl jsem připraven. Nechtěl jsem odejít,“ odvětil. „O několik okamžiků později jsem ucítil dotek na rameni a jemný hlas, který se mě zeptal: ,Co se děje? Proč pláčeš?‘
Ricks se otočil a spatřil bytost vznášející se několik centimetrů nad zemí, oblečenou do bílého roucha. Vousy a vlasy měl zasněžené.
„Uchvátily mě jeho oči. Byly tak jasné, že se zdálo, že hoří. Viděl jsem v nich odstíny modré, pak se zaleskly zlatavou září. V jeho očích jsem viděl věčnost,“ popisoval Ricks.
„Díval se mi do duše s naprostou láskou, milosrdenstvím a bez odsuzování. Dovolil jsem mu nahlédnout – zcela jsem mu důvěřoval. Dokázal číst v mé duši, bolesti i strachu.“
Když se bytost natáhla, aby vzala chlapce do náruče, Ricks instinktivně poznal, že je to Ježíš Kristus.
„[Jeho objetí] se podobalo tomu, když mě držela v náručí moje matka. Cítíte se v bezpečí a jistotě – teplo z hloubi duše, které je desettisíckrát znásobeno.“
Opětovný rozhovor
Společně opustili háj a skrze mraky se vydali do světelného města. Budovy, hradby kolem města, a dokonce i ulice byly dlážděny zlatem.
Ricks seděl na lavičce a vyprávěl Ježíšovi o všech svých obavách. „Pověděl jsem mu, jak se bojím, že budu čelit životu mimo domov a že se budu muset vrátit do školy. Řekl jsem: „Tohle je můj domov, proč bych nemohl zůstat?“ vyprávěl Ricks.
Ježíš mu odpověděl: „Russelle, máš co dělat, proto se musíš vrátit. Ale díky tomu, co jsi udělal tady, jsi požehnaný.“ Poznamenal také, že je důležité, aby se Ricks vrátil, protože se stane otcem a bude muset plnit další poslání.
Při pohledu nazpět popisuje Ricks, že to bylo jako déjà vu, cítil, že každý z nás měl před narozením na Zemi rozhovor s Ježíšem, aby nás ujistil o našich rolích. Jeho zážitek mu připadalo jako opakování toho, co se odehrálo před dávnými časy.
Když Ricks projevil svůj strach, že v lidském světě udělá chybu a ztratí šanci vrátit se do nebe, Ježíš se lehce zasmál a řekl, že o to už je postaráno.
„Stačí, když mě budeš následovat a budeš hodný chlapec. Všechno bude v pořádku a já se s tebou zase uvidím. Jsi připraven?“ zeptal se Bůh.
„Ano, jsem připraven.“
Když Ricks opět otevřel oči, oknem proudilo slunce a on byl zpět v posteli.
Pokračovat kupředu
Těsně předtím, než byl Ricks poslán zpět do svého těla, Kristus chlapci slíbil, že bude vždy vědět o Boží přítomnosti.
„Zažil jsem tolik zážitků, které mi daly vědět, že Pán je tady. Vím, že se na něj mohu spolehnout. Když selžu, mohu se kát a on mě bude stále milovat. Když se ohlédnu zpět, navzdory svým těžkostem jsem se stal silnějším člověkem.“
Ricks se ještě mnoho let poté pokoušel tuto říši plnou barev, které nikdy předtím nespatřil, namalovat, ale jen s nevelkým úspěchem.
„Jak můžete zachytit něco, co se nedá popsat slovy? Všechny rostliny a květy byly zevnitř naplněny světlem. Paleta našeho světla na Zemi je mnohem horší – v našem světelném hranolu máme jen tento malý rozsah viditelného světla. V jiné sféře je mnohem širší. Naše holé oči to nevidí, vidí to jen naše duchovní oči,“ řekl.
Dnes se Ricks o svůj příběh rád podělí s každým, kdo je ochoten mu naslouchat. Před lety dostal zprávu od dvacetileté dívky, která se také potýkala s CACC a přemýšlela, zda má cenu žít.
Ricksův příběh jí dodal naději, proč pokračovat.
„Každý z nás má nějaké postižení – nikdo z nás není dokonalý. Ať už se potýkáte s něčím viditelným, co každý vidí, nebo s něčím neviditelným, jako je CACC, stojí to za to,“ dodal Ricks.
„Nezlobím se na Boha, že mě stvořil takového. Mělo to svůj důvod. I kdyby moje kniha pomohla jen jednomu člověku, stálo to za to. Můj příběh bylo třeba vyprávět, protože více lidí potřebuje vědět, že naděje existuje. Život je dobrý, Bůh o nás ví a velmi, velmi nás miluje.“
Tento článek byl původně publikován na stránkách americké redakce Epoch Times.
