Když teroristé Hamásu 7. října zaútočili s děsivou brutalitou na Izrael, Izraelci okamžitě zareagovali. Národ přešel do protiútoku s plánem skoncovat s Hamásem, který vládne Pásmu Gazy, jednou provždy.
V době před útokem byli Izraelci angažováni do demonstrací kvůli plánu konzervativní vládní koalice převzít kontrolu nad liberálním Nejvyšším soudem. To však bylo odstaveno na druhou kolej, aby mohl národ čelit nové hrozbě.
Téměř každý Izraelec zná někoho, koho Hamás toho dne zabil, unesl, zranil, znásilnil nebo nechal bez domova. Téměř každá izraelská rodina má syna, otce, manžela nebo dceru, kteří jsou již v aktivní službě nebo je povolali do zálohy.
Záložáci žijící v zámoří přiletěli domů, aby šli do války. Stejně tak Izraelci, kterým už propadla vojenská povinnost, ale kteří se chtěli připojit ke svým druhům.
Ultraortodoxní Židé se obvykle vojenské službě vyhýbají studiem na ješivách. Přesto Yanki Deri, 40-letý syn Aryeha Deriho, vůdce ultraortodoxní strany Šas, narukoval 8. listopadu do izraelské armády (IDF).
Civilisté se okamžitě zorganizovali, aby uspokojili nové potřeby způsobené přes noc mobilizací stovek tisíc lidí, a předběhli tím vládu na celé čáře. „Víme, že nemáme kam jít. Je to boj našeho života,“ říká Caryn Obermanová pro The Epoch Times.
Jako matka šesti dětí se s dvěma syny i zetěm v uniformě přidala k podpoře své komunity Yad Binyamin, aby poskytovala vojákům mířícím do frontových linií zásoby. Komunita se nachází na jedné velké křižovatce.
Obermanová připisuje zásluhu jednomu desetiletému chlapci za to, že když při náletu raket kvílely sirény a oni 7. října dostali upozornění na mobilní telefony, uvědomil si, že jeho bratři budou pravděpodobně povoláni do služby a že kolem bude procházet mnoho vojáků. Chlapec vzal jídlo určené pro sabat a svátek v ten den a začal je rozdávat vojákům u přední brány do komunity, popisuje žena.
Tento hoch a další mládež z komunity pak začali distribuovat balenou vodu. Pak si lidé uvědomili, že vojáci potřebují i jídlo. „Komunita začala vyrábět sendviče a nosit jídlo,“ vypráví Obermanová. Připravili již statisíce pokrmů a vojákům posílají potravu, aby jim obohatili armádní příděly.
„Vojáci odešli [jen] s pohotovostním batohem, kde toho moc není. Začali jsme teda dělat sbírku ponožek a spodního prádla. Naše komunita založila dobrovolnické logistické centrum,“ říká žena.
Stravování a zásoby
Meira Hermanová, která žije v Jeruzalémě, vysvětluje, že izraelští vojáci sice nehladoví, ale jejich příděly mohou být monotónní. Armáda je zahlcena a musí zásobovat stovky tisíc záložníků současně. Dobrovolně se přihlásila k balení jídla. Přítel jí řekl, jak poznamenává pro Epoch Times, že jeho jednotka neměla dva týdny nic jiného než falafel s rýží.
„Nemyslím si, že by se jim kdy ozvalo takové množství záložníků, co chtějí do služby. Nikdy neměli takové počty. Neměli dost, aby zásobili všechny,“ vypráví Epoch Times David Greene z Jeruzaléma, který shromažďuje darované zboží.
Tři z jeho čtyř synů jsou nyní v uniformě, dva v IDF a jeden v pohraniční hlídce. Během telefonického rozhovoru rodiny Greeneových s The Epoch Times, který proběhl 12. listopadu, byl jeden z jeho synů Aaron právě doma na 48-hodinové opuštěnce.
Aaron a jeho tehdejší snoubenka Tamar se navzdory útoku rozhodli pokračovat v plánované svatbě. Když se mladý muž musel přihlásit do služby, posunuli obřad o několik dní dříve a zredukovali počet hostů. Jejich velký den se uskutečnil 9. října.
Aaron sdělil The Epoch Times, že byl svědkem nedostatečných dodávek přileb, pancéřovaných vest, chráničů kolen a puškohledů. Jako záložník říká, že jeho jednotka je nižší prioritou, a tak nedostává tu nejmodernější výbavu. Jejich přilby jsou starší přebytky z americké armády, které špatně sedí, a zastaralé neprůstřelné vesty jsou těžší a méně pohodlné.
Jeden z Aaronových kamarádů, kteří s ním na opušťák z vojny přijeli, řekl The Epoch Times, že používá pušku M-16 z éry Vietnamu, byť v zachovalém stavu. „Než vyrazíte do Gazy, obvykle dostanete lepší vybavení,“ doplňuje Aaron Greene.
Jeho otec popisuje různé kanály, kterými dary cestují. Na začátku si civilisté kupovali zboží v místních obchodech, aby je darovali. Tyto zásoby se však rychle vyprodaly. Pan Greene proto začal pracovat s Američany. Má kamarádku v New Yorku, která vždycky zná někoho, kdo je při letu do Izraele ochotný vzít navíc jedno či dvě zavazadla. Greene objednává zboží na Amazonu, nechá je poslat kamarádce do New Yorku a ona je pak předá pasažérům.
Jak Greene vysvětluje, mluví s vojáky nebo veliteli jednotek, aby určil, co daná jednotka potřebuje. Hodí se všechno, od boxerek a ponožek přes ubrousky a multifunkční nářadí od Leathermanu až po zubní kartáčky a pastu. „Ubrousky jsme koupili tady v Izraeli. Všechno ostatní jsem si objednal na Amazonu,“ poznamenává.
Výstroj do chladného počasí, zejména pro vojáky rozmístěné na severu, tváří v tvář Hizballáhu, se nyní stává prioritou, podotýká Hermanová. „Docela se ochlazuje. Pomohli jsme několika jednotkám získat flísky, aby členové mohli zůstat v teple. Tepelné vybavení požadovali hodně,” říká.
Každý pomáhá, jak může
Krize vytvořila nekonečné potřeby a narušila každý aspekt života. Greeneovi znají důchodce, kteří skládají prádlo v hotelech, kde chybí pracovní síla. Jiní odešli na farmy, aby pomohli sklízet rajčata, avokáda a olivy.
Matky s malými dětmi, jejichž manželé odešli do války, nyní potřebují péči o děti, aby mohly jít do práce. Některé se přestěhovaly k prarodičům. Vznikly nové programy péče o děti, které jim mají pomoci.
Zak Vilschick se během léta přistěhoval do Izraele ze Spojených států. V lednu se připojí k IDF. V současné době je v programu pro budoucí vojáky, jako je on. Říká se jim „osamělí vojáci“, protože v Izraeli nemají rodinu. Ramat Yohanan, kibuc poblíž Haify, se stal pro tyto muže dočasným domovem. Sem budou po dobu vojenské služby jezdit na dovolenou nebo na opušťáky.
„Kibuc se změnil, protože všichni mladí muži jsou z větší části nasazeni v záloze,“ řekl 10. října The Epoch Times.
Děti byly napjaté a jejich matky byly najednou na všechnu práci samy. „Všechno je trochu mimo. Všichni jsou zde velmi poddimenzovaní. Náš supermarket poblíž kibucu má dlouhé fronty a kratší provozní dobu,“ vypráví Vilschick.
On a jeho kamarádi byli frustrovaní, povídá. „Jsme tady, abychom nastoupili. Všechno se odehrává venku a my nemůžeme dělat nic.“ Rozhodli se tedy přiložit ruku k dílu v kibucu. „Hodně z toho je pomoc mladým rodinám,“ říká.
Začali se školkou na tři hodiny denně. „Máme umění, řemesla a fotbal,“ popisuje a říká, že účelem je, aby si maminky odpočinuly.
Nejen děti potřebují péči. Jeden známý Hermanové, který byl povolán jako rezervista do služby, měl doma slepého psa. Protože majitel byl povolán na dobu neurčitou, žena se zvířete, zvaného Coco, ujala. Některá zvířata takovou pěstounskou péči potřebují. Jiná osiřela, když byly jejich rodiny 7. října zavražděny. Někteří si tato zvířata také berou, řekla The Epoch Times manželka Davida Greena Kerry.
Vypráví, že chatovací skupiny na WhatsApp nabízejí všechny druhy dobrovolnických možností. Viděla sousedy, jak shromažďují nové i mírně použité oblečení pro evakuované osoby a montují pro evakuované děti pojezd s hračkami na prosincový svátek Chanuka. Lidé také darují drobné občerstvení.
„Spousta svateb se dělá v rychlosti. Catering a svatební plánovači věnují svůj čas, svou energii, své úsilí, cokoliv, jen aby se tyto mladé páry mohly vzít,“ říká Greeneová a doplňuje: „Je to, jako kdyby byli Izraelci nejlepší, když jsme pod palbou. Prostě uděláme cokoli, cokoliv pro kohokoli. Bohužel se to vždycky nevidí, ale když jsme v krizi, jsme dobří.“
Příležitosti pro každého
Někteří dobrovolníci využívají své profesionální dovednosti. Adina Kamienová je kurátorkou moderního umění v Izraelském muzeu v Jeruzalémě a má syna sloužícího v Pásmu Gazy. Jak sděluje The Epoch Times, první týdny po 7. říjnu pracovala na výrobě sendvičů v restauraci Casa Lavi, která vojákům a lidem v nouzi připravuje zdarma jídlo.
Pak uviděla inzerát hledající dobrovolníky pro práci s evakuovanými v hotelu Grand Court ve východním Jeruzalémě, kde nyní sídlí ti, kdo prchají z komunit napadených 7. října nebo pod raketovým útokem Hizballáhu na severu.
Dvě vychovatelky otevřely v hotelu provizorní školu a školku. „Bylo pro mě přirozené dělat něco v umění,“ svěřuje se. Dala dohromady několik dalších padesátnic a společně pro školu vytvořili prostor, kde se děti mohou realizovat v aktivitách jako kreslení, koláže, navlékání korálků a další.
Začínali ranním režimem. Pak, když školy znovu otevřely a ministerstvo školství školu vzalo pod svá křídla, projekt se přesunul na odpoledne, aby děti mohly mít mimoškolní aktivity. Vybavení věnovali dobrovolníci a při výuce pomáhají mladí lidé.
Kamienové bylo umožněno se této činnosti věnovat díky tomu, že její muzeum zavřelo brány. Ostatní profesionálové s narušenou rutinou byli také uvolněni, aby pomohli. Allison Pollocková, zdravotnická sociální pracovnice, získala volný čas díky tomu, že nemocnice a kliniky omezily nekritické operace.
„Tak jsem začala pracovat v tomto hotelu se staršími seniory, staršími dospělými z Yechini, jemenského mošavu poblíž Sderotu,“ vypráví The Epoch Times. Mošavy jsou pevně semknuté venkovské komunity, ale ne kolektivní farmy jako kibuce.
„Jsou tam nejméně 60 let. Všichni se znají. Někteří z nich si vzali příbuzné těch druhých. Znají se odjakživa,“ říká Pollocková a dodává, že tito lidé přišli jako malé děti a zvykli si na izraelský způsob života. Někteří ani přesně neznají své narozeniny.
Utvořily se dvě skupiny, vysvětluje zdravotnice. Jedna pro ty z Yechini a jedna pro ty ze Sderotu. Sociální pracovníci a psychologové tam pracují, aby zabránili tomu, že se akutní trauma změní v PTSD. V Yechini přišli 7. října o pět nebo šest lidí, což není tak hrozné jako u jiných komunit, podotýká Pollocková. Jeden muž pobíhal od domu k domu, aby varoval obyvatele. Většina se hodiny skrývala ve svých bunkrech, které jsou povinnou součástí každého domu v Izraeli.
Její klienti nejsou až tak ochotní k terapii. Někdy chtějí mluvit, ale jindy mají pocit, že už bylo všechno řečeno. A tak Pollocková hledá jiné aktivity. „Budeme mít kuchařský workshop. Trvá celé dvě hodiny, než připravíte kuskus od nuly,“ říká. Sama má syna na vojně v rámci povinné vojenské služby, zatímco její dcera pomáhá zraněným vojákům.
Návrat k „normálu“
Když válečná krize začala, život se obrátil vzhůru nohama, ustala většina pracovní činnosti, školy zavřely a lidé se vrhli do dobrovolnické práce. Nyní se mnozí vracejí zpět do zaměstnání a podnikání, do normálního života – ale jen do určité míry.
Jak normální může být život se zuřící válkou, s tolika povolanými muži, s tolika truchlícími, zavražděnými, unesenými nebo zneužitými? Pro Hermanovou je to jako zlý sen. „Je to zvláštní doba. Na začátku lidé potřebovali něco dělat se svým časem.“
Teď se hodně lidí vrací do běžného pracovního dne, [ale] je neuvěřitelně těžké zůstat soustředěný, říká. „Potřebují mít pocit, že někomu pomáhají. Spousta lidí se potřebuje rozptýlit, obzvlášť když teď mají ve službě právě blízké lidi. Je to dobré pro duši,“ míní žena a dodává: „Nejhorší věc, kterou mohou lidé udělat v dobách, jako je tato, je sedět doma, nic nedělat a mít pocit, že je toho na ně moc.“
Práce s druhými lidmi, trávit s nimi čas, pomáhá odlehčit pocit zmaru. Obermanová říká, že její dobrovolnická práce jí pomáhá situaci zvládat. Jako fyzioterapeutka se svým manželem lékařem v poslední době pracovala na sbírání zdravotnických potřeb. Izraelská zdravotní péče byla ovlivněna. Bazénová terapie, kterou provádí se seniory, byla pozastavena, protože se pod raketovým útokem nemohou dostat do bezpečných místností dostatečně rychle.
Nemocnice Barzilai v Aškelonu byla od 7. října zasažena nejméně čtyřmi raketami Hamásu, o čemž světový tisk většinou mlčí, líčí Obermanová s jistou hořkostí. Není jedinou dotazovanou osobou, která The Epoch Times sdělila, že se izoluje od zpráv o útoku Hamásu.
„Rozhodla jsem se, že o té hrůze nebudu číst ani to poslouchat. Nemám pocit, že bych potřebovala vědět, jak barbarské to bylo. Rozhodla jsem se, že se zaměřuji na laskavost a jednotu, které lidé mají,“ praví Obermanová.
Američtí Židé, říká, „to musí vědět. Já to vědět nemusím, protože všude, kam jdu, vidím změnu v chování lidí. Cítím to ve vzduchu. Vidím znamení. Nemůžete jít nikam, kde někdo nezná někoho, kdo byl zavražděn nebo unesen“, svěřuje se a dodává, že by si raději ponechala naivitu „myslet si, že nikdo nemůže být tak barbarský“.
Chce se „zaměřit na dobro v lidské povaze a na dobro v lidech a na odolnost a laskavost toho, co každý pro druhé dělá“. A její dobrovolnická práce je toho součástí. „Pokud si vzpomínáte, 6. října byla země velmi rozdělená. A to se doslova velmi, velmi rychle změnilo. Takže je to moje osobní volba. Líbí se mi moje bublina,“ říká.
Článek byl původně vydán americkou redakcí The Epoch Times.
