Umělci oživují výjevy z Homérova života a jeho epických básní Ilias a Odyssea.
Starořecké epické básně Ilias a Odyssea po tisíciletí hluboce ovlivňovaly čtenáře i autory, vědce i umělce a jsou všeobecně považované za dva základní literární texty západní civilizace. Základem obou příběhů je trojská válka, kterou vyvolala Helena, královna řeckého městského státu Sparta, když se vzdala svého manžela a uchýlila se do Tróje k Paridovi, princi tohoto města.
Děj Iliady se odehrává v desátém roce války mezi Trójou a řeckými městskými státy. Válka končí obléháním Tróje Řeky. Odyssea sleduje bouřlivou cestu jednoho z řeckých hrdinů války, Odyssea, krále Ithaky, na jeho cestě domů. Odysseovi trvá dalších deset let, než se vrátí na Ithaku, protože se při cestě potýká s různými překážkami. Jeho královna Penelopa se mezitím pomocí vlastní lsti vyhýbá novému sňatku v naději, že se její manžel jednoho dne vrátí. V obou těchto básních postavy, vztahy a scény cti, nebezpečí a pokušení mistrně oživil jejich básník, legendární Homér.
Po staletí se vědci snaží odhalit pravdu o Homérovi: Existoval takový člověk; pokud ano, vytvořil slavné příběhy; je jeho mýtické vyprávění historicky pravdivé? Ačkoli se stále diskutuje o tom, zda jsou básně výsledkem tvorby jednoho člověka, nebo souhrnem pramenů různých autorů, panuje shoda, že básně byly původně složeny a předávány ústně někdy koncem osmého nebo začátkem sedmého století př. n. l., tedy ještě před všeobecným rozvojem písma v Řecku.
Čtení z Homéra
Obraz Čtení z Homéra od sira Lawrence Alma-Tademy (1836–1912), předního britského umělce 19. století, který se specializoval na klasické výjevy v akademickém stylu, zobrazuje polohistoricky přesnou scénu odehrávající se na konci 7. století př. n. l. V té době již byla Homérova slova přenesena na svitek a na obraze mladý básník ověnčený vavřínovým věncem čte nahlas Homérovy verše publiku oblečenému na slavnost.
Ve starém Řecku Homérovu poezii zpívali bardi za doprovodu lyry. Alma-Tadema zařadil na levou stranu obrazu starověký strunný nástroj podobný lyře, zvaný cithara. Řecká písmena vepsaná do mramorové stěny na pravé straně hláskují Homérovo jméno a naznačují, že Alma-Tademova představa architektonického prostředí s výhledem na Středozemní moře je básníkovi zasvěcena.
Čtení z Homéra je považováno za jedno z nejlepších Alma-Tademových děl, o to překvapivější, že ho dokončil za pouhé dva měsíce, vzhledem k jeho harmonickým barvám, dokonale modelovaným postavám a divadelní kompozici. Nejvýraznější postavou je básník: Papyrový svitek mu sahá z natažené ruky až do klína a on se záměrně a energicky naklání dopředu, čímž udržuje pozornost diváka na této poctě Homérovi.
Homér a jeho průvodce
Hlavním atributem spojeným s Homérem je jeho slepota. Historička a spisovatelka Daisy Dunnová v eseji pro Britské muzeum píše: „Starověcí spisovatelé měli o podobě Homéra různé představy. Slovo homeros mohlo v řečtině znamenat ‚rukojmí‘, takže někteří si představovali, že byl zajatcem. Ale homeros mohlo znamenat také ‚slepý‘ a představa slepého barda se ukázala jako obzvlášť přesvědčivá.“
Významný francouzský akademický malíř William-Adolphe Bouguereau (1825–1905) vytvořil obraz Homér a jeho průvodce v roce 1874, v době, kdy se klasické malířství dostávalo do konfliktu s novým uměleckým stylem; impresionismem. Někteří badatelé se domnívají, že Bouguereau namaloval toto dílo právě proto, aby ukázal přednosti tradičního malířství a vyvrátil nové hnutí.
Bouguereauův obraz zachycuje mladého pastýře, který pomáhá slepému Homérovi zorientovat se v kopcovité, skalnaté krajině pod azurovým nebem bez mráčku. Umělec zobrazil Homéra s dalším charakteristickým atributem, lyrou, a Homérovu hlavu vymodeloval podle odlitku antické básníkovy busty uložené v neapolském archeologickém muzeu. Velmi detailní, realistická kompozice krajiny, postav, drapérie a psa je tvořena několika tenkými vrstvami barvy, které vytvářejí hladký povrch bez rozlišitelných tahů štětce.
Krása věku
Výjevy z básní byly ztvárněny na mnoha obrazech a sochách, od starořeckých váz přes římské fresky až po obrazy z 19. století. Helena Trojská, námět obrazu sira Edwarda Johna Poyntera Helena, je známá jako „tvář, která vypouští tisíce lodí“, což je verš ze hry Christophera Marlowa. Byla velkou kráskou antického světa. Poynter (1836–1919) použil jako model pro Helenu herečku Lillie Langtryovou, jednu z největších krásek své doby.
Poynter byl akademický malíř známý svými díly s klasickou tematikou. Vytvořil sérii olejomaleb a akvarelů s námětem antických hrdinek od pasu nahoru. Tento typ kompozice můžeme vidět na obraze Helena.
Helena Trojská byla dcerou Dia a královny Sparty Lédy, přičemž Sparta bylo město v jižním Řecku. O její ruku usilovalo mnoho nápadníků, ale než se provdala za Menelaa, který se stal králem Sparty, všichni, kdo se o ni ucházeli, přísahali, že Menelaovi poskytnou vojenskou pomoc, pokud by mu Helenu někdo vzal. Proto když utekla s Paridem do Tróje, vyplulo do Tróje téměř 1200 řeckých lodí, aby rozpoutaly válku, jak je podrobně popsáno v Iliadě.
V Poynterově podání je Helena orámována architektonickými prvky. Jednu ruku má položenou na hrudi, zatímco druhou si přidržuje roucho. Toto ochranné gesto je jediným náznakem emocí, které jsou patrné v okamžiku, když je město Trója, viditelné vlevo od sloupu, vypáleno útočícími Řeky. Heleniny velké modré oči bezvýrazně hledí na něco za rámem obrazu a zbytek její tváře je nehybný jako u sochy. Na krku má dva výrazné náhrdelníky, které jsou umělcovým vlastním výtvorem a ve skutečnosti je oživil klenotník z 19. století Carlo Giuliano, který se specializoval na archeologický historismus.
Přelstění Kyklopa
Jedna z nejznámějších eskapád v Odyssei se odehrává v deváté knize, kdy Odysseus, přelstí a unikne kyklopovi Polyfémovi, který jej a jeho muže drží v zajetí v jeskyni. Obraz Odysseus se vysmívá Polyfémovi – Homérova Odyssea od anglického romantického malíře J. M. W. Turnera (1775–1851) je považován za jeden z nejlepších obrazů Turnerovy tvorby.
Turner při malování vycházel z překladu Homérovy básně od Alexandra Popea. Inspiroval se zejména Popeovým popisem Polyféma, jehož oslepený jednooký zjev je sotva viditelný na obzoru mezi mraky vlevo, připomínajícího obludný porost na hoře. Na tomto obraze Odysseus vítězně zvedá ruce, zatímco drží hořící pochodeň, kterou kyklopa oslepil. Stojí na své lodi oblečený v červeném pod stejně barevným praporem.
Když byl v roce 2008 v Metropolitním muzeu umění vystaven obraz Odysseus se vysmívá Polyfémovi – Homérova Odyssea, muzeum popsalo, že „obraz odhaluje Turnerovo zaujetí světlem – od kouřící záře sopečného ohně po mořskou fosforescenci na přídi Odysseovy lodi a nebeské světlo slunce, symbolizované Apollónovým vozem“. Koně vozu byli částečně vymodelováni podle koní na parthenónském vlysu, který byl vystaven v Britském muzeu 12 let předtím, než Turner vytvořil toto dílo. Tento obraz s pestrými, sytými barvami, včetně kobaltově modré, červené, růžové, zelené a žluté, znamenal zlom v Turnerově stále intenzivnějším zkoumání barev a světla v historické krajině.
Úděl Penelopy
Odyssea vypráví, že zatímco se Odysseus na jednom ostrově potýká s kyklopy a na druhém s čarodějnictvím, jeho žena Penelopa (Helenina sestřenice) je sama obléhána – ne bájnými příšerami, ale dychtivými mužskými nápadníky. Všichni se domnívají, že Odysseus je mrtvý, protože ostatní, kteří přežili trojskou válku, se vrátili ke svým rodinám. Věrná Penelopa věří, že Odysseus je stále naživu. Aby nápadníky zdržovala, prohlásí, že si nového manžela vezme, až když dokončí tkaní rubáše pro svého tchána. Každou noc tajně rozplétá své dílo.
Na obraze Penelopa a její nápadníci od Johna Williama Waterhouse (1849–1917) je Penelopa v centru dění a za dne pracuje pod bedlivým dohledem. Waterhouse zahájil svou kariéru jako akademický malíř, než přešel k prerafaelistickému stylu a začal se věnovat literárním námětům s naturalistickými detaily, bohatými paletami a krásnými ženskými náměty, které jsou na tomto rozměrném obraze patrné. Galerie umění v Aberdeenu si toto dílo u umělce objednala na počátku 20. století, kdy vrcholný rozkvět prerafaelitismu již dávno pominul. Umělecký svět hledal modernější styly, jako je například kubismus, což odráželo podobné napětí jako mezi Bouguereauem a impresionismem.
Penelopa a její nápadníci je významným obrazem Waterhousovy pozdní tvorby. Jeho složitá kompozice je vykreslena s realistickými a barevnými detaily v zobrazení vzorů, materiálů a textilií. Penelopa je vyobrazena z profilu a v akci. Nitě v jejích ústech a člun ve zdvižené levé ruce vytvářejí zdánlivě pracovní výjev. Na levé straně pomáhají s tkaním rubáše dvě služebné ve splývavých šatech. Na pravé straně se o Penelopinu pozornost ucházejí čtyři nápadníci v exteriéru jejího pokoje, ačkoli ona je k nim zády.
Šperky a lyra, které se objevují i na jiných obrazech, jsou v tomto kontextu použity k tomu, aby vyvolaly její reakci. Část stěny pod nápadníky má dekorativní vlys zobrazující bitevní scénu, snad předzvěst toho, jak se Odysseus vrátí a porazí své budoucí následníky.
Homér a jeho básně promlouvají k lidem přes propast dlouhou téměř 3000 let. Ukázková umělecká díla z 18. až 20. století, která jsou zároveň dochovanými kusy historie, živě a hmatatelně oživují Homéra a jeho antické příběhy.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
