Zima přináší chlad, sníh k ní patří, a zatímco někomu sněžení komplikuje život, sníh přináší i mnohé radovánky.
V dobách, kdy ještě nebyla zřízena lyžařská střediska, prožívaly děti zimu po svém. Trochu jinak, ale i podobně, jako dnešní děti.
Neměly tak potřebné vybavení, oblečení na ochranu proti chladu. Oblečení spočívalo většinou ve flanelové košili, svetru a teplákách, pod kterými měly spodky nebo punčochy. Obutí – v lepším případě boty „tuleňky“, jinak se nosily gumové „přezůvky“, do kterých vklouzla noha v bačkůrce. Rukavice pletené nebo ušité z teplákoviny, mnohdy spravované režnou nití. Bundičky děti neměly vůbec – kabátek nebo kožíšek sloužil leda na cestu do školy. Na sáňkování je dětem rodiče nepovolili, obávali se, aby si drahé věci děti nepoškodily. A také aby je mohli zdědit ještě mladší sourozenci.
V tomto „zimním oblečení“ nezbylo dětem nic jiného, než se zahřívat pohybem! A tak běhaly do kopečka se sáňkami zapřaženými za popruh, aby se seshora svezly, a pak zase znovu nahoru a dolů. Dnešní dětská generace by tento pohyb na zimním vzduchu mohla považovat za ,,kurz otužování“.
Někdy se spolu jedoucí děti ze sáněk vyklopily, posbíraly ve sněhu a pokračovaly v sáňkování.
A pokud se jim oblečení rozmočilo, potom už nezbylo, než utíkat domů a vše svléci a usušit. Někdy měly děti na teplácích přimrzlé plástve sněhu, které jejich matky při příchodu na zápraží ometaly březovým koštětem přímo na nich.
Jak se ledovalo v pivovaru
Bruslení náleželo k zimnímu času také, ale bylo potřeba silného mrazu, aby rybník nebo řeka zamrzly pevným ledem, na který se dalo bezpečně vstoupit. Děti si většinou k rybníku přinesly brusle a zde si je přidělaly na boty, aby se pak mohly projíždět po hladkém povrchu. Bohatější děti si nazouvaly kožené kotníčkové botky, tzv. „Jacksony“, které již měly brusle přidělané.
Kdo neměl brusle, ten se po ledu aspoň klouzal.
Brusle na nohou a pohyb je fascinující. (Logan Weawer, Unsplash)
Starší ještě pamatují, jak v zimě také přicházeli ledaři. Najatí muži si již od rána nosili háky a sekyrky, aby nalámali ledy pro pivovar. Velké ledové kusy odváželi koňským povozem do pivovaru, kde ve sklepení musel led vydržet nejméně do léta, aby se chladilo pivo.
Odhozených ledových kvádrů, které zůstaly na břehu, se chopily děti, zapíchly si do kvádru klacík a rejdovaly jimi po ledu, vozily se nebo klouzaly, dokud to šlo.
A nemůžeme zapomenout na tzv. „širóny“ (jak se jim říkalo na Jihlavsku), prkno s přidělanými bruslemi, na kterém se jezdilo z ledové skluzavky z kopečka. Prkno se řídilo – rejdovalo nohama, odvážnější kluci si na širón lehli na břicho, hlavou napřed a řídili rukama, což působilo ještě více dobrodružněji.
V Praze na Vinohradech dospělí i děti navštěvovali kluziště na řece a užívali si pěkné jízdy ve společnosti rodiny nebo přátel. Dámy bruslily zavěšeny do pánů, některé se odvažovaly jet samy. Inu, andělská jízda, ale čertův pád.
S lyžováním to už nebylo tak běžné. Někdy dětem dospělí upravili prkénka ze sudů, aby si je vzaly na nohy a zkoušely jezdit po sněhu, nejraději z kopce dolů. Na jakoukoliv zimní botu se lyže připevnily a mohlo se jezdit. Nebo se alespoň nohy s prkýnky nebořily do závějí, což byla také vítaná služba.
A když teploměr vyšplhal nad nulu anebo napadl čerstvý sníh a byl vlhký a dobře se lepil, děti stavěly sněhuláky. K tomu jim maminky nebo babičky poskytly uhlí na knoflíky a mrkev, na hlavu sněhuláka se našel i starý kastrol. Jeho postava potom dětem kynula koštětem již zdálky. Ze sněhu se daly stavět i hrady a pevnosti, na kterých potom propukaly boje metáním sněhových koulí.
Sněhulák, kterého si děti postavily. (Z. Danková / ET ČR)
Voda v různém skupenství jak v létě, tak v zimě poskytuje množství radosti. Dává možnosti pohybu, který jinak na souši není možný. A koho by to nebavilo? Odložit knihu, vypnout rozhlas nebo televizi, – dnes i mobil – a vyjít ven a ponořit se do právě došlého vodního skupenství, v něm se klouzat, vozit se, běhat, stavět…
Až teprve svatý Matěj přináší „konec sanice“. A někdy si to ještě rozmyslí, a jak praví lidová pranostika 24. února: „Svatý Matěj ledy láme, nemá-li jich, nadělá je.“
Jarní sluníčko nakonec ukončí všechna ta pohybová dění, náležející k zimním radostem.
Sněhulák, kterého si děti postavily. (Eilis Garvey, Unsplash)
