Do jaké míry se mění teplota v důsledku emisí skleníkových plynů? Touto otázkou se nedávno zabývali oficiální norští statistici. Jejich závěr zní: emise CO₂, zejména antropogenní, nehrají téměř žádnou roli. Dřívější studie z Harvardu a Cambridge tyto výsledky potvrzuje.
„Počasí a teploty kolísají způsobem, který je obtížné přesně vysvětlit a předpovědět. Tento článek zkoumá údaje o výkyvech teplot v minulosti a možné příčiny těchto výkyvů.“ Těmito slovy začínají John K. Dagsvik a Sigmund H. Moen z norského statistického úřadu svou diskusi o teplotách a emisích CO₂ za posledních 200 let.
Zatímco první věta je srozumitelná každému, druhá věta vás donutí zpozornět: Skleníkové plyny, včetně oxidu uhličitého (CO₂), jsou obecně považovány za faktory ovlivňující teplotu.
„Alespoň takový dojem vyvolávají masmédia. Pro neodborníky je velmi obtížné získat ucelený obraz o výzkumu v této oblasti a je téměř nemožné získat přehled a pochopení vědeckého základu takového konsenzu,“ říkají oba statistici.
Jejich zjištění však ukazují na jiné příčiny. Které přesně, není jasné. „S využitím teoretických argumentů a statistických testů,“ dospěli k tomuto závěru:
„Vliv emisí CO₂ způsobených člověkem se nezdá být dostatečně silný na to, aby způsobil systematické změny v kolísání teplot za posledních 200 let.“
Jakou roli skutečně hrají emise CO₂?
Dagsvik a Moen se zabývali zejména otázkou, zda lze považovat za prokázané, že část nárůstu teploty za posledních 200 let lze přičíst emisím skleníkových plynů.
Zarážející je například to, že „teplotní řady za posledních 200 let […] trvale vykazují dlouhé cykly a rostoucí trend“. To vyvolává další otázku, a sice do jaké míry je tento vývoj „součástí cyklu, který je analogický dřívějším teplotním výkyvům, nebo zda v tomto období došlo k systematické změně úrovně teploty v důsledku antropogenních emisí CO₂“.
Nakonec to vyvolává třetí otázku. V norském shrnutí diskusního dokumentu, který je jinak psán anglicky, statistici píší: „I když se ukáže, že se teploty v posledních letech systematicky odchylují od výkyvů v dřívějších obdobích, je stále složitým úkolem kvantifikovat, jak velký podíl na této změně mají emise CO₂“.
Kromě CO₂ jako údajného zabijáka klimatu Dagsvik a Moen diskutují o dalších „možných zdrojích teplotních výkyvů“. Mezi ně patří tvorba mraků, oceánské proudy a schopnost oceánů ukládat CO₂. Současně upozorňují, že podle nejnovějších výzkumů „mají pro dlouhodobé kolísání sluneční aktivity velký význam výkyvy slunečního magnetického pole. Podle teorie a rekonstruovaných údajů o teplotách ovlivňují klima cyklické výkyvy zemské dráhy, zemské osy a planetárních drah Jupitera, Saturnu, Neptunu a Uranu.“
Pokud se ukáže, že rozhodujícím faktorem ovlivňujícím zemské klima je kosmické prostředí, je otázkou, jakou roli vůbec hrají lidské vlivy – včetně všech snah o jejich změnu.
Klimatické modely neobstojí ve statistických testech
Norští statistici ve své práci přicházejí také s „nejdůležitějšími vlastnostmi globálních klimatických modelů“. Předkládají také statistické analýzy, které testují schopnost globálních klimatických modelů reprodukovat historické teploty. Tyto testy na jedné straně ukazují, že standardní klimatické modely jsou vyvráceny časovými řadami údajů o globálních teplotách.
Na druhé straně ukazují, že mezi odchylkami v teplotních předpovědích globálních klimatických modelů a odchylkami zkonstruovaných globálních teplotních řad existuje nesoulad.
„Jinými slovy, tyto výsledky zpochybňují schopnost klimatických modelů rozlišovat mezi přirozenými výkyvy teplot a výkyvy způsobenými antropogenním působením CO₂ za posledních 150 let.“
Zatímco v dřívějších pracích Dagsvik nemohl čerpat z novějších teplotních údajů, současná práce vychází z časových řad pozorovaných teplotních údajů z různých částí světa, které byly aktualizovány až do roku 2021.
Jejich analýza opět ukazuje, že hypotézu o tzv. stacionaritě – tj. že teplotní proces náhodně kolísá kolem konstantní úrovně – nelze statisticky zamítnout. To podtrhuje předchozí tvrzení týkající se kvality klimatických modelů.
CO₂ není relevantní ani v moderní době, ani v historii Země
Podobné výsledky, které zasahují i hlouběji do minulosti, byly k dispozici již v roce 2002, kdy Daniel H. Rothman z katedry věd o Zemi, atmosféře a planetách na Massachusettském technologickém institutu (MIT) analyzoval nikoliv posledních 200 let, ale posledních 500 milionů let. Jeho výsledky podrobně zkoumal Paul F. Hoffman z Harvardovy univerzity v Cambridge v USA.
Ve své studii se pak Rothman odvolává na souběžné izotopové záznamy stroncia a uhlíku. Dlouhodobý koloběh uhlíku se určuje chemickým zvětráváním, vulkanickou a metamorfní degazací a pohřbíváním organického uhlíku. Dřívější obsah oxidu uhličitého v atmosféře se odráží „v obsahu izotopů organického uhlíku a méně přímo stroncia v mořských sedimentárních horninách“.
Rothmanova práce tuto souvislost zpočátku dokládá. Poté předpokládá, že v časovém měřítku více než deseti milionů let musí mít obě tyto události podobné příčiny.
„Protože dlouhodobý vývoj obsahu oxidu uhličitého je podobně závislý na zvětrávání a magmatismu, relativní kolísání obsahu CO₂ se odvozuje ze společného kolísání izotopových záznamů,“ říká Rothman. Pokračuje: „Výsledný signál CO₂ nevykazuje žádnou systematickou shodu s geologickými záznamy o kolísání klimatu v tektonickém časovém měřítku.“
Článek původně vyšel na stránkách německé redakce Epoch Times.
