Když se blíží smrt, plánování pohřbů a smutečních obřadů pomáhá všem pozůstalým truchlit, navázat kontakt a rozloučit se.
Toto je 5. část série „Příprava na dobrý konec“.
V tomto seriálu prozkoumáme způsoby, jak dát smysl smrti, a nabídneme nástroje založené na tradiční moudrosti a vědeckých důkazech, které našim čtenářům mohou pomoci žít dobře až do samého konce.
Pro registrovanou zdravotní sestru Ginu Vaughanovou není smrt žádnou překvapující anomálií.
„Berte to jako štěstí nebo smůlu,“ řekla deníku Epoch Times, „měla jsem kolem sebe spoustu lidí, kteří zemřeli. … Už to není tak děsivé. Stává se to poněkud přirozenější, protože ve skutečnosti, je něco normálnějšího než umírání? Je to stejně přirozené jako narození.“
Po více než 20 letech práce na pohotovosti, jednotce intenzivní péče a nyní v systému veřejného zdravotnictví zná paní Vaughanová smrt velmi dobře. Naposledy to byl případ její devětadvacetileté sestřenice, jejíž neformální pohřeb u jezera znovu spojil rozpadlou rodinu.
„Byla to jediná dobrá věc, kterou jste mohli z mladé smrti vytěžit. Měla osmiměsíční děťátko. Nedává to smysl, ale ona dala dohromady celou rodinu z patnácti různých států a teď spolu všichni neustále mluvíme …Od té doby, co Katie zemřela, k nim mám blíž.“
Po péči o umírající pacienty a truchlení nad vlastními ztrátami paní Vaughanová věří, že přiblížení se k posvátným okamžikům umírání nabízí útěchu a spojení.
Kdysi seděla na jednotce intenzivní péče s jedním umírajícím otcem, který si s paní Vaughanovou povídal v domnění, že je jeho dcera. Zemřel krátce po tomto setkání, evidentně spokojen, že vyslovil to, co chtěl říct. Paní Vaughanová si během náročné směny vše rychle zapsala a požádala spolupracovníky, aby ji na pár minut zastoupili. Když na jednotku intenzivní péče přišla jeho dcera v naději, že svého otce uvidí, než zemře, paní Vaughanová ji utěšovala slovy, která jí otec chtěl říct. Při poslechu paní Vaughanové dcera zesnulého vzlykala vděčností.
Přiblížení se ke zranitelným okamžikům smrti může uklidnit lidskou duši, ale je to také něco, čeho se mnozí lidé obávají.
Zdá se, že pohřební průmysl je spokojen s tím, že pomáhá lidem udržet si odstup od svého miliardového byznysu. Jeho cílem – z velké části od skutečně dobrosrdečných majitelů pohřebních ústavu – je vytvořit poslední požehnaný okamžik s milovanou osobou tím, že se těla zakonzervují balzamovací tekutinou a nedostatky se opraví make-upem, jako by se vrátil čas.
Tato tradice sahá tisíce let zpět, používalo ji několik starověkých civilizací, od proslulých Egypťanů až po Aztéky, Maye a další.
Někteří pozůstalí však uvádějí, že tento způsob úpravy jejich zármutek spíše prodlužuje, než aby ho zmírňoval, protože zakrývá krutou a fyzickou realitu smrti. Přesto jsou mnozí truchlící vděční za to, že jejich blízký byl rychle vyzvednut, zkrášlen a uložen do vodotěsné rakve, která chrání mrtvolu před nevyhnutelným rozkladem.
Rostoucí nespokojenost s moderními pohřebními a smutečními procedurami však vyvolává otázku, zda je nereálný odstup od smrti tím, co si většina truchlících skutečně přeje.
Rozmach podnikání v oblasti kremace a alternativních pohřbů ukazuje rostoucí touhu lidí spojit moderní a tradiční postupy.
Ze zpopelněného těla svého blízkého můžete nyní vytvořit diamanty a vitráže nebo jej rozptýlit do vesmíru. Zelený pohřeb zase nabízí kompostování těla, kremaci ve vodě nebo pohřbení ve vajíčku podobném lusku u paty stromu.
Na vlně této tvořivosti vznikají přírodní pohřebiště, která odmítají moderní postupy. Podporují pohřby šetrné k zemi, při nichž se používají jednoduché borovicové rakve nebo plátěné rubáše, aby mrtví spočinuli v přírodním prostředí a nechali svá těla rozkládat, čímž se vyživuje půda.
To odráží etiku opětovného spojení se zemí, kterou někteří upřednostňují před schováváním těla před přírodou.
Svoboda volby při pohřbech a pohřbívání
Možnosti péče o zemřelé – co se stane s jejich tělem po smrti – jsou stále rozmanitější.
Sallie Tisdaleová, zkušená hospicová sestra a buddhistka, ve své knize „Rady pro budoucí mrtvoly (a ty, kdo je milují)“ napsala: „Proč záleží na tom, co se stane s tělem… proč by tělo mělo mít smysl? A přece má, vždycky má; ať už na něm lpíme, nebo od něj utíkáme, to, co se děje s opuštěným tělem, nám připadá významné.“
„Dokud budeme žít, budeme si pamatovat, co se stalo s ostatky toho, kdo zemřel,“ napsala.
Zákony týkající se péče o zemřelé se v jednotlivých státech liší, ale v oblasti pohřbívání a pohřbů existuje větší svoboda a možnost osobního přístupu, než si mnozí myslí.
Jak napsala Sallie Tisdaleová, „nemusíte dělat nic z toho, co mnozí lidé s tělem dělají, ale to vám sotva kdo řekne“.
Žádný zákon nevyžaduje, aby byli mrtví balzamováni nebo uloženi do hrobky. Většina hřbitovů však vyžaduje hrobky nebo obložení, aby se půda pod tíhou velkých sekaček na trávu a nákladních aut lépe udržovala.
Také pravidla týkající se pohřbů jsou velmi mírná, což vede k většímu počtu domácích pohřbů, kdy se o tělo starají blízcí místo zdravotních sester nebo pohřebních ústavů.
S přibývajícím počtem zájemců o svobodnou péči o umírající se objevují příběhy lidí, kteří si navrhují způsob pohřbu, který dodá jejich poslednímu pozemskému aktu smysl a osobitost.
Odborníci na paliativní péči tím však nejsou nijak překvapeni. Již dlouho vědí, že plánování vzpomínek pomáhá umírajícím dodat jejich posledním dnům smysl, zanechat poslední odkaz a postarat se o své blízké.
Uzavírání volných konců života
Na první pohled se může zdát, že zapojení do plánování pohřbu je sotva důležité, když se člověk vzpamatovává z nové diagnózy, má starosti o své blízké a řeší životní problémy. Ale jak umírající pacienti pokročí, mnozí zjistí, že plánování jim pomáhá zpracovat jejich život a vztahy a zároveň uklidnit ty, kteří po nich zůstali.
„Plán pro případ smrti sestavujeme, protože můžeme – pro svůj vlastní klid a jako projev soucitu pro naše nejbližší, kteří budou opuštěni,“ píše Tisdaleová. „Narození a smrt jsou jediné lidské úkony, které nemůžeme trénovat.“
A když nemůžeme trénovat, plánujeme.
„Veškeré plánování, podpora a předběžné pokyny vám nezajistí kontrolu,“ píše Tisdaleová.
Přesto, jak píše ve své knize, je příprava aktem, kdy zpracováváte svůj život a ukončujete ho, jak nejlépe umíte, a zároveň se postaráte o své blízké.
Plánování pohřbu
Slečna Vaughanová vzpomíná, jak jemu i její matce pomáhalo truchlit při pohřbu nevlastního otce, když společně plánovali.
„Oběma to pomohlo, protože si spolu sedli a mluvili o tom. On chtěl být součástí toho všeho, ale také jí to pomohlo cítit se lépe. Nemusela se rozhodovat a přemýšlet: ,Aha, bylo by to to, co by chtěl?´ Opravdu to sejmulo tlak z obou stran, protože on měl pocit: ‚Pomáhám jí se připravovat a nachystat… a bude to i to, co chci já‘.“
Matka a nevlastní otec slečny Vaughanové mluvili o každém detailu.
Mluvili o tom, koho pozvou a koho ne. Probírali, kolik lidí by tam její nevlastní otec chtěl mít a které fotografie vystavit. Jako smuteční obřad zvolil neformální pohoštění.
Slečna Vaughanová řekla: „Nebyl to typ člověka, který by normálně nosil oblek. Takže si myslím, že díky tomu všichni přišli takoví, jací skutečně byli v jeho životě.“
Díky tomu se při společném vyprávění příběhů, pláči a smíchu cítili všichni dobře.
„Všem to přineslo pocit jistého smíření, protože věděli, že to je to, co chtěl.“
Nejlepší ze všeho bylo, že se její matka „cítila o něco blíž k němu, protože si při tom říkala: ‚O tomhle jsme mluvili, tohle chce‘.“
Sbližování
Přijetí úmrtí a pohřbu může všem zúčastněným pomoci přijmout smrt. Poselstvím celé knihy Sallie Tisdaleové je sblížit se se smrtí, když se k vám přiblíží. Říká to se syrovou upřímností a bolestně krásnými příběhy.
Paní Vaughanová se s námi podělila o další vzpomínku. Když její nejlepší kamarádka Dovie nečekaně přišla o 42-letého manžela, pomáhala jí uklidit a připravit Sandyho tělo, které leželo mrtvé na nemocničním lůžku.
Pro mnoho lidí je překvapivé, že téměř každá nemocnice toto umožňuje a poskytne vám veškerý potřebný čas na truchlení u lůžka milované osoby.
Dovie, které po tvářích stékaly slzy, „pečovala o každý centimetr svého manžela“ do té míry, že mu při rozhovoru oddělovala a čistila každý prst.
„Když jsem ji pozorovala a říkala si, že už to nikdy nezažije, dostalo mě to na kolena,“ vzpomínala paní Vaughanová. „Myslím, že to hodně pomohlo jejímu procesu. Bylo to jako její vlastní malý pohřeb.“
Zatímco o něj pečovaly, vyprávěly si příběhy a zpracovávaly vlastní ztrátu.
„Byly chvíle, kdy jsme plakaly, a byly chvíle, kdy jsme se začaly smát,“ vyprávěla paní Vaughanová.
„Byla v tom taková milost.“
Od chvíle, kdy paní Vaughanová viděla, jak se Dovie o Sandyho něžně stará, důrazně prohlásila: „Pokud budu mít někdy možnost… Chtěla bych to udělat pro člověka, kterého miluji… Bylo to skutečně velmi důkladné rozloučení.“
Přiblížení se k pohřbu a pohřbívání může vám i vašim blízkým pomoci dokončit smysluplné rozloučení, až nastane váš čas.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
