Na 2. březen připadá Den zásnub. Jakou historii má tento společenský obyčej? Když se dva lidé v sobě zhlédli a náklonnost byla oboustranná, došli svorně k tomu, že si dají slib společné cesty v dalším životě. Jejich záměr byl možná původně potvrzen prostým stiskem rukou. Později měli sklon dát jeden druhému zástavu slibu. A tak se zrodily zásnubní prsteny.
Odkdy se začaly dávat prsteny zásnubní, je těžké zjistit. Snoubení, zasnoubení je milý závazek, je to příslib budoucího společného života.
Z historických nálezů je patrno, že lidé s oblibou nosívali prsteny již v době bronzové. Ruce si pomocí kovového kroužky zdobili ruce lidé v Mezopotámii, v povodí Indu, ve starém Římě nebo ve starém Egyptě. Ovšem prsteny tehdy sloužily nejen pro ozdobu, ale jako amulet s ochranným či magickým účinkem.
„Za první doložený zásnubní prsten s drahým kamenem, dokonce přímo s diamantem, se však s oblibou považuje ten, který věnoval Maxmilián I. Habsburský své vyvolené Marii Burgundské v roce 1477,“ uvádí stránky antiquesprague.cz.
Oznámení zasnoubení probíhalo obvykle při větší rodinné sešlosti, kdy otec nebo snoubenec povstane, upoutá pozornost a oznámí zasnoubení. Potom si snoubenci vzájemně předají dárky. Zásnubní prsten se navléká na prsteníček levé ruky, kde je nošen až do chystané svatby. Poté jeho místo převezme snubní prsten.
Podle Jiřího Gutha Jarkovského mohou být mladí lidé pokládáni za snoubence od okamžiku, kdy chlapec požádá o ruku své dívky – a dostane svolení od jejích rodičů.
Zásnubní den by měl začínat tím, že snoubenec nejprve zašle dívce kytici květin v bílé barvě. Potom se on sám dostaví osobně a donese své milé zásnubní prsten, který jí předá za účasti jejích rodičů. Po navléknutí prstenu dívce na levý prsteníček bylo zvykem, že snoubenec políbil její ruku. Nevěsta při této příležitosti mohla také obdarovat svého milého prstenem s briliantem.
Zásnubní prsteny bývaly zdobeny pouze perlami nebo bílými kameny, bylo možno vsadit i modrý safír nebo brilianty. Zapovězeny byly smaragdy a rubíny.
Podle dřívějších tradic se mladá dívka po zasnoubení již neobjevovala ve společnosti beze svého snoubence, ani její rodiče nepřijímali pozvání, které by současně nedostal i její snoubenec.
Tolik podle společenského katechizmu Gutha-Jarkovského.
Každý jsme anděl s jedním křídlem. Abychom vzlétli, musíme se obejmout. – Luciano De Crescenzo
V minulosti to nebylo pro mladé zamilované tak snadné jako dnes. Rodiče měli rozhodovací právo a dbali o to, aby majetek zůstal v rodině, případně se ještě rozmnožil. Zejména rodiče zamilovaných dcer dbali na to, aby se vdaly do příslušné společenské vrstvy, která jim přísluší. Řemeslníci si měli brát dcery řemeslníků, měšťané si měli brát dcery měšťanů, statkáři si měli brát statkářky apod.
Uvedeme jeden takový příběh, kdy rodič bránil lásce zamilovaných. Za časů Rakousko-Uherské monarchie mladí lidé měli možnost seznámit se na plese nebo ve společenském salóně. Když se takto na plese seznámili dívka z bohatého statku a mladík, jenž byl tehdy advokátním koncipientem, mohli se poté scházívat „na korse“ a někdy snad i na vycházce v parku. Dívka musela mít doprovod, tzv. „garde“. Tehdejší společenské zvyklosti tak přikazovaly.
Zamilovaný mladík psal básně pro svou milou, byly krasopisně napsány a velice horoucí, jak to v tehdejší době chodilo.
Ovšem otec dívky ze statku by raději provdal dceru do jiného statku, což by bylo majetnicky i společensky výhodnější, a dceřině lásce nepřál, řka, že „škrabákovi dceru nedá“ („škrabákem“ byl míněn muž, který se živí psaním perem na papír, a na takové povolání statkář nahlížel s despektem). Dívka však byla romantická, toužila po městském životě – a hlavně to byla velká láska. Tři roky vytrvale se koncipient dvořil dceři statkáře, psal jí horoucí verše, až otec statkář nakonec ke sňatku svolil. Ale – od ženicha vyžadoval slib, že „do roka složí doktorát“.
Anebo, koneckonců ze Shakespearova drama Romeo a Julie známe, jak některé lásky dopadají, když rodina brání.
Jak dříve probíhaly námluvy na vsi? Na Moravě se zpívalo:
„Ej, hora hora, vysoká hora, pověz děvčico, budeš-li moja?
„Ej, budu, budu, ale ne včil, počkaj, šuhajku, až si podívčím.“
Ve vsi chodívali chlapci večer dívkám pod okénko – a dívčini rodiče ostražitě hlídali, aby mládenec nevešel dovnitř, do dceřiny komůrky. Šlo o její „věneček zelený“, jak tehdy nazývali její poctivost.
Jaké se v současnosti nejčastěji kupují zásnubní prsteny?
Zlatnice v dnešním klenotnictví prozradila, že jde především o kroužky z bílého zlata, vybraný kámen bývá nejčastěji zirkon, a pokud je někdo movitější, rád koupí kroužek s briliantem. Nejčastěji se prodávají kroužky s jedním, méně s více kameny. Kulatý kroužek symbolizuje stálost a věčnost vztahu.
Dříve si dávali oba snoubenci prsteny navzájem, v současnosti bývá kroužkem obdarována jen dívka.
Bývá zvykem, že za rok a den po zásnubách následuje svatba. Rok je považován za ideální období, aby se svatba řádně připravila.
