Dvě postavy, jedna historická a jedna smyšlená.
Co činí někoho skutečně významným? Jak dosahují někteří lidé úžasných výsledků? Abychom mohli odpovědět na tyto otázky, musíme se zamyslet nad tím, co vůbec taková „velikost“ znamená. Nezabýváme se lidmi nebo přínosem těch, kdo jsou momentálně populární. Ti často upadají do zapomnění. Velikost se naopak váže k lidem a jejich přínosu, který přesahuje čas a místo.
Tento článek se bude zabývat dvěma příklady. Prvním je italský renesanční umělec Michelangelo, druhým je truhlář Qing, postava z čínského taoistického textu Zhuangzi.
Michelangelo a Boží kladivo
Michelangelovi je často připisován apokryfní výrok:
„Každý blok kamene v sobě skrývá sochu a úkolem sochaře je ji objevit. Já jsem v mramoru spatřil anděla a tesal jsem, dokud jsem jej nevysvobodil.“
Neexistuje žádný důkaz, že by to Michelangelo skutečně řekl. Některé jeho básně však naznačují, že by souhlasil s úkolem sochaře osvobodit anděla uvězněného v mramoru:
By navrátil se, odkud přišel v svět, tvar nesmrtný, v ten žalář zemský, v prach, tvé duše anděl soucitupln slét, vše zušlechtil, dal všemu k výši vzmach. Nechť tvář tvou velebil mé písně vznět, já po tvé duši nejvíce jsem práh’, co trvá jako ctnost, můj poutá hled, ne co by čas svou prudkou vlnou splách. Však tvoje krása přec mne dojímá, jeť ona první na té stupnici, v ráj kterou milostí se duše blíží. Tak Boha stihnout svýma očima. lze pouze v lidské kráse zářící, již miluji a v které on se shlíží. (překlad: Jaroslav Vrchlický)
Podle mého názoru Michelangelo naznačuje, že vidí to božské na zemi uvězněné v pozemských věcech. Avšak i ve svém uvěznění šíří to božské na zemi to dobré, a když je Michelangelo svědkem tohoto jevu, je naplněn láskou. Má na mysli posvátnou lásku, novoplatónskou lásku.
Pokračuje:
Když moje drsné dláto z kamene tvar lidské tváře tesá namáhavě, za vůdcem spěje, jenž je vede právě za každým hnutím mého ramene. Však ono v záři nebes plamenné to sebe i nás tvoří k svojí slávě, já sílu svoji z něho čerpám hravě, jen dlátem dláto můž’ být stvořené. A jako rána tím jest nejpádnější, čím s větší výše padá rukou silnou, mně k vůli proto ty jsi spěla v nebe; Neb zlomkem zůstal bych, já nejbídnější, bych nebyl přetvořený božskou dílnou, když na světě jsem zůstal sám, bez tebe. (překlad: Jaroslav Vrchlický)
Michelangelo naznačuje, že netvoří sám: Bůh mu pomáhá. Michelangelo máchá kladivem vysoko nad hlavou, aby vytesal krásné postavy, ale tyto postavy se nemohou projevit bez pomoci kladiva, které máchá výš než on. Bez Boha, božského kováře, Michelangelo své velikosti nedosáhne. Naznačuje, že je Božím kladivem.
Osvobození anděla
Michelangelův postup osvobozování uvězněných andělů je vidět na čtyřech nedokončených sochách pro hrobku papeže Julia II. Postavy ožívají, když se vymaňují z vězení chladného kamene. Hladkost vytesané kůže kontrastuje s drsným mramorem, který je třeba teprve otesat.
Kontrast je ještě větší, když porovnáme nedokončenou sochu s dokončenou sochou stejného projektu. Michelangelovu socha Mojžíše pro hrobku papeže Julia II. dodnes mnozí považují za jednu z jeho nejlepších. Poté, co Michelangelo Mojžíše z kamene osvobodil, údajně sochu vyzval: „Proč nemluvíš?“
Michelangelova díla se zdají být živá a ne pouze napodobeniny, a v tom spočívá jeho velikost. Ptát se jeho sochy na její mlčení je ironické, protože i po 500 letech k nám tyto výtvory promlouvají. Michelangelo však, jak sám přiznává, není příčinou této velikosti: Bůh je. Když se tedy ptáme: „Co dělá někoho v něčem skutečně velkým? Jak někteří lidé dosahují velkých věcí?“ Lze si odpovědět: Jejich prostřednictvím promlouvá Bůh.
Qing osvobozuje to nebeské od stromu
Jaké jsou podobnosti mezi Michelangelovou velikostí a velikostí východní kultury? Než Čínu ovládl komunismus, byla velikost často spojována s ctností a duchovností. Například taoismus měl ve staré Číně dlouhou duchovní tradici. Taoistická kniha Zhuangzi poskytuje vhled do následování Tao neboli cesty nebes.
V knize Zhuangzi je příběh o truhláři jménem Qing, který vyrábí umělecké stojany na zvony. Jeho výtvory jsou tak krásné, že si všichni myslí, že je vytvořili bohové nebo duchové. Na otázku, jak vytváří tak krásná umělecká díla, Qing odpovídá:
„Jsem pouhý řemeslník – jak bych mohl ovládat nějaké umění? Je tu však jedna věc. Když se chystám vyrobit zvonový stojan, nikdy nedovolím, aby mi to vyčerpalo životní energii. Vždy se postím, abych uklidnil svou mysl. … Tím se má zručnost soustředí a všechny vnější rušivé vlivy se vytratí. Poté se vydám do horského lesa a zkoumám nebeskou povahu stromů. Najdu-li nějaký svrchovaného tvaru a vidím v něm stát zvon, přiložím ruku k dílu a vyřezávám; pokud ne, nechám ho být. Tímto způsobem jednoduše srovnávám „nebe“ s „nebem“. To je pravděpodobně důvod, proč se lidé diví, že výsledky nebyly vytvořeny duchy.“
Určité věci o velikosti
Tento text nám říká určité věci o velikosti. Zaprvé, Qingova velikost vychází z něčeho, co ho přesahuje. Pokorně naznačuje, že sám žádné takové umělecké schopnosti nemá. Podle mne je jeho „půst“ duševním půstem, kterým se zbavuje všech rozptýlení, aby se mu mohlo zjevit nebe. Ve své prázdnotě – výsledku jeho nesobeckosti – je naplněn cestou do nebe. Podle mě nebe v tomto příkladu působí na dvou místech: Působí prostřednictvím Qinga a prostřednictvím přírody.
Když Qing rozpozná, že jeho myslí prochází nebeská energie, srovná ji s nebeskou energií, kterou vidí procházet přírodou. V podstatě vyřezává, aby uvolnil stojan na zvony ze stromu. Strom je schopen vyhodnotit jako svrchovaně vhodný pro svůj účel teprve poté, co vyprázdní svou mysl a naplní se nebeským klidem. Jak jinak by mohl srovnávat nebe s nebem, kdyby sám nedokázal nebe poznat?
Qing a Michelangelo se samozřejmě liší, ale stejně jako Michelangelo i Qing nechává skrze sebe působit božské. Za velikost Qinga není zodpovědná jeho vlastní činnost. Qingova velikost naopak pochází z pohybu nebes skrze něj. Zde je možná odpověď na otázku velikosti: nebesa se pohybují skrze nás.
Ve snaze o všechno veliké
Jak podle těchto dvou příkladů usilujeme o velikost? Usilujeme o velikost tím, že usilujeme o Boha; usilujeme o velikost tím, že jednáme zde na zemi jako v nebi? Můžeme najít velikost v nalezení Boha a cesty do nebe zde na zemi? Je naše velikost odrazem naší nesobeckosti, prázdnoty naplněné Bohem, která nám umožňuje vidět božské ve světě? Pokud ano, co bylo v našem dosavadním životě velké a jak doufáme, že budeme velcí v budoucnosti?
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
