Odysea jednoho českého spotřebitele v boji proti „vysávání osobních údajů“, který vzkazuje čtenářům, aby „neztráceli svoji svobodu a práva vlastní pasivitou“.
Na redakci Epoch Times se obrátil muž, který si chtěl koupit osobně lístek do kina, a protože „neuvedl telefonní číslo a e-mail“, nebyl mu lístek prodán. „Teď je to lístek do kina, a kdy to budou boty, rohlík, cigarety…? Mně toto vůbec nepřijde jako maličkost,“ napsal překvapený občan. Jeho zkušenost vyvolává řadu dalších otázek.
Například, kde jsou hranice pro sbírání osobních údajů zákazníka a existují vůbec nějaké? Co od nás může prodejce při nákupu legálně vyžadovat a co můžeme odmítnout?
Začneme odyseou, kterou musel podstoupit spotřebitel, kterého na jeho žádost jmenujeme pouze pod přezdívkou „pan Karel“, když se snažil najít odpovědi na tyto otázky.
„Psal jsem stížnost provozovateli kina, který trval na svém a zdůvodňoval to lepším servisem pro zákazníky, který odstartoval po zkušenostech v praxi v době covidu. A bez toho se prostě k onomu lístku nijak nedostanu,“ popisuje událost pan Karel, kterému připadalo podivné, že si nemůže zajít do kina, aniž by kvůli tomu musel poskytovat svůj osobní e-mail a telefonní číslo.
V odpovědi, kterou obdržel, vedení kina uvádí, že „koupě vstupenek bez zadání kontaktních údajů je možná pouze před danou akcí a pouze v případě, že je na místě přítomen pokladník“.
Česká obchodní inspekce (ČOI) i Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) skutečně začaly situaci řešit. Inspektorky podnikly kontrolní nákup a úřad začal jednat s vedením kina.
Obrátil se tedy na Českou obchodní inspekci (ČOI): „Opravdu se tím zabývali, ale výsledkem jejich šetření bylo pouze zjištění, že byla porušena pravidla pro ochranu osobních údajů (GDPR), ale dle zákona o ochraně spotřebitele to prý není problém na zásah. Celou věc předali Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ).“
Dle odpovědi ČOI na podnět pana Karla inspekce vyslala dvě inspektorky, aby se před promítáním pokusily zakoupit vstupenku „na aktuálně promítaný film“. A výsledek? „Bez zadání osobních údajů prodej nebyl umožněn,“ potvrdila ČOI.
Úřad ÚOOÚ podle pana Karla případ řeší. „Komunikoval s prodejcem, že opravdu došlo k porušení GDPR, a že to má napravit,“ říká. V dokumentu zaslaném ČOI se konkrétně uvádí, že kino porušilo nařízení EU, protože údaje nebyly poskytnuty dobrovolně – „souhlas nebyl svobodný, jednoznačný ani informovaný“.
Nakonec údajně ÚOOÚ skutečně provozovatele „dotlačil ke změně praktik“.
Zkusili jsme dnes lístek zakoupit on-line a systém stále ukazuje nutnost uvedení e-mailu a telefonního čísla. Kontaktovali jsme tedy sekci prodeje lístků s dotazem, zda při osobním nákupu vstupenky na pokladně budeme muset kinu předávat svůj e-mail a telefonní číslo. Do doby vydání článku kino nereagovalo.
Pan Karel Epoch Times sdělil, že se opět chystá do kina vydat a podniknout další pokus o návštěvu nějakého promítání a nákup vstupenky bez udání osobních údajů.
Na případu a snaze chránit své soukromí chce ukázat cestu, jak se mohou občané proti podobnému jednání obchodů bránit a jaká je šance na úspěch. Podle pana Karla je to „výzva pro další lidi, jak se zasadit o své soukromí“, aby „neztráceli svá práva vlastní pasivitou, protože ještě stále je kam se obrátit a existují instituce, které mají naši ochranu v náplni práce. Komunikace s nimi je různá, ale moje zkušenost je ve shrnutí pozitivní, i když zdlouhavá“.
Když oslovil časopis dTest, který se specializuje na výběr zboží a ochranu spotřebitelských práv, poradili mu údajně podat stížnost na ČOI. Tedy nic, co by již nevyzkoušel.
Vyžádali jsme si kopie komunikace vedené s provozovatelem kina i úřady, abychom mohli ověřit výpověď pana Karla. Před vydáním článku nám bylo umožněno do kopií dokumentů nahlédnout.
Širší problém sběru dat
S podobnou praxí se setkáváme poměrně běžně i u kamenných obchodů a zejména eshopů. Patří anonymní nákupy do základního práva každého občana, nebo jsou mu nadřazeny požadavky obchodů a prodejních sítí?
Některé projekty ukazují, že spotřebitelé řeší situaci používáním přezdívek (pseudonymů) a „doménových košů“. Na blogu „digitální svobody“ Iure popisuje jeden ze spotřebitelů právě takováto poněkud krkolomná řešení.
„Za e-mail, sociální sítě, vyhledávání, ale i za slevy v supermarketu platíme svými osobními daty. Na jejich základě jsou pak modelovány cílové skupiny, na základě těch je pak na nás cílená reklama. V horším případě jsou pak data o nás sbírána, aniž bychom za to vůbec něco získali,“ uvádí autor Hynek Trojánek v článku na webu a2larm.cz s návodem, jak blokovat snahy mapovat pohyb uživatele internetu.
Podle kritiků sledování dat jsou svoboda a soukromí občanů postupně ukrajovány pod hesly „bude to dobré pro lepší ochranu (soukromí, dětí…), bezpečnosti“ a další upozorňují, že „dobře míněné sítě políčené tu na teroristy, tu na zneužívače dětí, jsou především až příliš často zneužity k polapení investigativních novinářů, aktivistů či politické opozice“.
A tak se pan Karel ptá: „Proč by to nemělo jít i anonymně? Proč například ÚOOÚ tuto praxi nenapadne a nepřikáže prodejcům, aby povinně umožňovali i variantu anonymního nákupu, především nákupů přes e-shopy? Proč v tomto nejsou aktivní?“
