Flora Zhao

21. 5. 2024

Hlavní rozdíl mezi klasickou a populární hudbou spočívá v tom, že klasická hudba má jedinečná pravidla – a mozek je má rád.

Šedovlasá starší žena seděla nehybně se sklopeným pohledem. V pozdním stádiu demence už s ostatními nemluvila ani nenavazovala oční kontakt.

Když Ayako Yonetaniová začala hrát na housle, žena pomalu zvedla hlavu.

„Její ústa se pohnula a oči se jí rozzářily, jako by slyšela mou hudbu a snažila se ji sledovat,“ vyprávěla Yonetaniová, koncertní umělkyně a profesorka houslí a violy na Univerzitě múzických umění na střední Floridě.

Ti, kteří se starší ženou trávili čas, byli ohromeni. „Nikdy předtím ji neviděli takhle reagovat,“ řekla. Byl to však jen jeden z mnoha případů, kdy Yonetaniová něco takového viděla.

Jasné důkazy

V 90. letech minulého století byla v časopise Nature publikována jedna studie, která vzbudila pozornost.

Tři skupiny účastníků dostaly za úkol buď sedět v tichu, poslouchat relaxační kazetu, nebo poslouchat Mozartovu Sonátu pro dva klavíry D dur (K448). Po deseti minutách se u skupiny, která poslouchala Mozartovu hudbu, výrazně zlepšilo skóre prostorového IQ – bylo téměř o 10 bodů vyšší než u ostatních dvou skupin.

Od té doby vědci používali Mozarta a další klasickou hudbu v různých experimentech na zvířatech i lidech a potvrdili podobné výsledky: poslech klasické hudby nebo výuka hry na hudební nástroj vede k lepším školním známkám a silnějším schopnostem prostorového uvažování, snižuje riziko atrofie mozku a zpomaluje pokles kognitivních schopností.

„Mozartův efekt“ skutečně existuje, řekl Kiminobu Sugaya, který má doktorát z farmakologie a je profesorem medicíny na Univerzitě centrální Floridy (University of Central Florida College of Medicine) a vedoucím oddělení neurověd na Burnettově škole biomedicínských věd, během rozhovoru pro Epoch Times. Při pokusech s obyvateli místní komunity zjistil, že při přehrávání tohoto typu klasické hudby „jsme zaznamenali 50procentní nárůst mozkových funkcí“.

Mozartův efekt je jasným důkazem toho, že pomocí hudby lze měnit mozkové funkce a abnormality.

Dr. Michael Trimble, emeritní profesor neurologie a neuropsychiatrie na University College London

Některé druhy klasické hudby nejenže zlepšují kognitivní schopnosti, ale používají se také k léčbě mozkových poruch, jako je epilepsie nebo Parkinsonova choroba. „Mozartův efekt je jasným důkazem toho, že pomocí hudby lze měnit mozkové funkce a abnormality,“ uvedl pro Epoch Times Dr. Michael Trimble, emeritní profesor neurologie a neuropsychiatrie na University College London Institute of Neurology a člen Royal College of Physicians. Někdy je epilepsie obtížněji zvladatelná pomocí léků – a použití pečlivě vybrané a upravené klasické hudby k „tréninku“ mozku pacientů s epilepsií může normalizovat jejich mozkové vlny a elektroencefalografické abnormality.

Studie publikovaná v časopise Interdisciplinary Science Reviews v roce 2022 uvádí, že „do dnešního dne zůstaly K448 a K545 jedinými antiepileptickými hudebními výběry, které byly ověřeny opakovanými experimenty“. Studie rovněž citovala údaje z metaanalýzy z roku 2020, která zjistila, že „přibližně 84 % účastníků zkoumaných studií vykazovalo při poslechu Mozartovy skladby K448 významné snížení epileptické mozkové aktivity“.

Co chce mozek

Z hlediska vlivu na lidský mozek spočívá hlavní rozdíl mezi klasickou a popovou hudbou „ve složitosti a struktuře“, řekla deníku Epoch Times Clara Jamesová, která má doktorát z neurovědy a je profesorkou na Univerzitě aplikovaných věd a umění ve švýcarské Ženevě a docentkou na Ženevské univerzitě.

Před dovršením 32 let byla Jamesová profesionální houslistkou.

Klasická hudba období baroka, klasicismu a romantismu (1600–1900) se drží přísných strukturálních a harmonických pravidel. I nehudebníci si všimnou problému s její strukturou, pokud se interpret dopustí drobné chyby, řekla Jamesová.

„Klade značný důraz na proporce, rovnováhu a harmonii,“ dodala Yonetaniová.

Naproti tomu jiné formy hudby nemusí tato strukturální pravidla striktně dodržovat.

Lidský mozek „má rád hudební pravidla“, vysvětlil doktor Trimble. „Existují určité hudební zvuky, které jsou hluboce zakotveny ve schopnosti našeho nervového systému nechat se hudbou pohnout.“ Zdůraznil, že hudba obsahuje přirozená pravidla a matematickou logiku, zejména klasická hudba, kde je spojení s matematikou robustní. Proto je mozkem všeobecně uznávána a přijímána.

Notový zápis prvního vydání Beethovenovy 9. symfonie. Klasická hudba se řídí přísnými strukturálními pravidly a klade značný důraz na proporce, rovnováhu a harmonii. (Ian Waldie/Getty Images)

Dr. Trimble poznamenal, že Mozart vytvořil skutečně odlišný hudební styl, který se odklonil od dřívějšího barokního období. Mozartova skladba K448, která byla první skladbou použitou ke zkoumání mozkového efektu a vlivu Mozartovy hudby na mozek obecně, „může souviset se spektrogramatickými úvahami – zejména s přítomností nižších harmonických frekvencí“.

„Klasická a populární hudba se v mnoha ohledech liší,“ pokračoval. Popová hudba obsahuje neustálé opakování stále stejných hudebních sekvencí a zprostředkovává informace, které jsou často neurčité a banální, bez jemného vývoje a variací, k nimž dochází v průběhu klasické hudby.

Jamesová poukázala na to, že typická skladba klasické hudby obsahuje širokou škálu rytmů, dynamika se mění od extrémně hlasitých až po velmi tiché a extrémně pomalé a rychlé úseky – to vše je plynule propojeno. Oproti tomu jediná skladba populární hudby má omezenou variabilitu a udržuje pravidelný rytmus.

Kromě toho jsou skladby klasické hudby poměrně dlouhé, obvykle v rozmezí 20 až 25 minut; některé jsou ještě delší, například díla Gustava Mahlera, která mohou trvat i více než hodinu. Nesou bohaté informace a poskytují mozku dostatek času na jejich zpracování, podobně jako když si pomalu vychutnáváme jablko, na rozdíl od rychlé konzumace gumového bonbonu s jablečnou příchutí.

Navíc hlasitost živého zvuku na koncertech moderní populární hudby může být ohlušující a chování zpěváků a fanoušků může být značně divoké. „Hudbu není slyšet, protože lidé neustále křičí,“ řekl doktor Trimble.

Zvýšení množství šedé kůry mozkové

Jak lidé stárnou, jejich mozek se postupně zmenšuje, což vede k postupnému úbytku neuronů. Jedna studie však zjistila, že u orchestrálních hudebníků se určité části mozku časem nezmenšují, a dokonce se mohou zvětšovat.

Podobné výsledky přinesly i testy magnetické rezonance provedené pod dohledem pana Sugayi.

Hudebníci ze symfonického orchestru mají výrazně větší objem šedé hmoty než běžní lidé a objem jejich mozku se s věkem téměř nezmenšuje. (Ilustrace The Epoch Times)

Mozek se skládá z šedé a bílé hmoty. Bylo zjištěno, že šedá hmota, tvořená neurony, se po hudebních aktivitách zvětšuje. Jamesová vysvětlila, že toto zvětšení není způsobeno nárůstem počtu neuronů, ale spíše tím, že „spojení mezi neurony zesílí“. Naproti tomu bílá hmota se týká krátkých nebo dlouhých axonů neuronů, které společně fungují jako komunikační síť mozku, podobně jako místní silnice a dálnice spojují různá města. Při poslechu hudby se tato síť lépe buduje a orientuje.

Kromě toho se hipokampus – hloubková mozková struktura – „rozsvítí“, když lidé pozorně poslouchají hudbu, řekla Jamesová. Hipokampus hraje klíčovou roli v poznávání, paměti a emocích.

Zdá se, že naše vzpomínky na hudbu vydrží déle než vzpomínky na každodenní události nebo zážitky z určitých etap života. Tento jev vysvětluje, proč si někteří starší jedinci dokáží bez námahy vybavit a zazpívat písně nebo melodie, které se jim líbily v mládí. Hipokampus také pomáhá lidem porozumět hudbě. Pokud tato část mozku není zapojena, člověk nerozumí tomu, co slyší, jako by poslouchal jiný jazyk.

Emocionální dopad

Mezinárodní průzkumy zjistily, že více než 80 procent z nás pláče při hudbě, ale jen 18 procent a 25 procent se rozpláče při prohlížení soch a obrazů. „Hudba nás dojímá,“ řekl doktor Trimble.

Klasická hudba je úzce spojena s emocemi. Doktor Trimble se domnívá, že „skutečná reakce, kterou na hudbu máme, je téměř transcendentální“.

Klasická hudba může být pro snížení stresu a úzkosti účinnější než jiná hudba, protože obvykle obsahuje momenty uvolnění a zklidnění. „Každá skladba obsahuje pomalé úseky, které vám pomohou uvolnit se,“ řekla Jamesová. V některých terapeutických zařízeních, například v nemocnicích, zejména na jednotkách intenzivní péče, jsou často upřednostňována díla Mozarta, Bacha a některých italských klasických skladatelů pro jejich vynikající účinky snižující stres a bolest.

Jonathan Liu, lékař tradiční čínské medicíny (TCM) a akupunkturista v Kanadě, řekl deníku Epoch Times, že klasická hudba hrála v historii významnou roli při léčení. Může také vyvolávat pocit posvátnosti, vzbuzovat vděčnost a úctu.

Klasická hudba může zlepšit funkci mozku a snížit stres. Může také vyvolávat pocit posvátnosti, vzbuzovat vděčnost a úctu. Vystoupení symfonického orchestru Shen Yun v Boston Symphony Hall 13. října 2018. (NTD Television)

Za vzbuzením emocí stojí řada látek, které se produkují v mozku.

Hudba podporuje vylučování endorfinů, enkefalinů, dopaminu a serotoninu v mozku. Každý z nich má různé biologické účinky, od vyvolání potěšení a uvolnění až po zmírnění fyzického nepohodlí a podporu spánku.

Sugaya zmínil, že návštěva koncertu vážné hudby je ideální pro rande, protože díky dopaminu uvolňovanému v mozku můžete svému partnerovi připadat okouzlující. Krásná hudba může také zvýšit hladinu oxytocinu, hormonu lásky.

„Mozek má spoustu nevyužitého potenciálu, který lidstvo ještě plně nevyužilo,“ poznamenal Liu.

Uvolňování dopaminu vyvolává štěstí a zažehává jiskry v kognitivním systému a systému odměn v mozku. Jamesová vysvětlila, že když lidé při ponoření do klasické hudby pociťují chvění nebo mrazení v zádech, zažívají jev, při kterém se plně aktivuje systém odměny v mozku, který je takovým příjemným zážitkem nabuzen.

Na rozdíl od klasické hudby, která má účinky snižující úzkost a depresi, některé moderní žánry rockové hudby vyvolávají nadměrné vzrušení a melancholii. Při diskusi o preferenci stimulující hudby mladými lidmi doktor Trimble prohlásil: „Nevěřím, že to pomáhá vašemu emočnímu stavu.“ Tato hudba podle něj naopak vyvolává hněv a negativní emoce.

Negativní vliv na emoce mohou mít i některé moderní žánry hudby nové generace.

Ve starší studii 144 účastníků různého věku poslouchalo 15 minut různé kategorie hudby a před poslechem a po poslechu vyplňovalo stejný dotazník. Výsledky ukázaly, že klasická hudba výrazně snižovala pocity napětí. Naproti tomu hudba nové generace sice snižovala pocity napětí a nepřátelství, ale zároveň snižovala duševní jasnost a energičnost lidí. Rocková hudba nejenže významně zvyšovala pocity nepřátelství, únavy, smutku a napětí, ale také snižovala duševní jasnost a energičnost lidí a jejich pocity zájmu a uvolnění.

Nic ezoterického

Jamesová vybízí lidi, aby klasickou hudbu začlenili do svého každodenního života.

Pro průměrného člověka není klasická hudba esoterická nebo obtížně srozumitelná; mnoho klasických skladeb je ve skutečnosti docela přístupných. „I člověk, který nikdy neměl hodiny hudby, může hudbu velmi ocenit,“ řekla.

Yonetaniová také poznamenala, že klasická hudba z období klasicismu původně sloužila jako zábava pro šlechtu, takže díla skladatelů jako Mozart a Joseph Haydn byla docela přístupná a příjemná. Klasická hudba barokní éry od skladatelů, jako jsou Bach a Händel, je navíc i přes svou poněkud složitější povahu vynikajícím úvodem do poznávání hudby. Klasická hudba z období romantismu, jejímž příkladem jsou skladatelé jako Brahms a Robert Schumann, nabízí nepřeberné množství krásy a hloubky.

Yonetaniová se podělila o roztomilý detail týkající se její každodenní rutiny. „S manželem posloucháme hudbu při snídani.“ Kromě toho se domnívá, že poslech klasické hudby během dojíždění do práce může být obohacujícím způsobem, jak ocenit její krásu a hloubku.

Pozoruhodné je, že jak Yonetaniová, tak Jamesová hovořily o obrovském kouzlu živých koncertů.

„Nic se nevyrovná živému koncertu,“ zdůraznila Jamesová a uvedla, že nejlepší způsob, jak ocenit klasickou hudbu, je koncert. Lidé se mohou soustředit bez rozptylování, ponořit se do hudby a živého výkonu hudebníků, a získat tak „nejvyšší zážitek, potěšení a povzbuzení“.

Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.

Epoch sdílení

Facebook
Twitter
LinkedIn
Truth Social
Telegram

Související témata