V historické budově Národního divadla v Praze začalo v poledne poslední rozloučení s Vlastimilem Harapesem. Rozloučit se přišli přátelé a kolegové, u rakve stojí čestnou stráž. Veřejnosti se budova otevřela v 11:20, již půl hodiny před otevřením byla u Národního divadla dlouhá fronta. Lidé se mohli u rakve poklonit a napsat vzkaz do kondolenční knihy. Herec a tanečník zemřel 15. května ve věku 77 let.
Na začátku obřadu zazněla píseň Jen pár dnů. Harapes ji nazpíval se zpěvačkou Hanou Zagorovou, která byla jeho druhou manželkou. Poté pronesl smuteční řeč ředitel Národního divadla Jan Burian. Připomněl, že Harapes nebyl jen dlouholetou tváří českého baletu, ale lidé ho znali také z televize, filmu a divadla. Harapes působil i jako umělecký šéf a taneční pedagog. „Tím vším v českém dramatickém umění a tanečním divadle Vlastimil harapes byl,“ řekl Burian.
Jeviště bylo vyzdobené množstvím věnců, nad rakví visela fotografie zesnulého a v pozadí byly promítány archivní ukázky z Harapesových tanečních i filmových rolí.
Nejen na společná léta v Národním divadle, ale také na celoživotní přátelství zavzpomínal ředitel Taneční konzervatoře Jaroslav Slavický, který se znal s „Vlastíkem, jak mu všichni říkali“, přes 60 let. „Říká se, že každý je nahraditelný, v jeho případě to neplatí,“ prohlásil Slavický.
„Jsou zástupy průměrných, desítky výborných, několik jedinečných umělců, a pak jsou jedinci, kteří se stávají symboly svých profesí. Mají tolik talentu, že jejich tvorba a osobnost se tak výrazně zapíší do dějin, že se stanou sami těmi dějinami,“ vyzdvihl osobnost Vlastimila Harapese prezident Herecké asociace Ondřej Kepka. Harapese označil za „symbol jeho profese“ a muže s „vějířem talentů“.
Divadelník Jiří Suchý zavzpomínal na jejich spolupráci v divadle Semafor a Harapesovo účinkování ve hře Prsten pro Nibelunga. Poté obřad zakončila státní hymna.
Harapes byl dlouholetým baletním sólistou Národního divadla a později baletní soubor první české scény vedl jako umělecký šéf. Na závěr svého angažmá se stal jako jeden z mála čestným členem Národního divadla, v roce 2016 vstoupil do Síně slávy ND.
Během své více než dvacetileté aktivní činnosti tančil stěžejní mužské role prakticky ve všech titulech repertoáru Národního divadla. V roce 2012 získal Thálii za celoživotní taneční mistrovství. Byl také úspěšným filmovým a divadelním hercem. Nejširší veřejnost ho bude mít navždy spojeného s baletním mistrem Jindřichem z filmů Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny.
