Úspěchy Franze Josepha Haydna by nebyly možné bez pomoci nejvýznamnějšího uherského šlechtického rodu.
Mozart mu říkal „papa“. Beethoven prohlásil, že se od něj „nikdy nic nenaučil“. Král Jiří III. ho nazval „dobrým a poctivým německým gentlemanem“, ale dával přednost Händelově hudbě.
Žádný z těchto poněkud znevažujících názorů však zcela nevystihuje význam Franze Josepha Haydna. S více než 100 symfoniemi a téměř 70 smyčcovými kvartety na kontě je všeobecně považován za tvůrce těchto hudebních forem. Jako průkopník vídeňského klasicistního stylu je klíčovou osobností spojující období baroka a romantismu. Za svého života byl uznáván jako největší skladatel své doby.
Kromě geniality však měl Haydn i prostředky, které mu umožnily svůj talent realizovat. Jeho úspěchy by nebyly možné bez pomoci nejvýznamnějšího uherského šlechtického rodu.
Haydnova povaha a počátky umělecké dráhy
Haydn trpěl nosním polypem a nebyl příliš pohledným mužem, proto si nikdy neobjednal svůj portrét. Malíři pracující na zakázku jiných měli tendenci jeho podobu idealizovat. Neměl žádnou z typických osobnostních zvláštností tvůrčích umělců. Nebyl arogantní jako jeho vzpurný žák Beethoven ani neuctivý jako jeho přítel Mozart. Jeho přirozené a neafektované chování odráželo jeho skromný původ syna koláře.
George August Griesinger, jeden ze tří mužů, kteří napsali Haydnovy životopisy na základě osobních vzpomínek, napsal, že jeho vystupování „svědčilo o obezřetnosti a tiché vážnosti“.
Haydn se narodil nedaleko Vídně a brzy se vzdělával jako sborista a houslista, dokud se mu nezačal měnit hlas. Poté se živil v rámci svobodného povolání interpreta a učitele. Kontrapunkt se učil četbou knih a samostudium doplňoval lekcemi od italského skladatele Nicoly Porpory.
Rod Esterházyových
V roce 1761 vstoupil devětadvacetiletý Haydn do služeb nejbohatší a nejmocnější uherské rodiny. Kníže Pavel Antonín Esterházy ve smlouvě s Haydnem jako novým zástupcem kapelníka uvedl, co od něj očekává. Pravidlo číslo 4 například stanovilo, že Haydn „je povinen komponovat hudbu, jakou mu Jeho Jasnost přikáže, a nehovořit o těchto skladbách s žádnou jinou osobou ani nedovolit, aby byly kopírovány“. V pravidle č. 5 bylo Haydnovi rovněž nařízeno, aby se „denně před polednem a po poledni dostavoval do předsálí a dotazoval se, zda si Jeho Výsost přeje nařídit vystoupení orchestru“.
Byla to náročná práce, ale Haydn měl nyní stabilní zaměstnání, bez nejistot spojených s životem na volné noze. O rok později se staly dvě věci: Pavel Antonín zemřel a jeho bratr Mikuláš, nový kníže, začal stavět zámek Esterházy.
Zámek Esterházy, přezdívaný „Malé Versailles“, je nyní klenotem Maďarska. Původně však byla postaven na bažině, kterou bylo třeba vysušit. V létě zde řádili komáři a v zimě foukal prudký vítr. Kvůli zdejšímu klimatu byl Haydn během svého zdejšího působení často nemocný.
Venkovské místo sice nebylo příznivé, ale kníže Mikuláš to vynahradil tím, že do stavby zámku vložil obrovské finanční prostředky. Během čtyř let zaplnil panství zahradami, loveckými areály, kaskádovými fontánami, skleníkem pro ovocné stromy, pavilonem, románskými chrámy a zvěřincem s exotickými zvířaty. Samotný zámek obsahoval více než 100 pokojů pro hosty, velkou knihovnu a uměleckou galerii.
Pro Haydnovy záměry byly důležitější hudební prostory. Mikuláš nechal postavit dvorní kapli, operu pro 400 osob a loutkové divadlo, které obložené kameny a mušlemi imitovalo jeskyni (tzv. grottu). V roce 1766, kdy byl palác dokončen, zemřel hlavní hudební ředitel a Haydn byl povýšen. Komponoval hudbu na objednávku pro každé místo: duchovní mše pro kapli, 24 oper pro divadla a symfonie a komorní hudbu pro dva velké hudební sály.
Metody kompozice
V dopise Griesingerovi Haydn slavně vysvětlil, jaký vliv měl život v zámku Esterházy na jeho kompoziční styl:
„Můj kníže byl se všemi mými díly spokojen, dostávalo se mi schválení, mohl jsem jako šéf orchestru experimentovat, pozorovat, co účinek zesiluje a co oslabuje, a tak vylepšovat, přidávat, ubírat a riskovat. Byl jsem oddělen od světa, v mé blízkosti nebyl nikdo, kdo by mě v mém počínání mátl a otravoval, a tak jsem musel být originální.“
Díky orchestru profesionálních hudebníků na místě mohl Haydn opustit svůj pracovní stůl a zkoušet hudební pasáže na různých nástrojích, kdykoli se mu to hodilo. Ačkoli byl izolován od hudebního centra Vídně, často přijímal návštěvy u dvora a občas do města cestoval.
Přesto se izolace na Haydnovi a jeho hudebnících projevila. Odráží se to v jedné z jeho skladeb, Symfonii č. 45 fis moll. Hudebníci, kterým se stýskalo kvůli dlouhému pobytu mimo rodinu, požádali Haydna o pomoc. Místo aby se obrátil na knížete Mikuláše přímo, odehrál symfonii Na odchodnou, aby mu vyslal vzkaz. V závěrečné větě přestávají nástroje jeden po druhém hrát. Každý hráč zhasl svou svíčku, vzal noty a odešel z pódia, takže skladbu uzavřely pouze dvoje housle. Bystrý kníže pochopil a nařídil, aby se dvůr vrátil do knížecího hlavního sídla v Eisenstadtu.
Pozdější život
V roce 1790 Mikuláš zemřel. Jeho syn Mikuláš II. se musel vypořádat s velkými dluhy způsobenými otcovým rozmařilým utrácením a byl nucen snížit náklady. Rozpočet na hudbu byl mezi prvními, které byly kráceny.
Haydn, kterému se blížila šedesátka a který byl mezinárodně proslulý, se rozhodl odjet do Londýna, kde byla jeho hudba velmi oblíbená.
„Papa!“ řekl Mozart Haydnovi, když se dozvěděl o jeho plánech na cestu do Anglie. „Nemáte žádnou průpravu pro velký svět a umíte příliš málo jazyků.“
„Mému jazyku rozumějí po celém světě,“ odpověděl mu Haydn.
Právě v Londýně, na sklonku života, Haydn složil mnoho ze svých největších děl, včetně oratoria „Stvoření světa“. Měl štěstí, že v osobě krále Jiřího III. měl dalšího velkého šlechtického ctitele. Jiří chtěl, aby Haydn zůstal v Anglii natrvalo, ale dobrý německý gentleman se stále cítil vázán ke své vlasti a rodině Esterházyů.
V roce 1795 se vrátil do Uher, aby se znovu ujal funkce kapelníka Mikuláše II. Tentokrát měl minimální povinnosti a po zdravotních problémech přestal v roce 1803 komponovat. Když o šest let později zemřel, nashromáždil značné jmění. Neměl děti ani sourozence, kterým by ho mohl odkázat, a tak ho štědře rozdělil mezi chudé, školáky, sirotky a skromné lidi, které znal.
Griesinger shrnul „národní ztrátu“, kterou země utrpěla, slovy, že „zvuk jeho harmonií … udělal více než všechny psané věci dohromady, aby proslavil čest německého uměleckého talentu v nejvzdálenějších zemích“.
