Analytický komentář
Určení „pravdy“ a „dezinformace“ novela zákona nikterak nezjednoduší. Ověřování faktů je standardní každodenní rutinou seriózních médií, říkají experti.
Stávající zákon o České televizi (ČT) a Českém rozhlase (ČRo) by měl projít změnou. Jeho novelu navrhuje Ministerstvo kultury pod vedením Martina Baxy (ODS). Ministerstvo pro místní rozvoj vedené Ivanem Bartošem (Piráti) do novely prosadilo dodatek o „přispívání (ČT a ČRo) k postupu proti dezinformacím při respektování svobody slova“.
Podle expertů a mediálních veteránů je zcela běžnou praxí každého seriózního média informace ověřovat, hledat jejich zdroje a informovat čtenáře o svých zjištěních. Dále také o tom, zda byla redakce schopna nezávisle ověřit, jak se věci mají. Tato praxe sama o sobě pomáhá čtenářům a divákům utvářet si názory na základě přesných a otevřených zjištění, která jsou pak prezentována médii.
Ohledně návrhu na „boj s dezinformacemi“ existuje hned několik úskalí, která nejsou od počátku jasná.
Například jak odlišit, zda se jedná o záměrně šířenou nepravdu, omyl nebo naivní důvěru v nějakou zprávu atp. Vzpomeňme si na nedávné rozhodnutí soudu ve věci covidových „dezinformací“ na ČT. Kdo povede onen „postup proti dezinformacím“, ke kterému by měla veřejnoprávní média dle novely „přispívat“? Kdo a jak bude v redakcích ČT a ČRo rozhodovat, co je dezinformace?
Piráti, jako autoři dodatku, nedávno prezentovali plán, v němž mluví o spolupráci s veřejnoprávními médii, při níž by si stát objednával ověřování faktů u konkrétních témat. V důvodové zprávě k navrhované novele se uvádí, že „veřejnoprávní média mají být jedním z hlavních nástrojů postupu proti dezinformacím“. Potom se zdá, že by vláda měla tento „nástroj“ využívat ke svému účelu.
Jak by taková věc měla být realizována, zatím není jasné.
Vláda by zadávala úkoly ČT a ČRo, aby například prověřily nějaké tvrzení a rozhodly o tom, zda se jedná o dezinformaci? Nemá ale stát tajnou službu a rozvědku, aby si v klíčových věcech mohl utvářet přesné závěry? Nebo by tedy mělo veřejnoprávní médium za úkol spolehlivě ověřené informace zapracovávat do zpravodajství, či snad spustit nějaký speciální kanál, v němž by publikoval svůj fact-checking vybraných informací?
Co je dezinformace?
Onen strach z dezinformací a boj proti nim byl patrný v posledních letech kolem témat, jako jsou původ nového koronaviru, nežádoucí účinky a složení mRNA vakcín proti onemocnění covid-19, rusko-ukrajinský konflikt (např. úmrtí lidí v ukrajinském městě Buča) a tak dále.
Definovat, co je to „dezinformace“, je podle šéfredaktora Lidových novin Veselina Vačkova těžké. Částečně proto, že je ve hře subjektivní vnímání reality každého člověka nebo vývoj lidského poznání, který ukazuje, že to, co bylo jednou považováno za nepravdivé nebo nemožné, se nakonec může ukázat jako pravdivé a možné.
Historický vznik pojmu „dezinformace“ je podle Vačkova možné vysledovat do období komunismu a vlády ruského diktátora Stalina, kdy se tyto přístupy využívaly k psychologickým operacím tajných služeb. V angličtině a tedy ve spojitosti s Velkou Británií tento pojem znamená „ovlivňování veřejného mínění psychologickými operacemi“.
Podle politologa Alexandera Tomského jsou dezinformace doménou zejména válečných konfliktů, kdy je obě strany využívají pro své vlastní účely vedení války. Jsou historicky zejména nástrojem tajných služeb.
Podle Pavla Štrunce z deníku Echo lze za dezinformaci označovat úmyslné šíření lži s určitým záměrem. „Lež je lepší termín než dezinformace,“ říká Štrunc.
O obtížnosti definovat tento pojem hovořil v rozhovoru na Epoch Times i ředitel Společnosti pro obranu svobody projevu Vlastimil Veselý.
