Majorka Anežka Vrbicová, moderátorka pořadu KAMUFLÁŽ, tentokrát pozvala k rozhovoru vojenského pyrotechnika, který má za sebou službu v této nebezpečné práci jako příslušník roty EOD (Explosive Ordnance Disposal aneb likvidace výbušnin).
Nadrotmistr Karel Václavík, vojenský pyrotechnik z EOD, absolvoval osm misí v Afghánistánu. Během patrolování třikrát explodovala bomba pod autem jeho týmu a několikrát čelil smrti. Je nositelem Záslužného kříže a bojového odznaku pěchoty.
Na dotaz, jaký má dojem, když přijde k výbušnému zařízení a má ho zneškodnit, pyrotechnik odpovídá: „Člověk musí mít k tomu respekt. Rozhodně to ale není strach. Jak by řekl klasik v jednom mém oblíbeném sci-fi filmu – ,strach zabíjí myšlení´… Vždy je tam možnost, že to nevyjde. Ale s tím ten člověk musí počítat.“
Václavík dodává, že pyrotechnik, stejně jako voják, musí počítat s tím, že může v operaci zemřít. „Musí být smířen s tím, že to k té práci patří. Pokud s tím smířený není, tak nemá co dělat v řadách pyrotechniků.“
Na otázku, jakou tíhu má tzv. skafandr, který používá během akce, jaké má složky, a jak je náročné dojít z bodu A do bodu B, kde je ta výbušnina, odpovídá, že oblek váží skoro 40 kg, je těžký a je potřeba mít fyzičku. Oblek sice mají vždy k dispozici, ale někdy není na místě ho použít, protože ne vždy může být bezpečný a použití je na rozhodnutí velitele.
Pyrotechnici putují po útvarech, které si je pozvou. Jaké to je být putujícím prvkem?
„Každá jednotka má svoje specifika z pohledu taktiky… musíme s nimi umět držet krok. V tomto smyslu jsme se mnoho naučili ve smyslu toho vojenství,“ líčí Václavík a moderátorka dodává, že na zahraničních misích získalo české EOD výbornou pověst.
Ze zkušeností si vzali znalost o tom, co vzít s sebou, aby pohyb byl co nejefektivnější. Ostatní „kluci byli suprově vybavení“, takže se mohli pohybovat a skákat jako kamzíci. Kdežto pyrotechnici s domněnkou „radši si toho vezmu víc, než aby mi to chybělo“, měli dvakrát tak těžké batohy než oni, popisuje dále.
V Afghánistánu zažili s oddílem průjezd jednou vesnicí, kde místní seděli před svými příbytky, jako by na něco čekali, a na konci vsi byla skrumáž dětí a dospělých. To „smrdělo“, jak pyrotechnici vyhodnotili. Zvýšili pozornost a za vsí opravdu vícekrát narazili na tlakové spínače.
Ze šestihodinové patroly se stala dvacetihodinová, skončili až v 6 ráno.
Kdyby si měl znovu vybrat, jakou profesi bude dělat, odpověděl K. Václavík: „Určitě bych chtěl být v armádě, možná trochu i být výsadkářem…. Asi být pyrotechnikem, který by skákal z letadla.“
