Peklo podle C. S. Lewise je méně o zanechání veškeré naděje a více o zanechání veškeré radosti.
Peklo: Vrcholná destinace pro ty, kteří se nabažili dovolených na Bali a chtějí změnit prostředí – nejlépe takové, kde je více utrpení a méně rozluček se svobodou.
Zdá se, že obyvatelé Singapuru si tento nevyužitý trh uvědomili a proměnili své pekelné muzeum (hlavní atrakci v parku Haw Par Villa) v opravdový Disneyland zatracení.
Lze si jen představit poradu marketingového oddělení: „Dobře, jak udělat věčná muka přitažlivější pro masy? Já vím! Klimatizace!“ A ejhle, návštěvníci se hrnou dovnitř jako hříšníci do nevěstince.
Sedm tisíc návštěvníků měsíčně. Jako by ke každé vstupence rozdávali odpustky zdarma.
Člověk si představí zpocené turisty, jak se přetahují o co nejlepší výhled na démony probodávající zatracence a mumlají si: „Alespoň tu není taková tlačenice jako ve frontě na londýnské vyhlídkové kolo.“
Takže až budete příště zvažovat výlet do singapurského Pekelného muzea, nezapomeňte si přibalit smysl pro humor – a možná i přenosný větrák. Koneckonců, i v klimatizovaném pekle bude určitě trochu dusno.
Existují však různé pohledy na peklo
Ale proč se spokojit s pouhým muzeem, když nám literární velikáni umožnili tak živé prohlídky podsvětí?
Vezměme si například Danteho. Ten zmapoval peklo s přesností urbanisty a vytvořil devět kruhů muk, vedle kterých vypadá londýnská M25 (188 km dlouhý dálniční okruh okolo Londýna, pozn. překl.) jako výletní loď.
Aby toho nebylo málo, C. S. Lewis se rozhodl, že peklo potřebuje změnu.
Pryč s ohněm a sírou, dovnitř nekonečné mrholení a sebenenávist. Jeho peklo je méně „zanechte veškeré naděje“ a více „zanechte veškeré radosti“, místo, odkud mohou zatracenci kdykoli odejít – jen kdyby se obtěžovali vstát z pohovky.
Je to duchovní ekvivalent mokrého kempování na zadní straně Bourke (velmi suché místo v Austrálii, pozn. překl.), kde je zábavou vaše vlastní zdrcující zoufalství a jedinou cestou ven je přiznat si, že se mýlíte.
A pak je tu kniha marxisty Jeana-Paula Sartra Za zavřenými dveřmi, která představuje peklo jako věčný trapný večírek v salonu ve stylu druhého empíru.
V Sartrově ďábelské variaci na výzdobu pekelných interiérů tři nedávno zesnulé duše, Joseph Garcin, Inèz Serrano a Estelle Rigaultová, očekávají středověká muka, ale nacházejí jen peklo špatné společnosti.
Garcin, který očekával stojany a rozžhavené kleště, se místo toho dočká jen sluhova přivření očí a naprosté absence fyzického mučení.
Ukazuje se, že skutečné mučení je to psychické. Trojice, navždy uvězněná v pokoji s dalšími dvěma lidmi, kteří jsou příjemní jako ježci ve spodním prádle, si rychle uvědomí, že skutečným utrpením není prostředí, ale nesnesitelná společnost.
Je to jako být uvězněn v nejhorší televizní reality show, jakou si lze představit, bez možnosti přepnout kanál nebo někoho vyloučit z ostrova pekelného ohně.
Nejslavnější větu hry pronese Garcin: „Peklo jsou jiní lidé!“
Tito autoři nám ve své nekonečné moudrosti nadělili peklo, které slouží jako vesmírné zrcadlo našich vlastních slabostí.
Dantovo peklo je místem, kde se spravedlnost vykonává s ironií silnější než politikova zpráva o výdajích.
Lewis nám mezitím připomíná, že skutečné peklo je to, které si vytváříme my sami – nekonečný koloběh lítosti a sebelítosti.
A Sartre nám nabízí nevkusnou výzdobu, nesnesitelné společníky a palčivou touhu být kdekoli jinde. Jeho vize pekla v nás vyvolává touhu po jednoduchosti starých dobrých vidlí.
–ete–
