21 kráterů po pozemských meteoritech naznačuje, že naše modrá planeta měla před několika sty miliony let prstencovou soustavu, jak ji dnes známe z Jupiteru nebo Saturnu. Důsledky pro život na Zemi jsou dalekosáhlé. Je však velmi nepravděpodobné, že by krátery vznikly náhodou jako v loterii.
Prachová zrnka a horniny obíhají kolem planety a při pohledu zvenčí vypadají jako prstence: To, co zní jako Saturn, Jupiter nebo Neptun, mohlo platit i pro Zemi. Myslí si to vědci pod vedením profesora Andyho Tomkinse z Monash University v USA.
Pokud by se tento předpoklad potvrdil, zpochybnilo by to naše chápání historie Země, tvrdí vědci. V jaké době však měla mít Země svou soustavu prstenců, jak vznikly a kde se nacházejí dnes? A jak vědci k této teorii dospěli?
Vodítka z vesmíru
Překvapivá hypotéza vychází z rekonstrukcí deskových tektonických struktur pro období ordoviku před 466 miliony let. V této době prý Země zažila neobvykle vysoký počet a intenzitu dopadů meteoritů.
Všechny známé dopady z tohoto období se nacházejí v okruhu 30 stupňů od rovníku. Proč se však krátery nacházely pouze v této úzké oblasti, a ne na zbývajících 70 procentech zemského povrchu? Tuto skutečnost nedokázala vysvětlit žádná z běžných teorií a badatelé po celém světě jsou zmateni.
Podle Tomkinse a jeho kolegů mohlo k impaktům dojít po setkání Země s velkým asteroidem – nešlo o přímý kontakt, ale spíše o vztah na dálku. Asteroid mohl překročit takzvanou Rocheovu hranici, pomyslnou fyzikální linii, pod níž se nebeská tělesa vlivem slapových sil rozpadají. Jeho úlomky mohly zpočátku vytvořit prstenec kolem Země a později na ni padat.
„Během milionů let materiál z tohoto prstence postupně padal na Zemi, což způsobilo nahromadění dopadů meteoritů, které lze pozorovat v geologických záznamech,“ vysvětlil profesor Andy Tomkins. „Vidíme také, že vrstvy sedimentárních hornin z této doby obsahují mimořádné množství úlomků meteoritů.“
Ledové důsledky pro Zemi?
Měla však taková soustava prstenců na Zemi nějaký dopad, a pokud ano, jaký? „Ještě více fascinující na tomto objevu je možný dopad na zemské klima,“ říká Tomkins.
Na počátku ordoviku, před 485 miliony let, bylo na Zemi velmi teplé klima s teplotou moře až 42 stupňů Celsia. Oceány byly osídleny korálovitými živočichy, mezi nimiž plavali známí trilobiti. Planeta se však brzy ochladila o téměř 20 stupňů Celsia, a to až do konce geologického období Hirnantium, kdy nastala prodloužená doba ledová a nakonec první velké hromadné vymírání.
Tomkins a jeho kolegové se domnívají, že prstenec mohl vrhat na Zemi stín, který blokoval sluneční světlo a přispěl ke vzniku námrazy Hirnantium. Doba ledová Hirnantium je považována za nejchladnější období posledních 500 milionů let.
„Myšlenka, že systém prstenců mohl ovlivnit globální teploty, přidává novou vrstvu složitosti do našeho chápání toho, jak mimozemské události mohly ovlivnit zemské klima,“ řekl Tomkins.
Velký zásah
Za normálních okolností asteroidy dopadají na Zemi na náhodných místech, takže krátery po dopadu jsou rovnoměrně rozmístěny. Aby vědci pochopili rozložení kráterů, rekonstruovali polohu ordovických kontinentů a hledali místa, kde by se krátery z tohoto období mohly nacházet.
Studium 21 neporušených a přístupných kráterů z ordoviku potvrdilo, že všechny se kdysi nacházely v blízkosti rovníku. Mezi tyto oblasti patří západní Austrálie, Afrika, Severní Amerika a malé části Evropy a Asie. Krátery jsou tedy soustředěny přibližně na 30 % možné impaktní oblasti.
Vědci jsou přesvědčeni, že k nárazům nedošlo náhodou, jako je tomu u běžných asteroidů. Spíše musely být důsledkem pádu úlomků ze starého zemského prstence.
Pravděpodobnost, že by se takový vzorec trefení mohl vyskytnout náhodou, je asi tak vysoká, jako kdybyste hodili šestku na kostce 13krát za sebou – tedy asi 100krát vzácnější než šestka v loterii se superčíslem. Zda Země skutečně měla prstenec jako Saturn nebo i jiné v jiných obdobích historie Země, zůstává zatím otevřenou otázkou.
Studie byla zveřejněna 12. září v časopise Earth and Planetary Science Letters.
–etg–
.svg){kind=link}
