Komentář
Je to již téměř 35 let, co E. L. Jones poprvé vydal svou přelomovou knihu The European Miracle (Evropský zázrak). Jones v ní zkoumal důvody, proč se Evropa – ve středověku poměrně chudá a zaostalá část světa – stala v 19. století nejbohatším a nejproduktivnějším místem na světě. Základní otázkou zůstává: Proč Evropa předčila jiné civilizace, které byly kdysi mnohem bohatší než Západ?
Podle Jonese byla hlavním faktorem, který přispěl k tomu, že se Evropa stala prominentní, vysoká míra ekonomické svobody. Jak říká Jones: „Hospodářský rozvoj ve své evropské podobě vyžadoval především svobodu od svévolných politických aktů týkajících se soukromého vlastnictví.“ Nebo, jak došel k závěru historik Ralph Raico, industrializace Evropy úzce souvisela s tím, že „ekonomika dosáhla takového stupně autonomie, jaký jinde ve světě s výjimkou krátkých období nebyl znám“.
To samozřejmě vyvolává otázku, proč se Evropané těšili vyšší míře ekonomické svobody. Jak ukazuje Raico ve své práci o pozdní antice a středověku, evropské politické instituce se lišily od těch, které najdeme kdekoli jinde, a to především díky jedinečnému postavení západní církve jako soupeře a konkurenta občanské moci. V důsledku toho nebyl žádný stát nebo politik schopen konsolidovat moc v celém regionu. Přetrvávající soupeření mezi církví, různými králi a nesčetnými soukromými „korporativními“ organizacemi dále upevňovalo decentralizovanou politickou strukturu, v níž různé skupiny žárlivě střežily svůj majetek a ekonomické zájmy před chtivými rukami panovníků a zákonodárců.
Ale je toho ještě víc. Další institucí, která je jádrem příběhu evropského zázraku, je rodina, konkrétně evropská nukleární rodina. Zjistíme, že specifické evropské faktory vedly k rostoucímu počtu nukleárních rodin, což následně podpořilo vznik evropských soukromých „firemních“ organizací, které poháněly evropský ekosystém decentralizovaných, různorodých a soukromých organizací.
Historické počátky nukleární rodiny
Západní Evropa po raném středověku měla neobvykle vysoký podíl nukleárních rodin. Mimo západní Evropu byly běžnější tzv. kmenové a širší rodiny. V těchto dvou typech rodin spolu častěji žily odrostlé děti a starší dospělí a vytváření nových domácností bylo méně časté než v oblastech s nukleárními rodinami. V širších rodinách bylo možné nalézt početné rodiny žijící společně v těsné blízkosti nebo dokonce na jednom statku. (Jednou z variant tohoto modelu je římský ideál rodinného klanu, v jehož čele stojí „pater familias“).
V případě kmenových rodin většina dospělých dětí odchází založit novou domácnost, zatímco jedno z dětí – často nejstarší syn – zůstává u starších rodičů v očekávání, že zdědí jejich půdu nebo podnik.
Historické rozvětvené rodiny a s nimi spojené klanové struktury se v Evropě během středověku dostaly do relativního úpadku. Zdá se, že vzestup převahy nukleárních rodin byl podpořen ekonomickými faktory a také náboženskými faktory spojenými s katolickou církví.
Podle ekonomického historika Avnera Greifa katolická církev v raném středověku „zavedla sňatkové zákony a praktiky, které podkopávaly rodové skupiny“. Polygamie, konkubinát, rozvody a nové sňatky byly zakázány, což vedlo k omezení celkové velikosti rodin. Církev navíc omezovala příbuzenské sňatky – obecně sňatky mezi bratranci a sestřenicemi z prvního kolene nebo jinými blízkými příbuznými. Církev také vyžadovala, aby ženy výslovně souhlasily se svým sňatkem. Tyto dva faktory významně omezovaly moc patriarchů velkých rodin, kteří se mohli snažit upevňovat svou moc prostřednictvím domluvených sňatků a sňatků mezi bratranci a sestřenicemi.
To vše časem podpořilo rozšiřování nukleárních rodin, jak poznamenává Greif: „V pozdním středověku … nukleární rodina převládla. Dokonce i u germánských kmenů v osmém století termín ‚rodina‘ označoval nejbližší rodinu a krátce nato přestaly být kmeny institucionálně relevantní.“
Vzestup korporací
Vznikla tak potřeba nových organizací, které by poskytovaly služby, jež dříve nabízely širší rodiny. Jednotlivé nukleární rodiny nebyly zpravidla schopny zajistit vlastní prostředky pro urovnávání sporů a podporu ekonomické směny mimo nejbližší rodinu. Tyto služby tradičně poskytovaly klany a kmeny. Aby tedy nahradily to, co dříve nabízely rodinné sítě, podílely se skupiny rodin na vytváření „korporací“.
Nebyly to korporace, které si dnes spojujeme s akciovými společnostmi. Tyto organizace byly „dobrovolné, zájmové, samosprávné a záměrně vytvářené trvalé spolky“, uvádí Greif, který dodává, že často byly organizovány samy a nebyly zřizovány státem.
Patřila mezi ně samotná církev, ale také mnišské řády, univerzity, italské městské státy, městské obce, milice a kupecké cechy. Všechny se aktivně snažily chránit své vlastní obchodní zájmy v různých evropských právních institucích.
Tyto korporace navíc bez ohledu na svůj původ měly tendenci považovat své vlastní zájmy za odlišné od zájmů panovníka nebo občanské moci. Korporace tak působily jako další institucionální brzda státní moci.
Jak ukazuje Raico, decentralizovaná politická moc v Evropě – a s ní spojená ochrana soukromého vlastnictví – vyrostla ze složitého právního prostředí smluv, práv a dalších právních aspektů, které si vynutily požadavky těchto korporativních skupin na panovnících a civilních úřadech. Evropa se tak stala domovem politických a právních filozofií respektujících myšlenku „moje a tvoje“ spíše než myšlenku, že vše patří panovníkovi nebo kolektivu.
Další faktory
Vznik nukleárních rodin nebyl samozřejmě jen důsledkem církevních reforem. Významné byly i ekonomické a ideologické faktory. Greif poznamenává, že Evropané více akceptovali relativně vysokou míru individualismu – což podle něj pramenilo z dřívějších řeckých, římských a germánských ideálů.
Změnu typů rodin ovlivnila také ekonomická realita.
Jedním z faktorů byla černá smrt (mor). Jak uvedla jedna dvojice historiků v roce 2013: „Tím, že zabil třetinu až polovinu evropské populace, zvýšil [mor] poměr mezi půdou a pracovní silou.“ Christopher Dyer navíc poznamenává, že „mzdy nekvalifikovaných dělníků rostly po roce 1349 rychleji než mzdy kvalifikovaných, což je jistý příznak nedostatku pracovních sil“. Za těchto podmínek tak bylo snazší vytvářet nové, ekonomicky životaschopné domácnosti.
V 16. století se mzdy zvyšovaly také v důsledku nárůstu urbanizace, nových forem námezdní práce a nových ekonomických příležitostí, které přinesla protoindustrializace.
Rostoucí ekonomické příležitosti však nesmazaly touhu nukleárních rodinných skupin usilovat o ekonomické a sociální příležitosti prostřednictvím korporací, které poskytovaly rozhodující služby členským rodinám. Z dlouhodobého hlediska, píše Greif, tyto korporace přispěly k hospodářskému růstu Evropy tím, že zefektivnily větší hospodářskou výměnu, vytvořily spolehlivý právní rámec a podpořily důvěru mezi nepříbuzenskými skupinami.
Podle Jonese se tyto výhody projevily pro Evropany také v tom, jak korporace omezily státní moc – což byl klíčový faktor evropského zázraku.
Úpadek korporací
Bohužel vzestup nových politických ideologií a hnutí v Evropě nakonec zničil mnoho nezávislých nestátních korporací a zároveň mnoho dalších dostal pod kontrolu států. Merkantilismus, absolutismus a nacionalismus oslabily nebo zničily korporace tím, že podpořily upevnění státní moci. Jak poznamenává Murray Rothbard o vzestupu francouzského absolutistického státu:
„Francouzští právníci šestnáctého století také systematicky likvidovali zákonná práva všech korporací nebo organizací, které ve středověku stály mezi jednotlivcem a státem. Již neexistovaly žádné zprostředkující nebo feudální orgány. Král má nad těmito zprostředkovateli absolutní moc a podle své vůle je ustanovuje nebo ruší. Jak tedy shrnuje Chasseneuxův pohled jeden historik: ,Veškerá jurisdikce, řekl Chasseneux, patří k nejvyšší autoritě panovníka; nikdo nesmí mít jurisdikci jinak než na základě panovníkovy koncese a svolení. Pravomoc vytvářet soudce tedy náleží pouze panovníkovi; všechny úřady a důstojenství z něj plynou a jsou odvozovány jako z pramene.‘“
Koncem 19. století se svobodné korporace – kdysi nástroje sílící vlny nukleárních rodin v pozdním středověku a raném novověku – staly v podstatě doplňky států.
Nicméně do té doby Evropané po staletí těžili z hospodářského růstu a politické decentralizace, kterou tyto organizace podporovaly. Jejich významný přínos k evropskému zázraku využíváme i dnes.
Reference
Někteří historikové, kteří se hlásí k „hypotéze nukleárního strádání“ – jako například Peter Laslett – předpokládají, že vznik nukleárních rodin způsobil větší ekonomické strádání a že nukleární rodiny byly v důsledku toho nuceny obrátit se na nějakou formu vnější pomoci. Laslett tvrdil, že nukleární rodiny byly nuceny obrátit se na rané státy, aby jim tuto pomoc poskytly, i když lze tvrdit, že v některých případech tyto záchranné sítě poskytovaly korporace. Jiní historikové, například Jan Luiten, se domnívají, že údaje neukazují žádný nárůst strádání v důsledku vzniku nukleárních rodin. Více informací naleznete zde.
Přečtěte si více: „Don’t Blame Capitalism for the Decline of the Extended Family“ (Neobviňujte kapitalismus z úpadku širší rodiny), Ryan McMaken
Převzato z Mises.org.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
–ete–
