Byla to noc, na kterou nikdy nezapomenu. Pluli jsme na jih podél norských fjordů na lodi Hurtigruten a strávili jsme větší část týdne honbou za září – bez jakéhokoli úspěchu. Poslední večer plavby průvodci na palubě snižovali očekávání. Obloha sice mohla být opravdu aktivní, ale velká sněhová bouře, která se blížila, zcela zakryla jakoukoli viditelnost. Proto radili, abychom nečekali, že uvidíme polární záři.
Ale naděje je zvláštní věc. I při tak pochybné předpovědi stále přebývá a zůstává, tam někde vzadu v mysli. A tak jsem si přidal své jméno na seznam lidí, kteří jsou ochotni nechat se probudit, pokud se obloha rozzáří, ať už je jakákoli hodina. Oznámení by přišlo přes telefon v chatě.
Když jsem si v místnosti s kulisami balil kufr na brzký odlet v den vylodění, měl jsem na sobě jen basketbalové šortky a slabé tričko. V telefonu se ozval hlas – objevila se záře. Pojďte rychle. V tomhle počasí dlouho nevydrží.
Ve spěchu jsem si na bosé nohy nazul polobotky a spěšně na sebe hodil první bundu, která mi přišla pod ruku. Když jsem se hrnul na otevřenou palubu, nejprve mě zasáhl chlad pozdní zimní noci a vzápětí naprostý úžas.
Obloha byla živá. Třpytila se a mihotala. Někdy v pulzujících vlnách, jindy v pramíncích a úponcích jako tahy malířského štětce. Plynula a přetékala v živosti a síle. V tomto případě to bylo ještě velkolepější, protože se to odehrávalo na pozadí mihotavých světel spícího městečka na pobřeží u levoboku.
Během několika minut představení skončilo. Předpověď se skutečně nemýlila a přišla předpovídaná sněhová bouře, která norskou noc během chvíle proměnila v běloskvoucí. Vločky přicházející v subarktickém větru se snášely tak rychle, že jsem měl pocit, jako by se zavírala opona nad tím nejúchvatnějším představením, které může příroda nabídnout.
Věda o polární záři
Ať už se na ně připravujete sebevíc, je třeba říct: nikdy jste neviděli nic podobného polární záři. Polární záře zůstává jedním z nejvyhledávanějších přírodních úkazů na světě. A právem: bývají stejně tak nádherné jako nepolapitelné.
Tu noc na fjordech před mnoha lety jsem ji viděl poprvé. Od té doby jsem měl tu čest a privilegium zažít polární záři snad ještě tucetkrát. A pokaždé se to vzrušení znovu vrací.
S blížící se zimou ve vyšších zeměpisných šířkách přicházejí dobré zprávy. V roce 2025 dosáhne Slunce vrcholu jedenáctiletého slunečního cyklu – svého „slunečního maxima“. To znamená, že jako odměnu za to, že vydrží zimu, budou mít odolné duše žijící v místech, jako je New York a Chicago, větší šanci být svědky tohoto zázraku.
Co přesně ale tento zvláštní jev způsobuje? Vysvětlení je sice méně magické, ale přesto fascinující. Částice nabité Sluncem a nesené slunečním větrem vstupují do horních vrstev zemské atmosféry přes magnetická pole (která nás chrání) v severních zeměpisných šířkách. Při interakci s kyslíkem a dusíkem vznikají při těchto srážkách nádherné světelné záblesky. Během sluneční bouře – někdy vysvětlované jako kýchnutí nebo říhnutí Slunce – se polární záře opravdu rozzáří.
Častým omylem je, že polární záře jsou sezónní. Ve skutečnosti tomu tak není. Nejčastěji je pozorují lidé na dalekém severu, ale pouze v zimě. Díky 24hodinovému dennímu světlu v létě je v této oblasti v tomto ročním období není možné spatřit.
Znamení štěstí a osudu
Legendy o polární záři jsou rozmanité. Japonci například věří, že pokud pod nimi počnou dítě, bude tento potomek žít šťastný život a bude obdařen nejen inteligencí, ale i krásným vzhledem. Poprvé jsem to slyšel při návštěvě Churchillu, malé obce v severní Manitobě.
Churchill leží na břehu Hudsonova zálivu, přímo na migrační trase největších suchozemských šelem na světě, a je tak hlavním městem ledních medvědů. Při jedné návštěvě mě vzal jeden ostřílený průvodce na výlet do přírody. Jak je v Churchillu zvykem, měl u sebe pušku, aby se ochránil před náhodným setkáním s medvědy. Sloužila mu i jako ukazatel, když upozorňoval na subarktickou vegetaci podél cesty. (Během výletu jsme se s ledním medvědem skutečně setkali, i když jen na dálku.)
Poznamenal, že v zimě si přivydělával převážením japonských párů k několika nepoužívaným kopulím z dob studené války. Byly vybaveny vším, co by člověk potřeboval k romantickému setkání. „Vysadím je a pak už jen s novinami čekám, dokud nejsou připraveni vrátit se do města,“ vysvětloval.
Nezapomenutelné vzpomínky
Asi nejpamátnějším setkáním s polární září bylo, když jsem ji viděl na výletě se svým otcem do švédské Arktidy. Když jsme vyjeli na velkých dřevěných saních tažených veselými psy, dojeli jsme k praskajícímu ohni uprostřed sněhu. Náš průvodce podával teplý brusinkový džus.
Byli jsme zachumlaní v celorozepínacích oblecích. Nebe tančilo tolik života a sluneční vítr burácel a foukal. Je to podívaná, která se nikdy neopakuje a nemá obdoby – nádherná, skvělá a nádherná. Určitě to byla další noc, na kterou nikdy nezapomenu.
3 tipy pro fotografování polární záře
Noční fotografování je velmi náročné. Když ale spatříte polární záři, potřebujete na ni památku. Zde jsou tři tipy, jak pořídit snímek, který si budete cenit po celý život.
Zajistěte si stabilitu
Přemýšlejte o tom, že si s sebou vezmete stativ, a to i pro svůj telefon. I sebemenší pohyb může způsobit rozmazání snímku.
Jděte do šířky
Pokud používáte digitální zrcadlovku, širokoúhlý objektiv vám pomůže zachytit nesmírnou velikost jasné noční oblohy.
Vyberte si správnou aplikaci
Přiznejme si to – většina z nás k tomu bude používat telefon. Aplikace vám mohou pomoci. Pro iPhone je dobrá aplikace NightCap Camera.
–ete–
