Náš pokrok skutečně závisí na širším pohledu na lidstvo. Jak se zastavit, zamyslet a znovu nalézt tuto širší vizi?
Komentář
Svět je plný rivality. Přitom víme, že náš pokrok skutečně závisí na širším pohledu na lidstvo. Jak se tedy zastavit, zamyslet se a začít znovu získávat tento širší pohled?
Můžeme začít tím, že se zamyslíme nad tím, koho známe a kdo nás inspiruje příkladem, pravdomluvností a nezištností. Koho vidíme a koho můžeme následovat; kdo představuje vzor ušlechtilosti?
Šlechetnost je vrozená, ale nerovnoměrně rozptýlená lidská vlastnost. Není to výhradně nebo nutně výsledek intelektuální volby.
Je to však vlastnost – síla – kterou lze podporovat a posilovat protikladným úsilím a lidskostí jednotlivců a společností. Je to vlastnost, která může ovlivnit produktivitu, soudržnost a sílu národů.
Ušlechtilost je klíčovým základem vedení, ať už u jednotlivce nebo u národa. Je podstatnou složkou pro vytváření prestiže, ať už individuální nebo národní. A je také základním hnacím motorem národní legitimity. Státy, které se snaží o mezinárodní vliv výhradně prostřednictvím vojenské nebo ekonomické síly, nevyhnutelně draze zaplatí za to, že ignorují nezbytnost získání ušlechtilosti, prestiže a legitimity.
Takové státy, závislé pouze na moci nebo bohatství, jsou poháněny transakční mocí a mají problém dlouhodobě fungovat bez trvalé zásoby šlechetnosti.
Šlechetnost je přesto málo pochopena nebo kvantifikována. Liší se v čase i místě, a přesto vždy znamená pocit přesahující vlastní já a současný okamžik. Odrazem je smysl pro kontinuitu identity a hodnot a znamená ochranu a vytrvalost společnosti a prvků, které tuto společnost činí silnou, jedinečnou, spojenou, a proto odolnou. Představuje ochranu slabých silnými a velkorysost, která pramení ze síly a sebeovládání.
Projevuje se dále jako pojem ideálu. Může ale jednotlivec, nedokonalý svou podstatou a nesoucí v sobě potenciál pro dobro i zlo, slabost i sílu, opravdu ztělesňovat tento ideál? A ještě více, může společnost – soubor jednotlivců – odrážet tento ideál?
Monarchie se například snaží naplnit „korunu“ jako abstraktní symbol národa ctnostmi šlechetnosti, takže panovník se stává jejím živým ztělesněním a v podstatě nese úkol „vyšší bytosti“, ať už duchovní nebo symbolické.
Úkolem šlechty je spojovat a inspirovat, ne poukazovat na selhání slabých, kteří možná nemají sílu žít podle ideálu za všech okolností. Slabí nebo znevýhodnění nemohou být vylučováni či ponižováni příkladem shora; naopak jsou jím chráněni a povzbuzováni. Šlechetnost tedy musí být do značné míry neurčitá, ale viditelná, inspirovat, aniž by kritizovala či trestala, a pomáhat nám všem dosáhnout světlých obzorů. Jelikož se ušlechtilost v historii a napříč společnostmi konzistentně znovu objevuje, často dodává některým společnostem historickou rezonanci, postavení a úspěch, lze předpokládat, že tato vlastnost je vrozená lidstvu a možná i jiným vznešeným živým bytostem.
Může být šlechetnost vyvolána introspekcí a odrazem přirozeného nebo inspirovaného „pozitivismu“? Nebo je to přirozeně vznikající forma individuální a společenské sebedůvěry vyplývající ze získání moudrosti nebo cíleného respektu? Může vysoce viditelná struktura vznešených jednotlivců a hierarchie inspirovat napodobení „ušlechtilého chování“ – vyjádřené v osobní cti a „virtù“ v Machiavelliho smyslu – napříč společností, čímž se nakonec vytvoří prestiž a veškerý vliv, který tento rys v sobě nese?
Ušlechtilost odráží vrcholné aspekty Maslowovy hierarchie potřeb, která identifikuje osobní úspěch jako nejvyšší vyjádření lidské potřeby, následované uznáním. A „uznání“ si zaslouží šlechetné chování.
Ušlechtilost se však neprojevuje pouze jako „potřeba“ jednotlivců – což zjevně je –, ale také jako odraz vlastností, které vzbuzují uznání a dosahují cílů. Společnosti se již od svých nejprimitivnějších forem snažily kodifikovat nebo symbolizovat tuto prestiž, sílu a sebedůvěru prostřednictvím tvorby společenských hierarchií, jejichž vrcholem je ztělesněný obraz vedení, jakým je například koruna nebo inspirativní ústava – Magna Carta.
A tyto vlastnosti se šíří v buněčných formách napříč společnostmi, až po ušlechtilost mateřství, otcovství, rodiny. Moderní společnost se snaží ušlechtilost negovat nebo ji znovu vynalézt a vytvořit „statistickou společnost“. V tomto případě je tradiční šíření „inspirativní ušlechtilosti“ od vůdce přes společenskou hierarchii k jednotlivcům na úrovni rodiny v „moderních“ státech nahrazeno odstraněním individuální ušlechtilosti jako základu pro velikost společnosti. Individuální „charisma“ nebo jednorozměrná popularita se snaží zastoupit podstatu ušlechtilosti.
Toto „charisma“ je však jen krátkodobým odklonem – náhražkou ušlechtilosti – od hlubšího přirozeného lidského instinktu a potřeby po smysluplné a smysluplně vedené společnosti. A dnes je to často součástí velkého rozdělení společností mezi „statistickou společnost“ řízenou městy – často nazývanou globalisté nebo sekularisté – a méně urbanizovanou venkovskou nebo regionální společností, často popisovanou jako nacionalisté. Možná jde o klasický odraz debaty mezi „přírodou“ a „výchovou“.
V hloubi duše všichni toužíme být inspirováni a inspirovat. Právě toto je vtělením skutečného vedení a ducha jednoty.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanovisko Epoch Times.
–ete–
