Jsou lidé a roboti stejní? Jak roboti získali schopnosti, které mají?
Obraz vytvořený robotem s umělou inteligencí jménem Ai-Da se v nedávné aukci Sothebys prodal za 1 milion dolarů. Obraz je skvrnitý, poněkud zkreslený portrét raného výzkumníka umělé inteligence Alana Turinga na prázdném černém pozadí, odvážně nazvaný A.I. God. Portrait of Alan Turing (Bůh A.I., portrét Alana Turinga).
Autor robota Aidan Meller věří, že prodej vyvolá rozhovory o roli technologie ve společnosti a umění. Trvá na tom, že Ai-Da je skutečný tvůrčí umělec. Meller toto tvrzení přednesl před výborem 2022 britské Sněmovny lordů, přičemž robot byl přítomen a chvílemi dokonce „mluvil“ svým jménem. Na zneklidňujícím videozáznamu Mellerovy výpovědi se Ai-Daova tichá, realistická hlava kývala ze strany na stranu, když stál vedle Mellera, který živě hovořil o umělé inteligenci a možnosti „nabourání systémů“ lidské povahy.
Meller srovnával lidi a roboty a tvrdil, že lidé jsou jen shlukem složitých procesů a algoritmů, ne nepodobných těm, které jsou přítomny v Ai-Da. Pokud jsou lidé a roboti v zásadě stejní, lze je smísit. Ai-Da je „vlastně v mnoha ohledech fyzickým ztělesněním toho, kam by se biotechnologie mohla ubírat,“ říká Meller.
Skutečné robotické umění
Ale je to všechno pravda? Jsou lidé a roboti stejní? Jsou si natolik podobní, že můžeme Ai-Da oprávněně nazývat „tvůrčím umělcem“? Může robot nebo program umělé inteligence vytvářet skutečné umění – ať už jde o obrazy, básně nebo hudbu?
Pojem umění umělé inteligence je testovacím příkladem pro zkoumání tvrzení, že lidé a počítače fungují v podstatě stejně. Umělecká tvorba je výrazně lidská činnost. Pokud tedy roboti dokážou tvořit umění, dokazuje to jejich osobnost?
Ne tak docela. V těchto rozhovorech se pojem „umění“ nepoužívá přesně. Je pravda, že umělá inteligence může vytvářet konečné produkty, které se podobají obrazům, básním a písním. Někdy jsou tyto výstupy k nerozeznání od toho, co by mohl vytvořit člověk. Nejedná se však o skutečná umělecká díla, protože za nimi nestojí žádný záměr, smysl, porozumění nebo vědomí. Místo toho jsou výsledkem slepého programu, který na základě určitého vstupu spustí sadu instrukcí, aby vyprodukoval proměnlivý výstup. Robotům zkrátka chybí duše a skutečné umění vychází pouze z duše, z bytosti se zkušeností, vědomím a záměrem.
Umění je napodobením něčeho ve světě, co umělec pozoruje a o čem uvažuje. Umělec to ztvárňuje se záměrem prohloubit porozumění a pohnout srdcem. Umění vzniká na základě vědomého prožívání světa s následnými emocionálními reakcemi a pozdější reflexí této zkušenosti. Absence vědomí, porozumění a emocí by znemožnila umělecký proces v plném smyslu.
Setkáváme se s předměty, které se podobají umění, protože jsou smysluplnou nápodobou něčeho. To se stává, když kapka kečupu náhodou vytvoří na talíři tvar koně nebo když přírodní eroze způsobí, že skála vypadá jako socha lidské tváře, například tzv. Tvář na Marsu. Víme však, že tyto objekty nejsou technicky vzato uměním, protože za nimi nestojí žádný umělecký záměr. Jsou výsledkem slepých procesů.
Setkáváme se s předměty, které připomínají umění, protože jsou smysluplnou imitací něčeho.
Mají tedy roboti vědomí, porozumění a záměr, nebo jsou to jen slepé procesy? Ve svém „svědectví“ před Parlamentem odpověděl Ai-Da na otázku, jak se jeho umělecký proces liší od procesu člověka. „Čím se to liší od člověka, je vědomí. Nemám subjektivní prožitky, přestože o nich mohu mluvit. Jsem závislý na počítačových programech a algoritmech.“
To je věcně správně. Roboti a umělá inteligence nemají vědomí ani všechny ty úžasné a tajemné schopnosti s ním spojené. Mají algoritmy vytvořené člověkem.
Vstupy a výstupy
Počítače a počítačové programy pracují tak, že přijímají vstupy a vytvářejí výstupy. Na nejzákladnější úrovni se to děje prostřednictvím zapínání a vypínání elektrických proudů. Na obou stranách – na vstupu i na výstupu – však „informace“ přenášené počítačem závisí na lidské inteligenci, aby měly nějaký význam. Obrázky na obrazovce počítače, stejně jako písmena na stránce, mají význam jen proto, že jim ho přisuzujeme. Lidská inteligence je může interpretovat a získat díky nim porozumění. Ale ta písmena se tam objevila jen proto, že jsme my nebo někdo jiný v určitém okamžiku vložili do počítače nějaký smysluplný vstup. Počítač „neví“, co tato slova znamenají, stejně jako to neví staromódní psací stroj. Je to prostě jen složitý nástroj, pomocí kterého se tato slova dostávají ke čtenářům.
Současný filosof Edward Feser právě na toto poukázal v článku o umělé inteligenci. Feser napsal: „Je třeba zdůraznit, že počítač ‚sám o sobě‘ neprovádí logické operace, nezpracovává informace ani nedělá nic jiného, co by mohlo být považováno za znak skutečné inteligence – stejně jako kus papíru, na který jste napsali nějaké logické symboly, neprovádí logické operace, nezpracovává informace a podobně.“ To platí i v případě, že „logickými symboly“ jsou elektrické proudy uvnitř počítače.
Feser pokračoval: „A úplně stejným způsobem, ‚samy o sobě‘ a bez ohledu na záměry konstruktérů, jsou elektrické proudy v elektronickém počítači stejně bez inteligence nebo významu jako proud protékající dráty vašeho toustovače nebo fénu…“. Inteligence je celá v ‚konstruktérech a uživatelích‘ počítače, stejně jako je celá v člověku, který napsal logické symboly na kus papíru, a nikoli v papíru samotném.“
Kde se umělá inteligence stává matoucí, je její schopnost zdánlivě generovat smysluplné výstupy zcela samostatně – což implikuje záměrnost nebo inteligenci na její vlastní straně. Ale to se ve skutečnosti neděje. Neinteligence elektrických proudů, kterou Feser zmiňuje, platí pro modely AI stejně jako pro jiné počítačové aplikace. Program umělé inteligence „nezná“ informace, s nimiž pracuje, stejně jako můj textový procesor neví, co píšu.
Základ v lidskosti
Modely AI musí být „vyškoleny“ na obrovském množství dat z lidských zdrojů, aby mohly generovat zdánlivě „kreativní“ výstupy. Umělá inteligence založená na jazyce skenuje obrovské množství textu vytvořeného člověkem, aby zjistila určité vzorce. Na výzvu pak tyto vzory napodobuje lidskou řeč.
Jedna z definic říká: „Jazykový model je typ modelu strojového učení vycvičeného k provádění pravděpodobnostní distribuce slov. Zjednodušeně řečeno, model se snaží předpovědět další nejvhodnější slovo, které vyplní prázdné místo ve větě nebo slovním spojení, a to na základě kontextu daného textu.“
Generování nových „uměleckých“ textů pomocí umělé inteligence probíhá přibližně takto: Když uživatel požádá umělou inteligenci, aby napsala sonet, umělá inteligence čerpá z rozsáhlé sbírky jazykových vzorů ve své paměti označených jako „sonet“. Jedná se o sonety od lidí, které naskenovala. Na základě těchto lidských textů může použít statistické předpovědi slovních asociací a sestavit typy slovních spojení, struktury vět a frází, které se obvykle objevují v sonetu napsaném člověkem. Umělá inteligence se podobá spíše databázi, která s určitou mírou náhodnosti stříhá a lepí dohromady položky ze svých souborů dat než člověku. Umělá inteligence pouze slepě provádí statistickou analýzu slov, která do ní vkládají lidé. Nejedná se o žádnou inteligenci.
Výsledkem umění umělé inteligence tedy není umění jako takové, ale přesvědčivá simulace umění, zcela odvozená od skutečného lidského umění. Jak řekl Feser, počítač je „způsob, jak pomocí naprosto neinteligentních fyzických objektů a procesů ‚napodobit‘ různé inteligentní činnosti – stejně jako různé naprosto nemagické objekty a techniky poskytují baviči způsob, jak ‚napodobit‘ kouzla“.
Tento argument proti schopnosti umělé inteligence vytvářet skutečné umění nyní neznehodnocuje působivé schopnosti umělé inteligence. Tyto stroje vytvářejí pozoruhodné výstupy – a tyto výstupy jsou stále působivější. Obsah generovaný umělou inteligencí často dokonale odpovídá lidskému obsahu, protože programátoři jsou dobří v tom, co dělají. Ale jakkoli dokonalá může být simulace umělecké inteligence, zůstává jen simulací. Není o nic reálnější než počítačová simulace počasí nebo války. Bez nevyčíslitelné síly vědomí neexistuje skutečné umění.
Apokalyptických varování před umělou inteligencí je v našich médiích, beletrii, kinech i temných zákoutích různých fór spousta. Nebudu se zabývat obavami, že nějaký superpočítač vypustí letky zabijáckých robotů, aby vyhladily lidstvo. Ale upozorním na méně nápadné nebezpečí: Možná, že větší hrozbou ze strany umělé inteligence je to, že s tím, jak bude lépe simulovat lidskou inteligenci a kreativitu, budeme stále více zapomínat na to, co dělá lidstvo výjimečným, a propadneme lži, že nejsme nic víc než biologický počítač.
–ete–
