Komentář
Možnost vyjadřovat veřejně a bez obav z postihu vlastní názory patří k pilířům každé svobodné společnosti. Bez svobody projevu nelze mluvit o svobodě jako takové. Zároveň se však úplně neobejde bez omezení, která mají chránit ostatní práva a svobody a fungování společnosti.
V Listině práv a svobod se dočteme následující: „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“
Zvláště v souvislosti s nedávnými příspěvky v internetovém prostředí se vedou často vyhrocené diskuse kolem toho, kde leží hranice toho, co je přijatelné. Nedávno se dočkalo pozornosti několik případů, které musely u mnoha lidí po právu vyvolat znepokojení nad stavem svobody projevu v Evropě.
Kritika politiků tu byla vždy
Někdejší německý kancléř Helmut Kohl dostal kdysi otázku, jak se vypořádává s tím, že bývá karikovaný a kritizovaný. Ve své odpovědi zmínil Kohl slova jednoho ze svých mentorů.
Ten mu říkal, že „politika na vrcholu je jako kohout na kostelní věži. Každý vítr, každá bouře vane kolem něj. Musíte to vydržet“. K tomu dodal, že ho nikdo nenutil být předsedou strany ani spolkovým kancléřem, takže (kritiku) musí vydržet.
Urážka zeleného majestátu
Zdá se, že současní Zelení mají naproti tomu podstatně snížený práh citlivosti. Jejich lídr a ministr hospodářství Robert Habeck podal od září roku 2021 celkem 805 trestních oznámení kvůli nenávistným projevům a výhrůžkám! Tvrdil při tom, že „nenávist otravuje politický diskurz“.
Jedná se o suverénně nejvyšší počet ze všech členů německé vlády nedávno rozpadlé semaforové koalice. Mimochodem, na druhém místě se s počtem 513 trestních oznámení umístila ministryně zahraničí Annalena Baerbocková, která s Habeckem Zeleným spolupředsedá.
Nikdo další se ani zdaleka nečinil tak jako zmíněný zelený tandem. Na stupních vítězů by pak s velkým odstupem ještě skončil dnes už bývalý ministr spravedlnosti Marco Buschmann z liberální FDP, který jich stačil podat „jen“ 26.
Oznámení byla podána na základě paragrafu 188 německého trestního zákoníku zahrnujícího „urážky, nactiutrhání a pomluvy namířené proti politickým činitelům“. Zákon platí od doby pandemie a měl omezit „nenávistné projevy“ proti politikům.
Už v době schválení byl tvrdě kritizovaný, protože nápadně připomíná dřívější zákony trestající „urážku majestátu“ a výrazně ztěžuje občanům naprosto legitimní kritiku vládnoucích politiků.
Sdílení meme
Vcelku nepřekvapivě proto trestní oznámení nemířila zdaleka jen na sdělení představující hrozbu pro život, zdraví či bezpečí dotyčných politiků a jejich blízkých. Mezi těmi, na které podal ministr hospodářství a lídr Zelených Robert Habeck trestní oznámení, byl 64-letý muž jménem Stefan Niehoff, který je trestně stíhaný za to, že na síti X sdílel meme na parodující reklamu na Schwarzkopf.
Byl na něm vyobrazený Habeckův portrét s nápisem „Schwachkopf (vcelku mírné označení pro hlupáka) professional.“ Ano, čtete správně, tento člověk je stíhaný za vcelku neškodné meme.
Na sítích bychom každý den snadno našli mnoho daleko ostřejších vyjádření, která zůstávají bez většího povšimnutí. Policie jednou velmi brzy ráno vtrhla do bytu člověku, na kterého ministr podal trestní oznámení. Na příkaz soudu prohledala byt a zabavila mobil i tablet podezřelého.
Postup vzbudil samozřejmě odpor z mnoha stran. Obviněný muž řekl, že ho nikdy nenapadlo, že by nevinný meme mohl vést k domovní prohlídce a že Habeckovo jednání připomíná komunistickou éru ve východním Německu.
Návštěva z Kafkova Procesu
Podobně absurdní, a chtělo by se říct až téměř kafkovský, případ se stal v Británii. V neděli 10. listopadu ráno, na sváteční Den vzpomínek, zazvonila na dveře domu známé novinářky z deníku The Telegraph Allison Pearsonové policie.
Bylo jí řečeno, že před rokem měla publikovat tweet údajně podněcující rasovou nenávist. Policisté jí ani nebyli schopní odpovědět, jaký tweet to konkrétně byl a kdo ji udal. Jak se později ukázalo, mělo se jednat o příspěvek, který ani na sociální síti dlouho nevydržel, protože ho sama smazala.
Původně jí sdělili, že se měla dopustit tzv. incidentu z nenávisti, který není trestným činem (tzv. non-crime hate incident). Organizace Free Speech Union upozorňuje, že jen v Anglii a Walesu bylo od roku 2014 zaznamenáno 250 000 těchto incidentů – v průměru více než 65 denně.
Absurdní stíhání
Policie v Essexu pak vydala pro deník The Telegraph prohlášení. Tvrdila v něm, že novinářku vyšetřuje podle § 17 zákona o veřejném pořádku (Public Order Act) z roku 1986, kvůli materiálům, které údajně měly „pravděpodobně nebo úmyslně vyvolávat rasovou nenávist“.
Jinými slovy, její tweet byl nakonec vyhodnocen jako kriminální záležitost. Policie je v Británii přehlcená řešením případů nenávisti. Není proto divu, že bývá často kritizovaná za to, že nedokáže dobře řešit skutečně závažné případy, jako jsou třeba krádeže nebo násilné trestné činy. Na veliký problém ukazovalo např. zjištění, že policie nebyla schopná odhalit viníky téměř milionu vloupání v letech 2015–2021.
Zasahování do svobody projevu
Bohužel se podobné případy nevyhnuly ani Česku. Velkou pozornost u nás vzbudila kauza ženy, která musela na prostějovském magistrátu vysvětlovat svoji kritiku vlády na Facebooku. Stalo se tak i zde na podnět neznámého stěžovatele a dopustit přestupku se měla „v přesně nezjištěný den a z přesně nezjištěného místa prostřednictvím sociální sítě Facebook“. V tomto případě naštěstí vše dobře skončilo. Věc byla odložena s tím, že se nejednalo o přestupek.
Společný jmenovatel
Všechny uvedené případy mají jedno společné. Podkopávají u lidí jistotu, že mají zaručenu svobodu projevu. Postihy bývají navíc velmi selektivní a na sociálních sítích bývají na straně druhé často bez povšimnutí ponechány příspěvky s daleko problematičtějším vyzněním.
Nelze se pak divit, že v lidech roste pocit nespravedlnosti. Jako nejvíce znepokojující ale vnímám to, že nesmyslné postihy bezesporu podrývají důvěru lidí v samotnou demokracii. Ne, umlčováním názorů, které se nám třeba oprávněně nelíbí, se nenávist opravdu porazit nedá, jak si někteří myslí.
Právě naopak může míra nevraživosti ještě vzrůst a jen se tím přidá ostrá munice všem těm, kteří nám tvrdí, že v Česku či Evropě už ve skutečnosti žádnou svobodu nemáme. Opravdu chceme, aby z tohoto naprosto nepřiměřeného zasahování do svobody projevu těžili populisté a antisystémová uskupení?
Autor je europoslancem za KDU-ČSL.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska The Epoch Times.
