Tento článek byl publikován v roce 2023. Některé informace již nemusí být aktuální.
Bývalá studentka designu z Norska opustila městský život a přestěhovala se na odlehlý arktický ostrov poté, co jí výlet lodí změnil pohled na svět. Navzdory velké změně svého rozhodnutí nikdy nelitovala.
Jednatřicetiletá Eveline Lundeová, která původně pochází z norského Askeru, žije už čtyři roky v bytě v městečku Longyearbyen, nejseverněji položeném městě na Zemi, na souostroví Špicberky v Norsku.
Pouhých 1300 kilometrů od severního pólu je Lundeová zvyklá na věčně zmrzlou půdu, polární záři, sněžné skútry, půlnoční slunce a prosperující populaci ledních medvědů – což je na hony vzdálené životu na škole designu v Oslu.
„Při studiu … jsem objevila novou vášeň pro život v přírodě,“ řekla Lundeová deníku Epoch Times. „Po dokončení bakalářského studia jsem se přestěhovala do severního Norska, abych se věnovala ročnímu studijnímu programu zaměřenému na outdoorové aktivity. Během svého pobytu jsem se seznámila se skupinou kluků, kteří žili na plachetnici, a jejich cílem bylo dostat se v létě na Špicberky.“
Když se jeden z účastníků na poslední chvíli vzdal účasti na výpravě, nahradila ho. Nikdy předtím Špicberky neviděla, ale poté, co strávila šest týdnů objevováním mnoha arktických divů, byla Eveline uchvácena. Po návratu do Osla jí bylo po místě smutno.
„Brzy jsem si uvědomila, že jsem prošla proměnou,“ řekla. „Rychlý život ve městě už pro mě nebyl tak přitažlivý. Špicberky ve mně zanechaly nesmazatelnou stopu, která mě přiměla k rozhodnutí změnit svůj život a přestěhovat se tam.“
Souostroví Špicberky tvoří několik ostrovů v Severním ledovém oceánu. Oficiální objevení Špicberků se podle World History Encyclopedia datuje do roku 1596 a norským územím se staly na základě Špicberské smlouvy z roku 1920.
Většina jeho obyvatel žije na Špicberkách a hlavní ostrov má některé neobvyklé rysy, uvedla Lundeová, která pracuje v oblasti cestovního ruchu.
„Kvůli věčně zmrzlé půdě tu nerostou stromy,“ řekla. „Drsné klima navíc omezuje rozmanitost živočichů. Zvířata, která tuto oblast obývají, se však zdejším podmínkám pozoruhodně dobře přizpůsobila. Je zcela běžné, že se v Longyearbyenu potulují sobi a polární lišky. V létě nás také navštěvují husy.“
Město Longyearbyen, kde žije přibližně 2 300 obyvatel, je také domovem významné populace ledních medvědů, která čítá několik stovek jedinců. Medvědi jsou monitorováni a chráněni. Přesto jsou obyvatelé povinni nosit světlice jako odstrašující prostředek a pušku jako poslední možnost, pokud se vydávají na túry nebo delší cesty.
Lundeová uvedla: „Zabít ledního medvěda je přísně zakázáno, s výjimkou případů sebeobrany. V případě usmrcení ledního medvěda bude provedeno důkladné vyšetřování a bude se k němu přistupovat se stejnou vážností, jako kdyby šlo o úmrtí člověka.“
Nesčetné přírodní úkazy činí život na arktickém souostroví kouzelným, avšak i náročným zážitkem.
„Zkušenost s extrémními podmínkami polární noci a půlnočního slunce ve mně vyvolává směsici emocí,“ řekla Lundeová. „Je to výzva a zároveň to vzbuzuje respekt. Oceňuji jedinečná a odlišná roční období, která Špicberky nabízejí. Pro zvládnutí těchto podmínek je však nezbytné udržet si smysl pro rutinu a zůstat pozitivní.“
Během fenoménu půlnočního slunce, který trvá od dubna do srpna, může být obtížné usnout, když okny proniká sluneční světlo. Ale během polární noci, která trvá od října do února, je na ostrově 24 hodin denně naprostá tma.
Aby se vyhnula depresi, dává Lundeová přednost rutině, aktivitě a společenskému životu v místní komunitě v místních hospodách, kavárnách a špičkových restauracích. Dokonce se vydává na pěší túry i v zimě, s čelovkou a hroty na botách kvůli zasněženým ledovcům.
Kromě slunečního svitu se počasí na Špicberkách rychle mění a často panují drsné podmínky.
„V zimě často čelíme intenzivním bouřkám,“ říká Lundeová a dodává: „Přijde mi zábavné, že jsme si na takové počasí zvykli a pokračujeme v každodenní rutině, zatímco na pevnině by podobné počasí vedlo k rozsáhlým odstávkám a bylo by považováno za vážnou hrozbu. Na Špicberkách je to jen další typický den, kdy je nošení ochranných brýlí při cestě do práce součástí naší běžné rutiny.“
Silniční síť v Longyearbyenu měří jen asi 43 kilometrů a v zimě na ní auta příliš nejezdí. Místo toho obyvatelé jezdí na sněžných skútrech nebo se psím spřežením. V létě se k chatám a dalším osadám na ostrově dostávají pomocí člunů.
Na Špicberkách je jedna malá pohotovostní nemocnice, která je určena pouze pro drobná onemocnění. Těhotné ženy nesmějí na ostrově rodit a musí se přibližně měsíc před termínem porodu přesunout na pevninu. Každý, kdo vyžaduje trvalou péči nebo není schopen se o sebe postarat, nesmí na souostroví vůbec žít.
Podle Lundeové však výzvy arktického života umocňují „úžasnou krásu souostroví v těchto dokonalých dnech“. Místní obyvatelé se celoročně věnují pěší turistice, lyžování, jízdě se psím spřežením, jízdě na sněžných skútrech, a dokonce i příležitostným koncertům, uměleckým výstavám a divadelním představením. Nemluvě o tom, že nad jejich hlavou má trvalé zastoupení polární záře.
Populace Špicberků zahrnuje rozmanitou směsici lidí, nejen Norů. Toto souostroví bývalo významným centrem velrybářství a lovu, ale postupně se přesunulo k těžbě uhlí a následně k cestovnímu ruchu, arktickému průzkumu, výzkumu a vzdělávání.
Lundeová si svůj vybraný domov nemůže vynachválit.
„Jako místní obyvatelka vřele doporučuji návštěvu tohoto výjimečného místa,“ řekla. „Příležitost vidět nedotčenou arktickou krajinu, setkat se s majestátní divokou přírodou a ponořit se do jedinečné kultury a vřelosti zdejší komunity je skutečně nepřekonatelná.“
Další fotografie si prohlédněte níže:
–ete–
