Komentář
Neformální Evropská rada 8. listopadu v Budapešti řešila zásadní věci. Naprosto souhlasím s tou výhradou nebo s tím povzdechem, že je škoda, že u toho pan premiér nemohl být osobně! V těch závěrech, které jsou veřejné a které si můžeme přečíst, se totiž píše toto: EU už nemůže pokračovat jako by nic, jako by se nic nestalo, protože se něco významného děje. Z hlediska konkurenceschopnosti se propadáme každým rokem o několik příček dozadu, dolů nebo, jestli chcete, dokonce někam do sklepa.
Z hlediska schopnosti EU udržovat obrovský potenciál inovací, technologií, podnikavosti nebo schopnosti investovat to není žádná sláva. I proto se v závěrech píše, že do roku 2025, tedy už do června, Evropská komise má předložit strategii na posílení nebo prohloubení jednotného trhu. To znamená, že je třeba, abychom s tím trhem, který je rozbitý a fragmentovaný, něco dělali. Také Evropská komise má předložit jasnou průmyslovou politiku a zjednodušovat regulační rámec. Ano, pravidla jsou příliš složitá, už se to říká i na té nejvyšší úrovni, a to je vlastně dobrá zpráva. Lépe pozdě, než nikdy.
Je potřeba posilovat obranný průmysl z hlediska podpory technologií a investic, a také je potřeba, abychom okolo světového obchodu, který má hlídat Světová obchodní organizace, budovali robustní systém, který umožní rozvíjet volný obchod v celosvětovém měřítku. Jak to ale udělat, už tady nečteme.
Přitom slonem v místnosti, který porušuje všechna představitelná pravidla, je už dlouhou dobu Čínská lidová republika. Tolik usilovala o vstup do Světové obchodní organizace, že se jí to nakonec podařilo, a přitom v roce 2024 Světová obchodní organizace konstatuje, že nadále panuje všeobecný nedostatek transparentnosti v oblasti podpory průmyslu a bankám, který čínský režim poskytuje jaksi zezadu.
To znamená, že ceny, které potom vidíme i v našich obchodech nebo na trzích v EU, zdaleka neodpovídají těm cenám, jak by měly.
Znamená to, že praktiky, které vidíme za těmito cenami, jde tu o rozsáhlé dotace státu, které se ale nevykazují jako dotace, bourají světovou obchodní soutěž a vlastně znevýhodňují fatálním způsobem i naše obchodníky a naše výrobce. Tohle je potřeba, abychom viděli v kontextu apelu na prohloubení jednotného trhu. Je třeba, abychom neměli vedle sebe slona, nikoli už v místnosti, ale slona v porcelánu, kterým je Čína, když přijde na dodržování pravidel. Pokud na to nebudeme schopni reagovat jako EU, budeme se ještě divit, v jakém světě se zítra probudíme.
Enrico Letta, který tady byl zmiňován, zveřejnil velmi zajímavý report, který se jmenuje Budoucnost jednotného trhu. Mario Draghi o několik měsíců později zveřejnil velmi inspirativní zprávu, která se věnuje konkurenceschopnosti EU a její budoucnosti. Na něčem se ti dva shodli. Zaprvé, že je třeba snižovat regulatorní zátěž, tzn. zjednodušovat pravidla a omezovat byrokracii. To je dobrá zpráva i pro nás. Shodli se, že je potřeba investovat do inovací a do vzdělávání, nebo že je potřeba posilovat vnitřní trh. Tady už vidíme, že Evropská rada si vzala z těchto dvou poměrně jasných doporučení první poučení. Zatímco Enrico Letta tvrdí, že je potřeba nadále pracovat na tom, aby ten rozdrobený, fragmentovaný trh se sceloval a zlepšoval, doporučuje posilovat ekonomickou bezpečnost proti aktérům, kteří to s námi nemyslí dobře, doporučuje posilovat spolupráci se Spojenými státy americkými a s dalšími v oblasti hospodářské a také apeluje na rafinovanější nebo účinnější podporu malých a středních podniků, tak druhá zpráva doporučuje ještě něco jiného.
Když se podíváme na Maria Draghiho, ten mluví o integraci kapitálových trhů nebo upozorňuje na to, jak často pomalá je v rozhodování EU a její instituce. To, co je na tom ale nejzajímavější, je, že Mario Draghi konkrétně doporučuje, abychom začali rušit nebo omezovat břemeno, které je spojeno s ESG, to jsou ty regulace související s trvalým růstem nebo udržitelným růstem a různými sociálními normami, a také abychom zjednodušili směrnici o reportování, tedy podávání zpráv o udržitelnosti. Navíc upozorňuje, že taxonomie EU komplikuje život podnikům tak, že se její náklady na každý takový podnik se dají počítat už na miliony korun. V případě malých a středních podniků to dokonce Draghi odhaduje na 1 milion eur ročně, v případě těch dalších regulací na 150 tisíc eur ročně.
Tady to máme. Když tato šílená regulace a reportování a vykazování zpráv, které znamená jen spoustu papírů a zbytečných textů, dopadá na malé a střední podniky, nemusíme mít příliš mnoho představivosti, abychom viděli, že žijeme na trajektorii, která je zničující pro EU a pro naši schopnost obstát ve světové soutěži. Ty náklady na novou regulaci začínají být zkrátka nesnesitelné. Nějaké odklady nám v tom nepomohou. Tady je potřeba škrtat. Firmy totiž jinak nebudou mít na investice, nebudou mít na inovaci, nebudou mít prostředky na péči o zaměstnance a nebudou mít na bezpečnost. Budeme sice papírovat, budeme velmi spokojeni, ale mezitím nám ujede vlak. A on nám už ujíždět začal.
Proto je potřeba, abychom i od vlády požadovali nějaký jasný jízdní řád, jakým způsobem ty záruky vidí, a co ČR z tohoto procesu získá. Nemělo by to zůstat jenom na papíře.
Je mi proto líto, že se na to nemohu dnes zeptat pana premiéra. Chápu, že tím, že nebyl v Budapešti, kde ho zastupoval Polák, tak my bychom se měli jít zeptat do Varšavy! To je trochu škoda.
Pane ministře, nás by zajímalo, vím, že na to nemůžete dnes odpovědět asi na místě, jaký jízdní řád vláda ČR má, abychom uvolnili sevření těch nesmyslných pravidel a nejrůznějších vyhlášek, které se na nás z Bruselu valí. A dusí malé a střední podniky takovým způsobem, že jim brání dělat to, co umíme nejlépe. Zlaté české ručičky potřebují prostor, potřebují kapitál, potřebují inovace. Ale rozhodně nepotřebují další papíry. To by nás docela zajímalo, jak s tím vláda chce zatočit, protože, jak je vidět, v Evropě se začíná blýskat na dobré časy, nebo aspoň na lepší. Tak si držme palce.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
