Události po 17. listopadu v roce 1989 a oslabující moc tehdejšího vládního aparátu vzbudily otázku, jak naložit s choulostivými dokumenty Státní bezpečnosti (StB). O zametání stop StB a takzvané „Lorencově skartaci“ hovořil 2. prosince na půdě Poslanecké sněmovny historik a předseda výboru pro bezpečnost PS PČR Pavel Žáček.
Již několik málo dní po sametové revoluci si podle Žáčka nechal zastupující ministr vnitra, náměstek a šéf Státní bezpečnosti genpor. Alojz Lorenc vytvořit dva scénáře, které se měly uskutečnit, podle toho, jakým směrem se bude politická situace v zemi ubírat.
„Kromě připravenosti plnit ,základní úkoly‘ v případě zvolení varianty mocenského zásahu se měly útvary tajné policie také připravit na variantu druhou, předpokládající práci v nových politických podmínkách, což znamenalo zpracování nové metodiky činnosti kontrarozvědných správ Státní bezpečnosti,“ uvedl ve své práci historik.
Poté, co bylo více než jasné, že síla komunistické moci oslabuje, zadal Lorenc svým podřízeným úkol „zpracovat reálný postup vytřiďování, evakuace a ukrytí důležitých operativních dokumentů“.
Pokyn k likvidaci, známý jako Lorencova skartace, byl vydán 1. prosince 1989. O tom, kdo přesně pokyn vydal, jestli to byl sám Lorenc, nebo jeho podřízený Otta Sedlák, který je pod pokynem podepsán, neexistuje přímý doklad.
Podle Žáčka nicméně nejpravděpodobnější scénář vypadal následovně: „Někdy v dopoledních hodinách gen. Lorenc zavolal tzv. bílým telefonem náměstkovi plk. Sedlákovi do jeho kanceláře a informoval ho, že ,se dole zpracovává dost závažný pokyn‘. Zároveň svého kolegu požádal, aby – pokud by nebyl přítomen – pokyn ,podepsal, aby mohl být odeslán na kraje‘.“
Historik dále dodává, že se „dokonce zachoval originál onoho pokynu ke skartaci. Měl ho doma v Bratislavě sám Lorenc a našli ho u něj policisté, když ho šli na jaře 1990 zatknout“.
Během skartace byly zničeny tuny dosvědčujících materiálů, řekl Žáček v rozhovoru pro iRozhlas.
„Zlikvidovány byly desítky tisíc operativních svazků. Jedním z takových míst, kde jsem později osobně pátral, byla papírna ve Štětí, kde bylo takto zničeno 60 tun písemností,“ konstatuje Žáček.
To, že se jednalo o masové ničení, vychází i ze samotného skartovacího dokumentu, tzv. generální klauzule, která naznačovala důvody masového ničení operativních písemností StB.
„Je potřebné postupovat tak, aby na útvarech nezůstaly materiály, jež by měly vzhledem k současnému politickému uspořádání kompromitující charakter,“ uvádí se v klauzuli.
Při vyšetřování Lorenc v protokolu opakovaně zdůraznil, že se obával, že by informace z „živých svazků“ vedených StB, pokud by vyšly najevo, mohly vyvolat vážné nepokoje. „Byl jsem veden pouze strachem, že mohou vzniknout obrovské potíže při případném zneužití materiálů, nebyl jsem schopen zaručit, že jednotliví operativní pracovníci Bezpečnosti materiály nezneužijí, chci říci, že v těchto materiálech byly například i informace o různých osobnostech,“ uvedl během vyšetřování.
Náčelník federální správy VB pplk. JUDr. J. Vostárek v protokolu k této věci tehdy řekl: „… můj osobní názor je takový, že materiály v oboru působnosti FMV byly ničeny s cílem zakrýt metody práce Státní bezpečnosti a, nebojím se říci, takové formy práce, které byly v rozporu se zákony, a nelze i vyloučit, že se vedení Státní bezpečnosti rozhodlo zničit materiály, které by mohly kompromitovat některé osoby z hlediska jejich minulé spolupráce se Státní bezpečností.“
Na post ministra vnitra byl v prosinci 1989 jmenován člen KSČM František Pinc, který podle svých slov o resortu „nevěděl vůbec nic“. Na otázku „jak je možné, že dochází k ničení dokumentů vnitra“, mu Lorenc se Sedlákem údajně odpověděli, že „vůbec nejde o nic mimořádného, jedná se o běžnou každoroční skartaci dokumentů, tak jak se provádí prakticky v každém podniku“. Pinc podle informací iRozhlas opakovaně požadoval, aby skartace byly zastaveny. Vydal i ministerské příkazy, které však nebyly uposlechnuty a ve skartacích se pokračovalo.
„Jeho pokyny estébáci neposlechli, protože měli své ‚vlastní‘ úkoly, které konzultovali se sovětskou KGB, a míst, kam materiály odváželi, byla celá řada. Jedním z nich byly i Milovice, kde byla sovětská vojenská posádka,“ řekl pro iRozhlas Žáček a dodal:
„Když jsme jako studenti organizovali různé řetězy okolo budov Státní bezpečnosti, tak oni mezi tím dávali materiály do pytlů a odváželi je k likvidaci. Chtěli tak chránit estébáky, aby nemohli být v budoucnu trestně stíhaní.“
