Upozornění: Tento článek byl publikován v roce 2022. Některé informace již nemusí být aktuální.
Britský fotograf Tim Flach zaměřuje svůj objektiv na některá z nejohroženějších zvířat na Zemi.
Ve vzpomínkách na dětství, kdy kreslil venku v přírodě, popisuje pouto, které si k přírodě vytvořil trávením času v jejím prostředí. Doslova cítil energii včely letící oblohou, zatímco jeho tužka škrábala po papíře. Toto prvotní spojení se snaží zprostředkovat divákům prostřednictvím svých fotografií tím, že vědomě používá antropomorfismus přírody – přisuzování lidských vlastností tvorům, kteří lezou, plazí se, plavou či poletují ve světě kolem nás.
Ubývající druhy – jako například lemur korunkatý s velkýma očima na obálce jeho knihy Endangered (Ohrožení) – jsou Flachem zachyceny způsobem, který nám lidem umožňuje se s nimi ztotožnit. To vzbuzuje novou empatii k těmto nádherným stvořením, empatii nezbytnou pro jejich záchranu. Jak poznamenává Flach, myšlenkově podnětná studie z roku 2001 od Kalofa, Zammita-Lucii a Kellyho vysvětluje, že „umístění zvířecích zobrazení do vizuálního kontextu obvykle spojeného s lidmi zvyšuje pocity příbuznosti“.
Zmíněný lemur, stočený s pažemi ovinutými kolem nohou, nápadně připomíná malé dítě. „Tento postoj evokuje dítě držící si kolena,“ konstatuje Flach pro Epoch Times, čímž připomíná scénu školáků sedících na podlaze v tělocvičně.
Zatímco tradiční fotografie divoké přírody, jako je ta v National Geographic, vytváří pocit „jinakosti“, Flach se snaží překlenout propast mezi „námi a jimi“ a vyvolat pocit „stejnosti“. Namísto pouhého zachycování toho, co „se očekává“ v knize o divoké přírodě – „zvířat, která by mohla být v dětském pokoji, jako jsou plameňák nebo tukan“, říká Flach – je tu prostor pro nečekané, co odhaluje jejich důležitý okolní příběh.
„Bohatství obrazů spočívá v tom, že mohou mít tento přechod mezi různými významy… Byla tam fotografie tygra, jak setřásá vodu. Pamatujete si tu scénu?“ připomíná, odkazujíc na úchvatný detailní záběr mokrého tygra bengálského, jak setřásá vodu ze své srsti – připomínající „vašeho zlatého retrívra“, živého s mimikou tváře v pohybu a vousky, jak víří a stříká vodu a sliny všemi směry.
Flach ukazuje peruánského rybáka inku s téměř absurdně legračními „kníry ve stylu motorkářských řídítek“, čímž ještě více posiluje antropomorfismus tím, že využívá naše kulturní povědomí o tvaru vousů, aniž by to snižovalo krásu ptáka. U fotografování ledních medvědů, kteří mohou působit „jako klišé“, přidává zajímavý pohled – například snímek, kde medvěd plave se zavřenýma očima, jako by přemýšlel pod vodou, což může připomínat nás samotné při rozjímání nad problémem, třeba ve vaně.
Na jednom z portrétů představuje podivně vyhlížejícího tvora zvaného sajga tatarská, vyfotografovaného poblíž Kaspického moře v Rusku, který byl loven pro své rohy, ceněnou alternativu ke slonovině. Tento podivný a úžasný tvor, druh antilopy, má světlou srst, žebrované rohy a nos připomínající chobot, který vypadá jako něco z mimozemského světa. „Mají tento – nazýváme to chobot – nos, který jim pomáhá ve velmi prašných prostředích,“ poznamenává Flach. „Ale byli loveni až na pokraj vyhubení.“ Připomíná to něco z prostředí Star Wars, jak to my lidé dobře známe z dnešní popkultury.
Bohužel sajga čelí negativním dopadům lidských aktivit. „Jsou tak vyděšené z lidí, protože je honí na motorkách a doslova je uštvou,“ uvádí Flach. „Dostanou infarkt, lidé je pak dobíjí, a když narazí na jakoukoliv lidskou aktivitu, jsou opravdu, opravdu nervózní.“
Fotograf procestoval Keňu, aby pohlédl do očí poslednímu samci nosorožce tuponosého; navštívil Galapážské ostrovy, kde pozoroval kladivouny velké, jak ladně krouží nad ním; a Mexiko, aby vzhlédl k tisícům motýlů monarchů stěhovavých plujících vzduchem jako zlaté konfety.
Ačkoli Flach plánuje své výpravy s konkrétním zvířetem v hledáčku, vždy do procesu vstupuje prvek náhody – a ten je podle něj klíčový pro kreativní tvorbu. Návštěva čínské provincie Sichuan, kde chtěl fotografovat pandy velké nedaleko města Chendu, mu také přinesla příležitost zachytit kočkodany zlaté (druh opice) a pandy červené. Jeho původní představy se často liší od výsledku. „Vím, že potřebuji dvoustránkový snímek,“ sdílí. „Ale musím zkrátka hledat a zjistit, co se objeví samo.“
Dodává: „Kreativní proces je jako rybaření: musíte vyrazit něco chytit. A když už jste tam, musíte být plně přítomní, musíte pozorovat – skutečně se dívat, co se objeví. Když se něco objeví a překvapí vás, překvapí to i ostatní. Pokud zachytíte jen to, co jste očekávali, bývá to méně zajímavé.“
Odkazuje také na výzvy, kterým lidstvo čelí při hledání harmonie s přírodou, a používá přitom termín „antropocén“ – označení pro epochu, kdy člověk formuje planetu geograficky, na rozdíl od přírodních sil, které ji formovaly dříve. Naopak holocén označuje období, které tomu předcházelo, až do příchodu průmyslové revoluce.
Pro svou knihu spolupracoval Flach s předním ochráncem přírody Jonathanem Baileym, který pomohl osvětlit příběhy za fotografiemi svým psaním, a s Červeným seznamem ohrožených druhů IUCN, který poskytl cenné zdroje k podrobnému zobrazení toho, jak druhy zvířat podléhají nebezpečným a fatálním poklesům.
Tím, že propojuje lidi emocionálně s tvory naší planety – velkými i malými – doufá fotograf Tim Flach, že osloví srdce a mysl těch, kteří rozhodují o budoucnosti ochrany přírody po celém světě.
Další fotografie Tima Flacha:
–ete–
