Po tzv. „pétépácích“ a politických vězních, kteří dostali zasloužené odškodnění, zde v České republice zbývá ještě jedna skupina, která dosud očekává odškodnění za újmu, které byla vystavena v době socialismu.
Vojenský spolek rehabilitovaných (dále také jako VSR) se po celou dobu své existence snažil o to, aby se společnost se spáchaným bezprávím na vojácích z povolání nějakým způsobem vyrovnala. VSR byl proto iniciátorem snah o přijetí zákona o odškodnění, a to obdobným způsobem, jako tomu bylo u politických vězňů a příslušníků Pomocných technických praporů (PTP), tzv. pétépáků.
Vojenský spolek rehabilitovaných Armády ČR doposud neobdržel odškodnění za vyhození z práce, když jeho členové v Čsl. armádě neprošli prověrkami nebo se drželi svých postojů vůči okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Sovětská okupace v srpnu ’68 přinesla další velkou vlnu těchto perzekucí. Hovoří se o 10–14 tisících osob, přesné číslo není zjištěno.
Byli vyhozeni ze služby vojáků z povolání v rámci čistek komunistické strany. Kdo však o nich rozhodl, byli tehdy vojáci armády.
„Jde zde o osoby, které byly protiprávně vyházeny z pracovního, resp. služebního poměru v letech 1948–1989. V tomto předkladu se soustředím na příslušníky armády, přičemž platí, že ve všech ostatních resortech byla situace obdobná kvalitativně, nikoli však kvantitativně,“ uvádí pplk. Petr Mrázek v. v., předseda spolku VSR, a dodává:
„Od listopadu 1989 do dnešního dne se na funkci ministra obrany vystřídalo již 22 ministrů obrany. … Naše dnešní demokratická společnost se nedokázala vyrovnat jak s následky bezuzdného teroru na straně jedné, tak s jejich konkrétními pachateli na straně druhé.“
Mrázek vedle toho také připomíná, že Petr Pithart ve své knize Osmašedesátý uvádí, že byla vyhozena celá jedna třetina důstojníků. Prameny Vojenského historického ústavu uvádějí, že důstojníků, praporčíků a občanských pracovníků bylo tehdy vyhozeno 52 %. (Mimoto je zde zmínka, že v politických procesech 50. let bylo zavražděno 247 osob. Bylo mezi nimi nejméně 30 vojáků, naprosto největší profesní skupina.)
„Naši vojáci, kteří byli tímto způsobem vyhozeni, prokázali velikou odvahu. Nejenom říct, co si myslí, a zaujmout postoje. Ale i po několika měsících i letech před prověrkovými komisemi, při plném vědomí toho, co se stane, na svých stanoviscích zůstali. A to jsou pro mne hrdinové,“ objasňuje situaci členů VSR pplk. Mrázek ve snímku Srpen 1968 očima pplk. v. v. Petra Mrázka.
Jak na tom byl vyhozený voják?
„Každý voják měl zpravidla svoje odbornosti,“ říká pplk. Mrázek v tomtéž snímku.
„A teď když vyhodili z armády spojaře, tankistu, letce, ženistu, odborníka na radiolokaci – jaké zaměstnání si mohl sehnat? To byl zásadní problém číslo dvě.“
„A číslo jedna byl cejch toho vyhozeného,“ dodává pplk. Mrázek.
„Takže vás nikdo nezaměstnal. … Nikdy jsem nesměl dělat vedoucího, nikdy jsme neměli podřízeného. Vždy jsme se pohybovali na nižších patrech platových tříd.“
Dále v textu poskytnutém pro Epoch Times nazvaném Odpovědní list bez adresátů P. Mrázek uvádí:
„Od listopadu 1989 do dnešního dne se na funkci ministra obrany vystřídalo již 22 osob. Ten první byl kovaný komunista a perfektně splnil svůj hlavní úkol, totiž všechny komunistické pohlaváry a své nejlepší kamarády a v neposlední řadě i všechny estébáky ve vojenských uniformách včlenit do všech armádních struktur – a zamést po tom stopy. To zvládl cestou podivných akcí zvaných atestace a reatestace. … Důkazem je to, že všech jeho jedenadvacet nástupců v úřadě ministra obrany ve vztahu k rehabilitovaným vojákům zpívá stejnou písničku. Přišli do armády jako cizorodý prvek s absolutní neznalostí prostředí. Pocházeli z nejrůznějších politických stran, měli nejrůznější profesní i osobní profil. A přesto všichni naprosto unisono zpívali stejnou notu – logicky, ptali se svých podřízených a ti jim předložili partituru. Pokaždé stejnou, pokaždé rehabilitované vojáky dehonestující. Samozřejmě, byli to ti, které na ta správná místa dosadil soudruh generál Vacek s blahosklonným souhlasem nevědomých (alespoň doufám, že jen nevědomých) politiků.“
Zeptali jsme se Ministerstva obrany ČR, jaký postoj zaujímá k této nevyřešené záležitosti k dnešnímu dni.
„Ministerstvo obrany v této záležitosti zastává konzistentní stanovisko, které se opírá o následující skutečnosti,“ přišla odpověď od ministerstva 17. prosince 2024.
„Již v lednu 1990 byl vydán rozkaz tehdejšího ministra národní obrany o politické, služební a pracovní rehabilitaci vojáků z povolání a občanských pracovníků vojenské správy a pracovníků státních podniků v působnosti Federálního ministerstva národní obrany postižených za své politické a občanské postoje v letech 1948–1989. Byla v něm vyslovena omluva a projevena snaha o nápravu způsobených křivd. V této souvislosti byla zřízena centrální rehabilitační komise.
Následně byl přijat zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a také zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jehož smyslem bylo zmírnění některých křivd způsobených československým občanům v oblasti majetkových, občanskoprávních, pracovněprávních a dalších vztahů.
Zákon č. 87/1991 Sb. v ustanovení § 22 stanovil povinnost Ministerstvu obrany u vojáků z povolání, jejichž pracovní vztah skončil z důvodů uvedených v § 21 tohoto zákona, vydat o tomto osvědčení. Dále byly organizace povinny do 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona zaměstnat zaměstnance, jejichž pracovní poměr skončil z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, na místě odpovídajícím pracovní smlouvě platné v době skončení pracovního vztahu, pokud splňovali předpoklady a požadavky pro výkon práce a organizace měly možnost je zaměstnávat. Na základě tohoto ustanovení byly služební poměry řadě bývalých vojáků z povolání reaktivovány.“
Pplk. Petr Mrázek ve svém textu uvádí: „Nezjistil jsem existenci žádného spolku či organizace, jehož náplní by bylo starat se o rehabilitované osoby a jejich zájmy z jakékoli jiné profese, popř. podle nějakého jiného třídění věkového, profesního či jiného.“
Dále Mrázek uvádí: „Ministerstvo obrany (tehdy FMO) posuzovalo 11 703 žádostí, rehabilitováno bylo 9 130 osob. Je tedy naprosto evidentní, že vojáci byli terčem největšího útoku komunistů jak při uchopení moci, tak po celou dobu trvání jejich panování. O rehabilitovaných vojácích se stále hovoří jako o osmašedesátnících, a to až s jakýmsi despektem. Více než 30 % žadatelů o rehabilitaci v armádě byli účastníci odboje v druhé světové válce, žádosti si podávali jen žijící, tedy jen zlomek skutečně postižených.“
„Podle § 24 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. byla doba od ukončení služebního či pracovního poměru do dne vzniku nároku na starobní nebo invalidní důchod, případně do dne účinnosti předmětného zákona (1. dubna 1991) započtena pro účely důchodového pojištění jako doba zaměstnání, a to ve stejné kategorii jako zaměstnání, které z politických důvodů skončilo (§ 24 odst. 3 tohoto zákona),“ uvádí ministerstvo a dodává:
„V důsledku této skutečnosti byl poškozeným osobám zvýhodněn výpočet průměrného měsíčního výdělku, z něhož byl prováděn výpočet důchodu za rozhodnou dobu a upraven důchod. Rehabilitovaným vojákům z povolání vznikl nárok na starobní důchod v důsledku uvedených skutečností již dovršením fyzického věku 55–57 let, zatímco obecně se tak dělo až při dovršení 60 let věku. Předmětná doba se zhodnocovala také pro nárok na výsluhový příspěvek – více než polovině rehabilitovaných vojáků z povolání byl přiznán příspěvek za službu a vyplaceno odchodné (v průměrné výši 13 554 Kč).“
Křivdy je třeba napravit
„Toto odchodné mělo být vyplaceno dotčeným osobám v okamžiku, kdy byly z armády vyhozeny,“ namítá k odchodnému pplk. Mrázek. „Tady v žádném případě nejde o nějaké odškodnění či rehabilitaci, tady jde o doplacení špatně provedeného výpočtu. Jestliže se chce armáda urputně držet litery zákona, měla by okamžitě vypočítat úroky z prodlení z dlužné částky.“
Spolek VSR považuje požadavek na formu odškodnění vojáků příspěvkem k důchodu za naprosto oprávněný.
„Tady stojí za povšimnutí rozkaz ministra národní obrany ČSSR č. 7 ze dne 10. ledna 1990 (zákon o mimosoudních rehabilitacích byl přijat 21. února 1991). V textu rozkazu je výslovně uvedeno: Křivdy a újmy, které utrpěli čestní vojáci z povolání a občanští pracovníci v letech 1948 až 1989, je třeba napravit. Je nutno podotknout, že tomuto rozkazu předcházela v prosinci 1989 Směrnice ministra o nápravě a náhradě škod způsobených rozhodnutím MNO generálům, důstojníkům, praporčíkům a občanským zaměstnancům, kteří byli v letech 1948–89 protiprávně vyhozeni z armády. Tato směrnice definuje osoby, jichž se náhrada a náprava měla týkat, a dále konstatuje, že odpovědnosti za nápravu a náhradu se nemůže MNO zbavit. Tato směrnice vstoupila v platnost dnem 1. 1. 1990. Dnes se všichni tváří, jako kdyby tato směrnice nikdy neexistovala,“ uvádí Mrázek.
„Když MO uvedlo, že ,důchody rehabilitovaných byly narovnány do výše důchodů ostatních osob´, tím jen říká, že rehabilitovaným byla výše důchodu upravena podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. S náhradou škod či nějakým vyrovnáním s křivdami to nemá nic společného,“ namítá pplk. Mrázek.
Pokračování tématu vyjde 1. ledna 2025.
Čtěte také:
